Babiš kontra historie: Svazky StB nejsou deníky zhrzené milenky

Představme si jakýkoli rok mezi 50. a 80 lety. Komunistická státní bezpečnost je integrální součástí federálního ministerstva vnitra a jejími příslušníky jsou v drtivé většině vládnoucí straně oddaní lidé, kteří se rozhodli sloužit komunistickému režimu. 

Při přijetí do StB podepisují služební přísahu a jsou prověřeni k seznamování se s utajovanými skutečnostmi ve stupni Přísně tajné, případně v nejvyšším stupni Přísně tajné Zvláštní důležitosti. Ministerstvo vnitra na ně zakládá personální spis. 

Ale než se tak stane, musí každý uchazeč o práci u Státní bezpečnosti zaprvé vlastnoručně vypracovat svůj podrobný životopis, poté vyplnit mnohastránkový dotazník a nakonec projít důkladnou prověrkou nejen své osoby, ale i všech svých příbuzných. Skutečným příslušníkem StB se stává až po uzavření bezpečnostních prověrek a úspěšně absolvovaných přijímacích školeních.

Většina z nich začíná svou cestu u uniformovaných složek, tedy jako příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří „šlapou chodník“. Teprve až po několika letech mohou na vlastní žádost přejít ke „stáťákům“, jak zněl tehdy užívaný slangový výraz.

Veškerá činnost tajné policie je od poloviny padesátých let až do pádu komunistického režimu v roce 1989 svázána obrovským množstvím směrnic, pokynů, rozkazů a nařízení, které do detailu určují každý krok v operativní práci konkrétního příslušníka. 

Základem jsou „Směrnice A–oper–2–1 pro evidenci, statistiku a administrativu“ (ta podrobně definovala postup založení každého svazku) a „Směrnice A–oper–1–3 pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky“ (definující přesný postup při získání řízení a hodnocení tajných spolupracovníků).

Každý příslušník Státní bezpečnosti má určenou problematiku, na níž pracuje – což představuje vedení svazků tajných spolupracovníků, sledovaných osob i svazků vedených na jednotlivé „objekty“. Těmi byly větší podniky, různé redakce médií (rozhlasu, televize, časopisů, knižních nakladatelství) nebo kulturní instituce (např. divadla) a vzdělávací ústavy jako školy... v podstatě jakékoli instituce sdružující více osob.

V těchto „objektech“ řídí daný příslušník síť spolupracovníků a využívá i konfidentskou síť tzv. „aktivů“, členů KSČ, ochotných předávat informace o svých spoluobčanech tajné policii. Ti ovšem nejsou vedeni v registračních protokolech jako ostatní svazky tajné policie, nýbrž pouze v kartotéce, kterou si konkrétní estébák „administruje“ na svém pracovišti.

Pokud potřebuje rozšířit agenturní síť, vytipuje si konkrétního člověka a shromáždí k němu dostupné informace – tato fáze rozpracování se nazývá „ustanovka“ (jeden z mnoha rusismů užívaných příslušníky Státní bezpečnosti). 

Současně má za povinnost vylustrovat jím vyhlédnutého člověka v centrální kartotéce statisticko-evidenčního odboru, zda na dotyčného není již veden svazek jinou součástí tajné policie, případně zda nejsou na dotyčného uloženy v archivu nějaké poznatky, které by bylo nutné prostudovat a pořídit z nich výpis.

Pokud je výsledek této prověrky pozitivní, nově vyhlédnutý spolupracovník nemá svazek u jiné součásti a na základě zpráv se zdá být vhodný pro získání ke spolupráci, sepisuje příslušník StB o svém dosavadním šetření memorandum s návrhem na další postup a dává ho podepsat svému nadřízenému. Jakmile jej nadřízený schválí, požádá evidenční odbor, který se nacházel v příslušném krajském městě nebo v Praze, o vydání „desek ke svazku“.

Následuje zapsání do registračního protokolu a přidělení registračního čísla a krycího jména. Desky s těmito údaji přebírá vedoucí oddělení a podepisuje jejich převzetí v registračním protokolu. Statisticko-evidenční odbor vyhotovuje tzv. blokační kartu, která je založena jak v krajské, tak i v centrální evidenci tohoto odboru.

Zároveň je vytvořen záznam v databázi Evidence zájmových osob, kde jsou registrovány všechny svazky Státní bezpečnosti včetně těch, které byly uloženy v archivu.

Tímto opatřením se zamezuje vedení více svazků na jednoho člověka. Každý, kdo by chtěl na dotyčného založit nový svazek, by se při úvodní lustraci dozvěděl, že je na něho už nějaký svazek vedený. A obdržel by jméno a telefonní číslo příslušného referenta, kterému byl povinen své poznatky odeslat.

V této fázi je svazek vedený v kategorii „kandidát tajné spolupráce“. Během několika měsíců shromažďuje příslušník StB další poznatky ke jmenovanému – ať již z jeho pracoviště, nebo soukromého života. Následně při osobní schůzce zjišťuje, zda je vytipovaný člověk vůbec ochoten se Státní bezpečností spolupracovat, a pokud ano, zda tuto spolupráci nevyzradí.

Pokud nabyde dojmu, že vytipovaná osoba spolupráci přijme, sepisuje „Návrh na získání ke spolupráci“, který poté podepisuje jeho nadřízený (tedy náčelník oddělení) a svůj podpis připojuje i vyšší funkcionář (většinou náčelník odboru). V návrhu na získání je sepsáno, kdy a kde bude potenciální spolupracovník tzv. získán a kdo se této události zúčastní – většinou se s řídícím důstojníkem dostaví i jeho nadřízený.

