Viktor Orbán rozjel velkou sólovou hru a dokonale všechny zaskočil

Orbán se napřed překvapivě vydal do Kyjeva, kam jako jediný z lídrů EU za celou dobu války nevkročil. Prezidenta Volodymyra Zelenského přemlouval, ať přehodnotí svůj přístup k mírovému jednání s Ruskem, jinými slovy ať přistoupí na ruské podmínky. Nenabídl však žádné dobré služby; naopak Zelenskému ani neřekl, že po Kyjevu zamíří do Moskvy.

Tam pak mluvil s prezidentem Putinem, než se následně vydal do Pekingu za Si Ťin-pchingem. Po pauze na washingtonském summitu NATO, kde se s ním aspoň před kamerami nikdo nebavil, ukončil svou spanilou jízdu u Donalda Trumpa ve floridském Mar-a-Lago.

Neměl k těmto cestám a setkáním žádný mandát od svých kolegů v EU, takže nesměl mluvit a jednat jejím jménem. Přesto tak činil. Uznával, že nebyl nikým pověřen, veškerý marketing jeho cesty se však děl pod logem maďarského předsednictví a na sociálních sítích s jeho hashtagem. 

On sám vykládal, že někdo to přece odpracovat musí. Diplomaté i politici zuřili, ale, zatím, nic neudělali.

Orbánovo poselství je přitom zcela přímočaré: Putinovo Rusko nemůže válku prohrát. Ukrajina musí přistoupit na ruské požadavky. Obnoví se tím mír a skončí krveprolití. Všechno to celkem snadno vyřeší Donald Trump, až se opět stane prezidentem, což je velmi pravděpodobné. 

A na počátku cesty k míru bude on, Viktor Orbán, který podnikl tuto ilegální krkolomnou cestu všem pod nosem.

Pozoruhodné na tom je to, že Orbánova nebetyčná drzost zůstává prakticky bez odezvy, ačkoli hrubě narušuje jednotu Evropské unie i Severoatlantické aliance a jejich strategii pomoci Ukrajině a trestání ruské agrese, které Orbán nesdílí. 

Znovu se ukazuje, jak málo jsou tyto spolky demokratických zemí připraveny na situace, kdy si uvnitř klubu někdo usmyslí hrát nedemokraticky a porušovat pravidla. S fixlováním se jaksi a priori nepočítá.

Zajisté, autoři Lisabonské smlouvy, právě v obavě z počínání nových členských států po roce 2004, tedy i Maďarska, omezili pravomoci půlročního předsednictví Radě EU tím, že zřídili úřady předsedy Evropské rady a Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. 

Z řízení unie tak vyšachovali předsedu vlády dané předsednické země, a také jejího ministra zahraničí. Nenapadlo je však navrhnout, co by měla unie dělat, pokud ten či onen lídr toto uspořádání nerespektuje a sám sebe povýší na vrchního posla EU.

Orbánovi nahrála i mocensko-politická konstelace v EU po eurovolbách – ve většině zemí mají premiéři a prezidenti dost starostí s domácí situací, nikdo se nehrne do rychlých zahraničněpolitických iniciativ. 

Francouzský prezident Emmanuel Macron si sám přistřihl křídla hazardním rozpuštěním parlamentu po prohraných volbách, německý Olaf Scholz lapá po dechu v čele nepopulární strany i koalice. 

Na evropské scéně Charles Michel i Josep Borrell, respektive předseda Evropské rady a šéf evropské diplomacie, jsou v podstatě jednou nohou na odchodu, jejich nástupci byli nominováni. Orbán dokázal tohoto relativního vakua využít.

Zatím z toho ovšem neměl nic víc než propagaci vlastní osoby. Z jeho setkání v Moskvě, Pekingu či na Floridě nepřišla žádná zpráva, která by jeho hazard ospravedlňovala.

Vzpomeňme ostatně, že právě Orbán byl posledním lídrem ze zemí EU, který mluvil osobně s Putinem před ruským vpádem na Ukrajinu. Nejenže ho neovlivnil, ale nebyl ani natolik důvěryhodnou osobou, aby se s ním o svůj záměr Putin podělil. 

Ze všeho mírového zanícení, které budou už ve středu v Evropském parlamentu chvalořečit nově ustavení Patrioti pro Evropu včetně zástupců ANO, se tak zatím skládá hlavně obraz maďarského klauna, který v ruských službách poskakuje po zeměkouli.

