K třicátému pátému výročí listopadové revoluce přišla novinářka Sabina Slonková s odhalením, jak se k Petru Cibulkovi dostaly seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti a kdo vše se na jednom z největších úniků evidencí vytvořených státní správou podílel. Její odhalení obsahuje bohužel řadu chyb, nepřesností, omylů a zavádějících informací, které je potřeba uvést na pravou míru.
Celý její text vznikl na základě rozhodnutí Lubora Kohouta, který ony seznamy vynesl z počítačů Parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu. Nebyl jediný, stejně ze zachoval ještě jeden jeho kolega. Sabina Slonková jeho jméno neuvádí, neboť si to údajně nepřeje.
Budu to tedy respektovat, pouze podotýkám že všechna jména osob, které se na tomto úniku podílely (včetně onoho nyní utajovaného), byla veřejně publikována již několikrát: naposledy nyní na webu neovlivni.cz a před pěti lety v časopisu Reflex.
Ale již předtím – v roce 2011 – o tom psal publicista Vladimír Ševela v časopisu Týden, kde se věnoval tragickému úmrtí jednoho v té době „neviditelných“, ale zásadních protagonistů této kauzy – mladého „matfyzáka“ Davida Eledera.
To, co je ve veřejnosti známo jako „Cibulkovy seznamy“, je přepis registračních protokolů Státní bezpečnosti, do kterých byly, až na malé výjimky, zapisovány všechny operativní svazky vedené touto tajnou policií. Založeny byly na jaře 1954 a byly do nich od té doby zapisovány nejen svazky spolupracovníků, ale též rozpracovávaných a nepřátelských osob.
Tyto knihy byly uloženy na statisticko–evidenčních odděleních Státní bezpečnosti v jednotlivých krajích a na dvou statisticko–evidenčních odborech, kde se evidovaly svazky centrály StB a dvanácté správy ZNB v Bratislavě. Z rozhodnutí Jána Langoše, nastupujícího ministra vnitra ČSFR, byly tyto knihy na jaře 1990 sváženy – za často dramatických okolností – do Prahy, kde se na dvou pracovištích některé záznamy v nich uvedené přepisovaly do tabulky pro pozdější vyhledávání spolupracovníků a tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti.
Sabina Slonková se mýlí, když říká, že se Jan Ruml (tehdejší náměstek ministra vnitra ČSFR) „dostal k nějaké zašifrované disketě“, tu dal shodou náhod studentovi matfyzu Davidu Elederovi a tomu se podařilo rozkódovat na ní seznam agentů, které vyšetřovací komise neměla k dispozici.
Ve skutečnosti David Eleder zrekonstruoval jiné databáze Státní bezpečnosti, která se v rámci skartací pokusila o jejich vymazání. Což vzhledem k několikanásobnému jištění proti destrukci těchto evidencí nebylo vůbec snadné – zoufalý estébák nakonec shodil hlavní jistič od sálového počítače a utekl.
Jenomže celá databáze se vypsala na děrnou pásku, a právě tuto evidenci David Eleder pro vnitro rekonstruoval. Nebyla tedy žádná náhoda, že disketu (spíše diskety) od Jana Rumla dostal právě on. Navíc v evidencích Státní bezpečnosti neexistovala žádná souhrnná databáze, ze které by bylo možné zjistit seznam spolupracovníků a tajných spolupracovníků StB. Protože informace o tom, který svazek patří tajnému spolupracovníkovi i jeho pravé jméno, byly ve všech evidencích důsledně oddělovány.
Nejúplnější seznam tak mohly poskytnout právě registrační protokoly, které se až na malé výjimky – např. v Plzni byl registr pouze od roku 1983 – zachovaly v úplnosti.
Přepisy nebyly ve skutečnosti prakticky vůbec kontrolovány, a tak se do seznamů dostali i zcela nevinní lidé nebo ti z „opačné strany barikády“
Převod do elektronické verze se prováděl na dvou místech: jedny knihy se přepisovaly na vyšetřovací komisi k 17. listopadu, jiné v prostorách ministerstva vnitra. To jsou ty diskety, které Davidu Elederovi předal Jan Ruml.
Nebyly však zašifrovány, protože v té době šifrovací programy pro stolní počítače prakticky neexistovaly, ale pouze „zabaleny“ v (dodnes používaném) formátu .zip a heslo pro „rozbalení“ bylo slovo „Pták“.
