HISTORIE BRITSKÝCH KONZERVATIVCŮ | Žádného jiného britského politika občané ostrovního státu nemilovali a zároveň nenáviděli tolik jako Margaret Thatcherovou, snad s výjimkou pozdějšího šéfa labouristů Tonyho Blaira, jenž si paradoxně nejvíc zkusil od stoupenců politické levice.
Trojnásobná předsedkyně britské vlády Thatcherová, která zreformovala poválečný politický konsenzus ohledně v sedmdesátých letech již nefunkčního sociálního státu, zničila maligní moc odborářských centrál, jež paralyzovaly ekonomiku země a vážně ohrožovaly i férovou politickou soutěž, a statečně hájila britské zájmy v „jednotné Evropě“ i ve válce za oceánem, patří k těm politikům a státníkům, kteří po sobě zanechali trvalou, jednoznačně pozitivní stopu.
Osobní vzpomínka
Začnu, pro někoho možná překvapivě, osobní vzpomínkou. Když jsem v létě 1990 se svou první manželkou přistál poprvé na letišti Heathrow v Londýně, ve Velké Británii, dříve to z pochopitelných důvodů nebylo možné, chýlila se vláda premiérky Thatcherové (u moci v letech 1979–1990) rychle ke konci.
Pro mě i pro moji ženu byla Thatcherová hrdinkou, která ve studené válce pomohla americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi srazit na kolena Sovětský svaz, čímž přispěla i k pádu tzv. východního bloku a ke konci komunismu u nás. Představu, kterou jsme o Thatcherové měli, podporovala i skutečnost, jak o ní dlouhodobě referovala československá komunistická média, pro něž byla jedním z „nejodpornějších studenoválečníků“ a představitelů „agresivního Západu“.
Není se co divit, že jsme byli přesvědčeni o tom, jak úžasná žena to musí ve skutečnosti být.
Nálada v Londýně i v severním Walesu, kam jsme po týdnu v metropoli odjeli, byla ale z našeho úhlu pohledu téměř nepochopitelná.
Během celého měsíčního pobytu jsme narazili jen na pár jednotlivců, kteří měli premiérku rádi nebo si jí vážili. Všichni ostatní ji více či méně ostře kritizovali, slovník některých se dokonce podobal slovníku komunistických novinářů u nás doma. Pro dva mladé Čechy, kteří vyjeli poprvé na Západ, to bylo bez přehánění šokující.
Teprve v severním Walesu, jenž se potýkal s vážnými ekonomickými potížemi, jsme díky přátelům pochopili, proč a jak se náhled na Margaret Thatcherovou – nejen tady – od konce sedmdesátých let změnil, a proč si o jedenáct let později většina Britů přála její odchod z Downing Street číslo 10.
Jen čistě mimochodem a na okraj, doslova brilantním „portrétem“ Walesu v éře pozdního thatcherismu je román blahé paměti „rozhněvaného mladého muže“ Kingsleyho Amise (1922–1995) s názvem Staří parťáci (The Old Devils, 1986; česky 1992), tak si jej přečtěte, výborně se u něj pobavíte, a navíc pochopíte, co jsem psal výše.
Toryové jako „machistická strana“? Ale kdeže!
Ještě než přejdu k životnímu příběhu Margaret Thatcherové, nemohu si odpustit jednu důležitou poznámku. Britští konzervativci, o nichž náš seriál pojednává, měli v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století ošklivou pověst politické strany, která „je tady pro muže, které vládnou muži a kterou volí primárně muži“.
Fakt, že si tato partaj, nezřídka líčená jako mužsky šovinistická či machistická, zvolila v polovině sedmdesátých let, v roce 1975, do svého čela ženu, tento dlouhodobě a tradičně opakovaný mýtus ne-li přímo vyvrací, tak přinejmenším efektivně nabourává.
Představa, že Thatcherovou zvolili do svého čela zapšklí machističtí boomeři, abych použil dnešní terminologii, je komická. Strana měla ve skutečnosti k dnešnímu „normálu“ mnohem blíž, než se mohlo na první, povrchní pohled zdát, což platilo i o následujících osmdesátých letech „thatcherovské dominance“.
