KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Ve francouzských volbách vítězí ultrapravice“. Tak evropská i česká média referují (pozor, ve zpravodajství, nikoli v komentářích) o úspěchu Národního sdružení. V kontrastu s tím píší o jeho hlavním soupeři jako o levici, přestože jde o spojení socialistů s komunisty, zelenými radikály a vede je ultralevičák Jean-Luc Mélenchon. Takto cinknuté zprávy hraničí s dezinformací.
Co je na Marine Le Penové a Jordanu Bardellovi „krajně pravicového“? Národní sdružení stojí na straně Ukrajiny i Izraele. Nepodporuje tedy Putinův agresivní krajně nacionalistický režim a není antisemitské. K tomu bychom našli ve Francii i v Evropě jiné síly, pohříchu i na „standardní“ levici.
Co tedy tak strašně vadí? Že národní konzervativci jsou proti masové muslimské migraci a chtějí obnovit pořádek ve francouzských městech, v nichž narůstá islamistické násilí? Co je na tom, proboha, extremistického?
Le Penová říká jasně: cizinci u nás mohou žít, pokud budou dodržovat naše pravidla. Jinak musejí pryč. Neboli pouze dodržuje a opakuje dávná pravidla pohostinství, která přikazují, že každý host je vítán, ovšem pouze za podmínky, že přijme zákony pána domu.
Kde je problém? Určitě ne v Národním sdružení. Ale v politicích, novinářích, akademicích a dalších opinion lídrech, kteří odmítají vidět očividné: že mnozí příchozí z Afriky a Asie se zkrátka vůbec nechovají tak, jak by měli.
Jenže příslušníci elit zavírají oči. A už vůbec nejsou ochotni rázně zasáhnout proti invazi nebezpečných cizinců, kteří odmítají evropské hodnoty, nectí zákony a nenávidí Židy i ty, kteří je přivítali pod svou střechou.
Je to jejich hloupost? Masochismus? Nenávist k vlastní civilizaci a národu? Cynická sázka na to, že vděční migranti je za udělení občanství budou volit? To poslední nejspíše platí pro Mélenchona, který chce „ještě více otevřít náruč“, zahrnout cizince sociálními benefity a nabídnout jim možnost stát se Francouzi rychleji.
Proč média nenazývají ultralevičáky ty, kteří jednají v rozporu se zájmy občanů?
Právě tohle je, dámy a pánové, ten pravý extremismus. Bez ohledu na přirozená přání původních obyvatel Francie, jakými jsou bezpečí, prosperita, demokratický právní stát i svoboda, otevřít stavidla povodni, která má sílu trvale zničit charakter této země coby jedné z konstitutivních součástí evropské kultury.
Pokud ty, kteří takto jednají v rozporu se zájmy občanů a ohrožují zachování ústavnosti, nezvou česká a evropská média ultralevičáky, tak koho už? Už v tomto je strašná manipulace, se kterou bychom se neměli jen tak smiřovat.
Jeanem-Lucem Mélenchonem vedená Nová lidová fronta je doslova revoluční, ale ve všech médiích má umírněnou nálepku „levicová“. Přitom sám její lídr předsedá ultralevicové Nepoddané Francii – La France insoumise. Jediná mainstreamová partaj v tomto spolku je Socialistická strana. I ta je ovšem radikálnější, než jsme bývali zvyklí třeba u naší ČSSD, dokud byla u moci.
Čtveřici doplňují Zelení (tedy ekoteroristé) a bolševici, kteří si stále ponechávají název Komunistická strana Francie, což také o něčem vypovídá.
V této sestavě jsou kdysi vládnoucí sociální demokraté v jasné menšině. Stačí jejich účast k tomu nazvat Lidovou frontu „levicovou“, a ne „krajně levicovou“? Sotva. Podle všech měřítek jde o extremistické společenství.
Mainstreamové zpravodajství, jež má být být neutrální a vyvážené, nevidí zjevné extremisty na levici, zato si je vymýšlí na pravici.
Oproti tomu Národní sdružení nyní zaujímá pozici, která kdysi náležela gaullistickým republikánům. Část z nich také Bardellu nepochybně podpoří, byť jsou straničtí „bafuňáři“ proti a dokonce se pokusili svrhnout svého předsedu Érica Ciottiho, právě za volební dohodu s Marine Le Penovou.
Jean-Luc Mélenchon nemá úctu k soukromému majetku, odmítá trh, je pro socialistickou kontrolu cen, žádá exit z NATO a podporoval Putinův agresivní režim – dokonce prohlašoval, že agresorem není Rusko, ale Aliance a USA.
Zelení a komunisté nejsou o nic méně radikální. Kdyby se měl na pravici najít někdo podobně „ultra“, mohl by to být Éric Zemmour se stranou Znovudobytí (Reconquête!), který rovněž dlouho stál na straně Moskvy. A na rozdíl od Le Penové by možná neváhal vypořádat se s muslimskou invazí i neústavními prostředky.
Vidíme, že mainstreamové zpravodajství, jež má být být neutrální a vyvážené, ve skutečnosti kulhá na obě nohy, pravou i levou. Nevidí zjevné extremisty na levici, zato si je vymýšlí na pravici.
Navíc je odvážné tvrdit, že strana, která v systému svobodných voleb oslovuje třetinu voličů, je „krajně pravicová“. (Zvláště když ani nemá na své straně propagandistickou sílu, tu mají spíše Macron a Melenchon, sotva tedy půjde o důsledek „vymývání mozků“.) Nebo chce někdo tvrdit, že každý třetí Francouz je „fašista“?