David Eleder pak obě tabulky spojil a nahrál na celkem 13 disket. Tvrzení Sabiny Slonkové o „autě nacpaném disketami“ je tedy úsměvné – třináct ohebných a 1,5 mm tenkých 5.25" disket (rozměry cca 13 x 13 cm) se dalo pohodlně strčit do kapsy u kabátu.
Tyto diskety si Petr Cibulka zkopíroval a jejich obsah pak postupně publikoval v šesti dílech svého časopisu Rudé krávo – konkrétně v číslech 13, 14, 15 jako „Kompletní seznam spolupracovníků StB“, a posléze v číslech 32, 33, 34 jako „Seznam osob, jejichž jména a data se shodují se jmény a daty osob uvedených v dokumentaci StB jako Důvěrníci“.
V první fázi vydání šlo o osoby, které byly v registračních protokolech evidovány jako Residenti (zde to bylo 424 osob), dále držitelé propůjčeného a konspiračního bytu (9092 záznamů), 51 653 osob evidovaných v kategorii agent a 40 014 osob, které byly přepsány z registračních protokolů tajných spolupracovníků StB a bylo možné tuto kategorii postavit na roveň zařazení agenta, což Petr Cibulka ve svém seznamu udělal.
Opět se Sabina Slonková mýlí, když říká, že přepisy byly pečlivě kontrolovány – ve skutečnosti nebyly kontrolovány prakticky vůbec, a tak se mezi agenty dostala například Eva Rychetská, přestože v registračním protokolu má pouze osobní svazek jako „osoba režimu nepřátelská“.
V Cibulkových seznamech je značné množství omylů a překlepů. A současně i chyb, které v registračních protokolech udělala sama StB – například Václav Kabrna, špičkový agent občanské iniciativy Obroda, je veden jako Václav Kabna. Jinému špičkovému agentu dokázali estébáci na poslední chvíli pozměnit jméno, a tak se z ostravského Jaromíra Glace stal Jaromír Glagoš.
V seznamech agentů chyběla celá kniha tajných spolupracovníků StB Ostrava – cca šest a půl tisíce osob, z nichž některé spolupracovaly od šedesátých let až do pádu režimu.
Přesto je celková chybovost tohoto seznamu v podstatě marginální. Daleko větším problémem je však „seznam Důvěrníků“, což jsou podle směrnic StB pouze „spolupracovníci“, a nikoli „tajní spolupracovníci“.
Zde došlo při přepisu z registračních protokolů k zásadní metodické chybě. Kategorie I – informátor, přestože se jednalo o tajného spolupracovníka, byla přepsána jako kategorie D – důvěrník. A co je ještě závažnější, kategorie KI – kandidát informátora (tedy člověk, kterého si tajná policie teprve vytipovala k získání) byla rovněž přepsána jako D.
Tím se kupříkladu celoživotní bytostný antikomunista Ladislav Smoljak ocitl na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. A tato chyba postihla dalších několik tisíc osob. Celkem bylo přepsáno na 90 400 osob v kategorii důvěrník včetně výše uvedených chyb.
V původním přepisu, který vznikl na ministerstvu vnitra a ve vyšetřovací komisi, bylo ještě uvedeno pohlaví osoby, ze kterého kraje či případně centrály záznam pochází a seznam obsahoval i záznamy o KTS, tedy kandidátech tajné spolupráce. Všechny tyto údaje byly odstraněny z důvodů šetření místem.
Při tisku došlo – bohužel – opět k závažné chybě: Původní „tabulky s osobami“ z vnitra a z parlamentu měly mírně odlišnou strukturu, a protože čísla v registračních protokolech jsou maximálně pětimístná, nechal David Eleder pro registrační místo v tabulce šest políček.
Jen si tehdy zřejmě neuvědomil, že v jedné části tabulky jsou na konci registračního políčka přidána čísla s kódem kraje, např. 01 – Praha, 02 – České Budějovice nebo 88 – Centrála. Tím došlo k tomu, že první číslice z registračního čísla vypadla a na konci záznamu zůstalo číslo kraje. Ve vytištěných seznamech tak vznikl dojem dvojí evidence v registru svazků (viz foto výše), ze kterého je zřejmé, že horní záznam obsahuje registrační číslo a spodní šestimístné má na konci dvojmístný kód kraje a první registrační číslice chybí.
Zveřejnění seznamu spolupracovníků bylo i přes uvedené chyby a nedostatky nepochybně přelomovým faktorem, který významně zvýšil tlak na nově ustavené mocenské orgány, aby umožnili přístup k zachovaným svazkům Státní bezpečnosti. Trvalo to však dalších třináct let, než se brány archivů komunistické tajné policie definitivně otevřely.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
