Nejčtenější německý deník Bild rozbouřil veřejné mínění vydáním „Domovního řádu pro Německo“. Tento manifest shrnuje pravidla, jimiž by se měl řídit každý přistěhovalec do Německa, a nepřímo vyzývá k deportaci těch, kdo je nedodržují nebo dodržovat nechtějí. Jakkoli je Bild bulvárním deníkem, jeho poměrně revoluční iniciativa odpovídá i celkové změně nálad vůči migrantům v Německu a Rakousku. Kvůli reakci islamistů na dění v Izraeli začínají najednou volat po zpřísnění pravidel pro přistěhovalce i Zelení a další strany, jež se dosud stavěly k problémům migrace velmi benevolentně.
Jedna věc je přitom jistá. Platnost hesla „Wir schaffen das“ (Zvládneme to), proneseného bývalou německou kancléřkou Angelou Merkelovou v době uprchlické krize v roce 2015, se začíná otřásat v základech. To, co nedokázaly opakované migrační vlny ze Sýrie, Afghánistánu či z Ukrajiny, dokázala současná válka v Izraeli a Pásmu Gazy.
Vzhledem k radikální podpoře Palestinců a hnutí Hamás ze strany tisíců vyznavačů islámu usazených v Německu a naopak odsouzení Izraele se totiž řada Němců začíná ptát, zda je německá demokracie ještě tím, čím chtěla být. A bulvární Bild naskočil přesně na tuhle vlnu.
Deník zveřejnil manifest s titulkem „Německo, máme problém!“, v němž vyjmenoval problémy s islamistickými radikály v zemi, a zároveň popsal pravidla, jejichž porušování by neměla země nadále tolerovat.
Na začátku výzvy se píše: „Uplynulé dny odhalují, co se v naší společnosti odedávna odehrává a vře: v naší zemi je mnoho lidí, kteří bojují proti našemu způsobu života. Jsou to lidé oslavující vraždy nevinných civilistů. Lidé, kteří učí své děti nenávidět ostatní, protože jsou ‚nevěřící‘. Chtějí ženám zakázat nošení sukní nebo kalhot. Lidé, kteří pohrdají základními zákony a místo toho poslouchají radikální kazatele. Využívají toleranci, protože chtějí jinou společnost. Pokud teď klopýtneme, padneme.“
Podle autorů manifestu musí Německo říci jasné „NE“ nenávisti k Židům, misantropii a podkopávání lidské svobody a důstojnosti. Autoři bod po bodu shrnují, co je v Německu nedotknutelné a co by tedy měli všichni když ne dodržovat, tak alespoň tolerovat.
Naučte se německy!
„Pokud u nás chcete bydlet natrvalo, musíte se naučit německy. Jedině když budeme mluvit stejným jazykem, budeme si rozumět,“ píše se například v bodě 4. V Německu podle autorů výzvy mohou lidé kdykoliv demonstrovat – svoboda slova ale nezahrnuje vyhrožování nebo bití lidí, házení kamenů, zapalování aut nebo oslavování vrahů.
Některé body jsou přitom i přímou výzvou (a v tom je zřejmě i největší kontroverze) k tomu, aby Německo netolerovalo obvyklé a poměrně běžné náboženské praktiky vyznavačů islámu. „Nemaskujeme se ani nezakrýváme, díváme se do tváře (pokud není karneval nebo epidemie covidu),“ píše se v bodě 6.
„Mnoho Němců jí vepřové maso. Mimochodem, vegetariánů nebo veganů je zde téměř 10 milionů. Svoboda prochází také žaludkem.“ (bod 12)
„Mužům je dovoleno milovat muže a ženám je dovoleno milovat ženy. Každý, kdo s tím má problém, je sám problémem. Miluj a nech milovat!“ (bod 15)
„Ženy a muži mají ve všech ohledech stejná práva.“ (bod 20)
„Nože patří do kuchyně, ne do kapes u kalhot.“ (34)
„Na zdraví, Německo! Pivo a víno jsou zde součástí kultury. Měli byste to respektovat, a pokud nechcete pít, nepijte.“ (40)
„Každý, kdo není schopen tolerovat karikování politiků, hvězd, bohů nebo proroků, nemá v Německu co dělat.“ (42)
„S námi mohou chlapci a dívky společně jezdit na školní výlety, na sportovní a plavecké kurzy.“ (49)
„Milujeme život a ne smrt.“ (50)
(Manifest v plném znění najdete na konci článku.)