Orbán se dodatečně pokusil svou anabázi prezentovat jako příspěvek k evropské strategické pozici vůči Ukrajině a Rusku. Šéfovi Evropské rady Michelovi poslal dopis, ve kterém na základě svých čerstvých poznatků z Moskvy a z Floridy radí unii, aby změnila nahlížení na konflikt, protože jinak ponese sama jeho břímě, a neunese ho.

Jakmile Donald Trump vyhraje volby, píše Orbán, nebude ani čekat na uvedení do úřadu a hned se pustí do zprostředkování mírového jednání. „Má pro to podrobné a dobře podložené plány,“ prozrazuje maďarský premiér, aniž by je nějak popsal. 

V každém případě se s Trumpovým příchodem břímě finanční podpory Ukrajině „významně posune v neprospěch EU“, která by tudíž měla „zahájit novou kapitolu své politiky“ zaměřenou na vytvoření podmínek pro příměří.

Michel nejenže Orbánův dopis zveřejnil, ale hbitě na něj odpověděl. Upozornil ho, že svou anabází a také svými postoji maří společná stanoviska zemí EU, kterých bylo dosaženo jednomyslně, tady včetně souhlasu Maďarska.

Orbánovy názory a rady „porušují náš pevný závazek, že budeme Ukrajinu a její lid podporovat tak dlouho, a tak intenzivně, jak to bude třeba“. Jeho další výtky jsou spíše technické: Posláním země předsedající EU není reprezentovat unii na mezinárodní scéně; Orbán jednal bez jakéhokoli mandátu Evropské rady.

Nejvíce Michela dopálila Orbánova výtka, že se EU (tedy jaksi bez Maďarska, ale přitom s ním) dala v případě Ukrajiny „cestou válečné politiky“. 

„Zcela opačně: agresor je Rusko a Ukrajina je oběť, která má plné právo na sebeobranu,“ připomíná šéf Evropské rady. Upozorňuje, že EU nebude souhlasit s řádnými mírovými kroky, které by se děly bez účasti Ukrajiny. 

Nejlepší a nejrychlejší způsob ukončení války má podle něj nadále v rukou Rusko – stačilo by, aby z Ukrajiny stáhlo svou armádu.

Orbánovo počínání samozřejmě vyvolává odpor, nechuť a zlost. Velvyslanci členských zemí EU se v Bruselu dohadují, jak reagovat. 

Zatím se neformálně většinově dohodli, s posvěcením hlavních měst, že ministři budou bojkotovat neformální ministerská zasedání, která předsednická země pořádá u sebe doma. Evropská komise zase rozhodla, že na tyto schůze nebude posílat komisaře, ale pouze vysoké úředníky.

Tak se stalo, že se na neformální sešlosti věnované průmyslu minulý týden sešla jen hrstka ministrů; chyběl i český Jozef Síkela, stejně jako komisař Thierry Breton. A tak to má pokračovat.

Pro Maďarsko to může být nepříjemné, protože právě „neformálky“ slouží na jedné straně k otevřené výměně názorů v uvolněné atmosféře, což prospívá zejména přípravě strategických rozhodnutí. Na druhé straně je to pro předsednickou zemi vlastně jediná možnost se předvést před politiky ostatních zemí a komisaři.

Za nejvýznamnější z těchto schůzek platí „gymnich“, obvykle víkendové rokování ministrů zahraničních věcí. Maďarsko ho plánuje na konec srpna, a to dokonce v „jumbo“ formátu, spolu s ministry obrany. 

Šéf evropské diplomacie Josep Borrell už vymyslel, že by na stejný termín pozval ministry do Bruselu na řádné, tedy formální zasedání, čímž by maďarský plán poslal ke dnu. Něco takového se v dějinách EU ještě nestalo. Rozhodnout o tom mají velvyslanci ve středu.

Premiérou v historii EU je také rozhodnutí předsedkyně komise Ursuly von der Leyenové zrušit tradiční cestu kolegia komisařů do předsednické země, která se koná vždy na samotném začátku půlročního mandátu. Maďarský výlet už byl ze začátku července posunut na září, kvůli obsazování vysokých funkcí v institucích EU. Nakonec se neuskuteční vůbec. 

Normálně komisaře přijímají nejvyšší státní činitelé za značného zájmu médií, takže je to pro zlobivého Orbána nepříjemný „políček“. 

Von der Leyenová si krom toho dva dny před hlasováním v EP nemůže dovolit sebemenší projev slabosti vůči jeho počínání, má-li získat nadpoloviční většinu europoslaneckých hlasů. Orbánovi „patrioti“ se sice stali třetí nejsilnější frakcí v EP, ale přece jen s pouhými 84 hlasy ze 720.