Pokud schůzka dopadne úspěšně a nově získaný agent podepíše závazek ke spolupráci, zvolí si krycí jméno a je mu přiděleno heslo pro kontakt v případě, že by tajná policie potřebovala nějakou informaci a jeho řídící důstojník nebyl dosažitelný.

O této schůzce se opět sepisuje memorandum, které se ukládá do svazku, a na evidenční odbor je odeslána „informace o získání tajného spolupracovníka“. Ta je zanesena do registračního protokolu, kde se kategorie svazku „kandidát tajné spolupráce“ mění na kategorii „agent“.

Současně je svazek přeevidován v elektronické databázi CRS (Centrální registr svazků), kterou buduje Státní bezpečnost v osmdesátých letech.

Další evidencí, která měla zvýšit možnost využívání agentury, je databáze AISPAS: Analyticko-informační systém práce s agenturní sítí. V této databázi je zaneseno krycí jméno agenta, jeho registrační číslo, zaměření a mnoho dalších údajů, umožňujících vyhledávání podle specifického účelu využití.

Užitečné jsou údaje jako znalost cizích jazyků, řidičských oprávnění nebo členství v KSČ, ale třeba i sexuální orientace. Pokud totiž nějaká součást Státní bezpečnosti potřebuje k určitému úkolu ideálně například člověka, který má řidičák, umí německy a líbí se mu víc muži než ženy, jednoduše zadá tyto požadavky do systému, a ten vytipuje vhodné agenty. Toho nejvhodnějšího si následně příslušná složka StB (po schválení náčelníkem) „vypůjčuje“. Stejně tak si rozvědka jako nadřízená složka často vypomáhá „krátkodobým převzetím“ agentů od kontrarozvědky.

Pokud tajný spolupracovník působí v rámci úkolů, které dostává od svého řídícího důstojníka, zakládají se přepisy jeho zpráv jak do jeho osobního svazku, tak do svazků osob, o kterých informoval. V případě závažných informací o osobě, která ještě nebyla v rozpracování Státní bezpečnosti, je na ni svazek nově založen.

Jestliže řídící důstojník odchází do důchodu nebo je přeřazen na jiné pracoviště, přebírá řízení agenta jiný příslušník, na základě souhlasu náčelníka oddělení. Přibližně jednou za půl roku probíhá tzv. kontrolní schůzka, které se účastní náčelník oddělení spolu s řídícím důstojníkem. 

Zjišťují, zda spolupráce probíhá bez závad. Informace od jednotlivých agentů jsou ověřovány porovnáním s informacemi od jiných tajných spolupracovníků nebo odposlechem telefonů a místností. Případně i tzv. „zpětným vytěžováním“ – po nějaké době se řídící důstojník znovu zeptá na informaci předanou před delším časem a podle spisu porovná, zda současná odpověď souhlasí s tou minulou.

Pokud agent dlouhodobě onemocní, na delší dobu odjíždí do zahraničí nebo jakkoli jinak ztrácí možnost podávat zprávy z prostředí, do kterého byl „úkolován“, je spolupráce s ním přerušena, případně i ukončena.

Proč tenhle podrobný a zdlouhavý, ale snad aspoň trochu zajímavý popis někdejší estébácké byrokracie? Protože právě díky němu je nepochybné, že založit (a posléze i udržovat) svazek na spolupracovníka, který ve skutečnosti s tajnou policií vůbec nespolupracoval, by bylo velmi složité. 

Ne že by to teoreticky nebylo možné – ale mašinérie pravidelných kontrol by na to přišla v řádu týdnů, maximálně měsíců. „Neoprávněná evidence“ trvající několik let je tak naprosto vyloučená. Navíc v případě, kdy svazek vedlo hned několik řídících důstojníků po sobě.

Příslušníci StB dnes v mnoha případech v pozici svědků u soudu tvrdí, že si tehdy všechno vymysleli a že dotyčný ve skutečnosti spolupracovníkem tajné policie nebyl. Při vědomí toho, že křivá svědecká výpověď je trestný čin. 

Představme si tedy na chvíli, že někdejší příslušník tajné policie mluví pravdu. A že svazek na občana XY tehdy opravdu založil v rozporu s předpisy (ať už měl k tomu jakoukoli motivaci). Co tím vlastně říká?

Já jsem jako příslušník složek ozbrojeného bezpečnostního sboru země (Československé socialistické republiky) porušil služební přísahu – falšoval jsem přísně tajné dokumenty, podváděl jsem své nadřízené, rozkrádal zpravodajské fondy (protože kdo jiný mohl inkasoval peníze pro agenta, který ve skutečnosti neexistoval?) a v rámci organizované skupiny jsem prováděl tu nejzávažnější trestnou činnost, jaké se může příslušník ozbrojeného sboru dopustit... Ale nyní tu stojím jako hodnověrný svědek a bezúhonný občan.

Pokud soudce vynese – v rozporu s listinnými důkazy, které prokazují agentovu spolupráci – verdikt postavený na výpovědi člověka, který se sám svou výpovědí usvědčuje ze spáchání těžkých zločinů, je to absurdní.

Systém evidence svazků a spisů StB byl byrokraticky složitý a detailně propracovaný právě proto, aby nebylo možné tyto listiny falšovat. Lehkost, s jakou dnes někteří lidé bagatelizují celý systém kontroly a předpisů Státní bezpečnosti, je v mnoha případech těžko pochopitelný. A v tom nejnovějším zvláště.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.