V dodatečném prohlášení k manifestu shrnuli šéfredaktoři Bildu Marion Hornová a Robert Schneider, proč deník vlastně manifest zveřejnil. Na začátku citují bývalého německého prezidenta Joachima Gaucka, který řekl: „Někdy stojí dobré úmysly v cestě k rozpoznání hořké reality.“
Součástí této hořké reality je podle obou šéfredaktorů uvědomění si, že si Němci v průběhu let dovolili koexistenci neslučitelných představ o soužití, morálce, slušnosti a svobodě. „Proto jsme sepsali to, o čem si myslíme, že by se v této zemi nemělo zpochybňovat,“ píše se v prohlášení šéfredaktorů.
Domácí řád
Manifest lze podle nich nazvat „domovním řádem“ pro Německo, protože domovní společenství fungují pouze tehdy, pokud se všichni z přesvědčení drží stejných pravidel. Pokud se tak neděje, každé takové společenství se časem rozpadne.
To samé platí podle vedení Bildu i pro Německo, kde žije 20,9 milionu katolíků, 19,2 milionu protestantů, 5,5 milionu muslimů, 300 tisíc buddhistů a 95 tisíc členů židovských komunit.
13,4 milionů cizinců, dlouhodobě žijících v Německu, pochází ze 189 zemí. 23,8 z celkových 84,5 milionů obyvatel má přistěhovalecký původ. A statisíce v současnosti přicházejí jako další migranti.
„Naprostá většina lidí v německém ‚sdíleném bytě‘ dodržuje naše zákony a zvyky, dělá naši zemi zajímavější a inspiruje ji. Ale je nás příliš mnoho, kteří nevěří v demokracii, svobodu vyznání, svobodu projevu nebo právní stát, ale naopak tomu, že tu svou nenávist k naší zemi a našim hodnotám mohou šířit bez zábran,“ píše se v prohlášení.
To podle autorů platí nejen pro radikální příznivce teroru Hamásu, ale také pro levicové a pravicové extremisty, kteří se dopouštějí násilí a zločinů, ale také chuligány (na sportovních stadionech – pozn. red.). I na ně údajně míří tento manifest.
„Je to především výzva pro nás všechny, abychom si znovu uvědomili základy našeho soužití a odhodlaně bránili své hodnoty před našimi nepřáteli. Pak bude mít nenávist v naší zemi v budoucnu méně šancí,“ píší šéfredaktor a šéfredaktorka Bildu.
Je přitom zajímavé, že se iniciativa nejčtenějšího deníku v Německu setkala s naprosto minimální odezvou v seriózních médiích – renomované listy jako Süddeutsche Zeitung nebo Frankfurter Allgemeine Zeitung o ní prakticky nepíší, a to ani v negativním duchu. Je to ale možná také z konkurenčních důvodů, protože Bildu se podařilo rozpoutat celonárodní diskusi.
Svědčí o tom i vyjádření řady politiků a celebrit ke zveřejněnému manifestu.
Bývalý prezident Německého fotbalového svazu, osmasedmdesátiletý Theo Zwanziger například Bildu řekl: „…narůstá pocit, že vymáhání státních norem funguje primárně tam, kde se hlídají zákazy parkování.“
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zase pro Bild uvedla: „Naše otevřené demokratické společnosti jsou velkou silou Evropy. Ale otevřenost nás také činí zranitelnými.“
Proto podle von der Leyenové musíme vzdorovat počátkům nenávisti vůči jinak smýšlejícím lidem, ať už na internetu nebo v ulicích. „Fandit terorismu, antisemitismu nebo násilí vůči menšinám je odporné a nemá v Evropě místo,“ uvedla Leyenová.