Národní sdružení zkrátka vyjadřuje touhu mnoha občanů po návratu práva, pořádku a bezpečí, ale i francouzské suverenity. Na rozdíl od svých soupeřů se jasně staví proti Green Dealu i migračnímu paktu. A kvůli tomu dostává hanlivé adjektivum „ultrapravicové“?
Pokrytci, kteří mu vypalují tento cejch, by možná za krajního pravičáka označili i prezidenta Charlese de Gaulla, který viděl smysl integrace kontinentu jako „Evropu vlastí“, nikoli coby vznik superstátu a jenž vždy a za všech okolností hájil národní zájmy.
Kdyby měli autoři oněch zpráv definovat, co je na Le Penové a Bardellovi extremistického, dostali by se do úzkých. Zato u Mélenchona je jeho ultralevičáctví více než zjevné, jak jsme si ukázali. Nicméně on je v „pohodě“ a národní konzervativci jsou pro establishment „okraj“.
Přes tyto do očí bijící nesrovnalosti se nad referováním o dění ve Francii málokdo pozastaví. A nejen tam. Za ultrapravičáka je označován vítěz voleb v Nizozemsku Geert Wilders či italská premiérka Giorgia Meloniová. I to se obejde bez protestů.
Ale čemu se vlastně divit? Evropský mainstream je tak strašně posunutý doleva, že socialisté, liberálové a zelení se vůbec nestyděli označit za „krajně pravicovou“ dokonce středovou frakci Evropských konzervativců a reformistů (někteří Piráti dokonce mluví o „fašistech“).
Začali vydírat lidovce (EPP), že když si dovolí spolupracovat s ECR, oni vetují Ursulu von der Leyenovou coby šéfku Evropské komise. K hanbě křesťanských demokratů je třeba dodat, že se tomuto nátlaku podvolili a konzervativce vyšachovali z jednání.
Každý napravo od sociálních demokratů má strach ze zařazení mezi „krajní pravičáky“ a raději seká dobrotu: neprotiví se Green Dealu, migračnímu paktu ani progresivismu.
Pokud skupina ECR, v níž je mimo jiné i Petr Fiala (a dále italská premiérka Giorgia Meloniová či polský expremiér Mateusz Morawiecki), může být bez jakékoli korekce obviňována z ultrapravičáctví, pak je asi možné vše. Nebo není?
Ti, kteří své soupeře rádi deklasují coby extremisty, sami tvoří malou krajně levicovou partičku. Jen jaksi „mají prst na tepu doby“, ovládají většinu médií, vysokých škol, úřadů… Té palebné síly se zjevně bojí i mnoho politiků, takže raději onomu nesmyslnému třídění, kdo je a kdo není „ultra“, neoponují.
Zdá se, že každý, kdo je napravo od sociálních demokratů, má takový strach, aby nebyl zařazen mezi „krajní pravičáky“, že raději „seká dobrotu“ – včetně evropských lidovců. A tedy se neprotiví Zelenému údělu, migračnímu paktu či progresivistické ideologii, jak se projevuje v řadě bitev „kulturních válek“.
Jistě, existují výjimky, ale takoví politici jsou pak automaticky na černé listině. Viz Jarosław Kaczyński, zásadově protiruský hodnotový konzervativec, jemuž evropský mainstream nemůže přijít na jméno.
Dvě kardinální otázky zní: 1. Zvednou se (další) odvážní lídři, kteří nebudou dbát směšného nálepkování a budou dělat, po čem volají voliči? 2. Je vůbec možné, aby v levicí převálcované Evropě ještě existovali skuteční pravičáci, kteří nemají mentální blok, že být napravo je „tak nějak“ špatné?
Podívejme se na (smutnou) realitu: „Nejpravicovější“, koho establishment toleruje, jsou křesťanští demokraté. Nikoli však proto, že by – slovy Franze Josefa Strauße, předsedy bavorské CSU v 80. letech – napravo od nich byla už jen zeď, ale že vše napravo od středu je v EU „fuj“.
Evropu ovládá paradigma internacionalistické progresivní levice. Cokoli trochu národního a konzervativního od ní dostane cejch „ultrapravicové“ či rovnou „fašistické“.
Tak to prostě je. S pokaženou optikou, která je zamířená kilometry doleva, se i pravý střed jeví jako extremistický okraj spektra. Jenomže, chyba lávky. Od časů Konrada Adenauera a Roberta Schumana i později Franze Josefa Strauße se sice změnily elity i cíle evropské integrace, ale (naštěstí) nešlo vyměnit lid. Po pravicové politice je pořád poptávka. Tím větší, čím více je voličům upírána.
Progresivisté mohou dál trucovitě označovat vše napravo od křesťanských demokratů za extrém, ale nezabrání občanům, aby si řekli o takovou politiku. (Což aktuálně obnáší bojovat proti Green Dealu, migračnímu paktu a přenosu kompetencí z národních států do Bruselu.)
Pokud jim ji nenabídnou strany sdružené v EPP či ECR (u nás KDU-ČSL, TOP 09, STAN a ODS), poohlédnou se jinde. Ve volbách do europarlamentu to udělali. Není to pro pravici příliš vysoká cena za její podvolení se dezinformacím levičáckého mainstreamu?