Rakousko jde ještě dále
Malý zájem takzvaně seriózních médií o tento manifest může ale také souviset s tím, že Bild vlastně nevytáhl nějaké nové, dosud ukryté a přitom důležité téma. Nejde o žádný překvapivý objev. O konci platnosti hesla „Wir schaffen das“ se začíná v Německu i v sousedním Rakousku mluvit stále častěji nejen na úrovni bulváru, ale i v odborných kruzích. A přidávají se rovněž politici, kteří tuto debatu donedávna nepovažovali za tak důležitou.
„Vlastně věřím, že v Německu dochází k odklonu od sloganu Angely Merkelové ‚My to dokážeme‘. Tuhle změnu ovšem neiniciuje deník Bild, ale třeba i takový kancléř Scholz,“ řekl INFO.CZ zástupce šéfredaktora rakouského listu Neues Volksblatt a odborník na islamismus Manfred Maurer.
Upozorňuje, že Scholz už před týdnem překvapil Němce na něj nezvykle jasným a ostrým vzkazem těm, kteří v Německu nechtějí dodržovat pravidla. „Musíme deportovat lidi rychleji!“ prohlásil kancléř.
Rakousko je podle Manfreda Maurera v tomto ohledu ještě dál, protože volání po důslednější a rychlejší deportaci odmítnutých žadatelů o azyl tady víceméně sdílejí všechny strany. A to včetně Zelených. „Zelení jsou sice trochu rezervovanější, ale v zásadě sdílejí postoj lidovců. Svobodní (FPÖ) jdou tak daleko, že požadují nulovou imigraci a odmítají přijímání všech uprchlíků,“ uvedl Maurer pro INFO.CZ.
Sám ale potvrzuje, že něco jiného jsou politická prohlášení na jedné a realita na druhé straně. Rychlá deportace například často není možná, protože mnoho zemí původu odmítá odmítnuté žadatele o azyl přijmout zpět nebo jsou tyto země evropskými zákony klasifikovány jako nebezpečné. Například není možné deportovat lidi do Afghánistánu.
Podle Maurera je však takřka jisté, že tlak na tvrdší postup vůči žadatelům o azyl, zejména z islámských zemí, poroste. A to právě kvůli tomu, že současný konflikt na Blízkém východě odhalil latentní antisemitismus mnoha muslimů.
MANIFEST V 50 BODECH:
1) Pro každého, kdo žije v Německu, platí první článek ústavy: „Důstojnost člověka je nedotknutelná.“
2) Pro nás neexistují žádní nevěřící. Každý si může věřit v co chce — klidně v Santu Klause.
3) Každý, kdo naši ústavu a náš právní systém pokládá za sbírku nezávazných doporučení, by měl co nejrychleji z Německa odejít.
4) Každý, kdo zde chce trvale žít, se musí naučit německy. Jen když budeme mluvit stejným jazykem, budeme si rozumět.
5) V Německu může každý za své přesvědčení pokojně demonstrovat. Svoboda projevu však nezahrnuje vyhrožování a napadání jiných, házení kamenů, zapalování aut nebo oslavování vrahů.
6) Nenosíme masky ani závoje; díváme se jeden druhému do tváře (pokud není karneval nebo covid)
7) Respekt a dobročinnost jsou základními kameny naší svobodné společnosti.
8) Vzhledem k nejtemnější kapitole našich dějin je bezpečnost Izraele otázkou německého národního zájmu. To znamená: o tom, zda se postavíme za bezpečnost židovského národa se nevede diskuse. Kritizovat politiku Izraele samozřejmě dovoleno je.
9) Říkáme prosím a děkuji.
10) Na přivítanou nebo rozloučenou si potřeseme rukou.
11) Policii vnímáme jako „přítele a pomocníka“, nikoli jako represivní sílu nebo nepřítele.
12) Mnoho Němců jí vepřové. Samozřejmě nikoli všichni. Mimochodem: máme tu deset milionů vegetariánů nebo veganů, protože svoboda též prochází žaludkem.
13) Na násilí má monopol stát. Kromě státem určených orgánů nemá nikdo právo používat násilí proti lidem nebo věcem.
14) Přijímáme to, že pravidla našeho soužití nastavuje svobodně zvolený parlament. Tato pravidla mohou být prozkoumána nezávislými soudy.
15) Muži mohou milovat muže a ženy mohou milovat ženy. Kdo s tím má problém, je sám problémem. Milujte a nechte milovat!
16) Dokonce i pokud se někdo necítí ani jako muž, ani jako žena, není takový člověk pronásledován nebo trestán. V naší zemi mohou občané myslet svobodně a žít jakkoli zvláštně.
17) Sociální služby nevnímáme jako zaměstnavatele, ale jako instituce, které pomáhají lidem ve finanční nouzi, lidem, kteří nemohou pracovat. Ne lidem, kteří pracovat nechtějí.
18) Respektujeme soudní systém, protože soudí bez předsudků.
19) Ženy v bazénu nosí bikiny nebo plavky. A pokud si někdo chce v Baltském moři zaplavat nahý, tak i to je v pořádku!
20) Ženy a muži jsou si rovni ve všech ohledech.
21) Rovnost platí i v odměnách za práci (tady stále máme co dohánět!)
22) Diskutujeme vášnivě a polemicky, ale neurážíme ty s odlišným názorem.
23) Jsme tolerantní k tolerantním.
24) Ale nemáme žádnou toleranci k netoleranci!
25) Ohňostroje odpalujeme jen na Silvestra, tedy když je to dovolené.
26) Nepálíme vlajky zemí, které se nám nelíbí. To je zločin!
27) Respektujeme každé náboženství, ale zcela jasně oddělujeme náboženství od státu.
28) Ženy, které mají mimomanželské románky, nejsou ponižovány, natož aby byly bity nebo kamenovány! V případě rozvodu se v péči o děti střídají oba dva. Je jedno, kdo konec manželství způsobil.
29) Panenství není podmínkou pro vstup do manželství!
30) Ti, kdo v Německu hledají ochranu před politickým pronásledováním nebo válkou, ji zde najdou. Často tu mohou zůstat i ti, kdo na takovou ochranu nárok nemají. Neočekáváme vděčnost, i když by byla na místě. Vyžadujeme však přísné dodržování našich zákonů, respektování našich hodnot a způsobu života.
31) Své děti nenutíme do sňatků s vybraným partnerem. A muži nemohou mít víc než jednu ženu.
32) Ženy se stejně jako muži samy rozhodují, jak se budou oblékat, s kým se budou přátelit, koho budou milovat, zda budou chodit do klubu nebo do kostela, koho budou volit a jaké povolání si zvolí.
33) Německo je zemí grilování. Po pikniku v parku si své odpadky odneseme.
34) Nože patří do kuchyní, nikoli do kapes.
35) Platíme daně, protože víme, že jsou základem státu.
36) Když žena řekne muži ne, je to konečné a absolutní odmítnutí. Cokoli jiného je sexuální obtěžování nebo znásilnění.
37) Očekáváme, že lidé, kteří jsou schopní a oprávnění, si budou hledat zaměstnání a budou se živit sami — dokonce i když sociální dávky mohou být zpočátku vyšší než plat.
38) V Německu existuje povinná školní docházka. Věříme v důležitost vzdělání a vědění.
39) V autobusech a vlacích necháváme sednout starší a postižené.
40) Na zdraví, Německo. Pivo a víno jsou součástí naší kultury. Respektujte to a pokud nechcete pít, tak nepijte.
41) Jak dlouhá nebo krátká bude sukně, rozhoduje výhradně žena, která ji nosí.
42) Ti, kteří nedokáží tolerovat karikatury politiků, celebrit, bohů nebo proroků nejsou v Německu na správné adrese.
43) Média vyslovují ohledně politiků pochybnosti, ale obecně věříme, že zvolení politici rozhodují pravdivě a pro dobro lidí.
44) Čest neznamená právo nejsilnějšího.
45) Respekt a uznání jsou stejně přirozené na sociálních sítích jako v supermarketech nebo kancelářích.
46) Snažíme se chránit životní prostředí a šetřit zdroji. Budoucnost je v udržitelnosti.
47) Německo miluje děti. Děti se nebijí, nýbrž povzbuzují.
48) Pokřikování na ženy, stejně jako pohvizdování, je obtěžování.
49) Chlapci a dívky mohou jezdit společně na výlety, sportovat nebo chodit do bazénu.
50) Milujeme život, ne smrt.
