V posledních dílech našeho seriálu o „světlech a stínech doby, která změnila svět“, jsme se věnovali právě jejím stinným stránkám – vleklé hospodářské krizi a s ní související rekordní inflaci a vysoké nezaměstnanosti, a také „běsu“ jménem AIDS. Také dnes si budeme povídat o „odvrácené stránce“ Spojených států v „časech velkého optimismu“, konkrétně o dětech bez domova...
Hollywoodský „navoněný“ mainstream líčil „americký sen“ jako ideál, v němž jsou všechny bytosti – dospělí a děti zvlášť – šťastné. Takhle jednoznačně růžová samozřejmě realita nebyla – mnoho dětí i dospívajících žilo v bezútěšných poměrech a bez vyhlídky na lepší budoucnost.
Dokumentaristé Martin Bell a Joyce Chopraová a režiséři Dennis Hopper, Penelope Spheerisová, David Lynch, Tim Hunter či Sidney Lumet to ukázali s velkou přesvědčivostí – a také s empatií, která pro toto desetiletí nebyla vždycky úplně příznačná.
Streets of Seattle
Nejen Streets of Philadelphia, o kterých podmanivě zpíval Bruce Springsteen (o kterémžto městě jsem psal v předchozím díle Reaganovy Ameriky, ale také ulice v Seattlu, nejlidnatějším městě státu Washington v severovýchodním cípu USA, pro něž je příznačná nanejvýš specifická nálada a atmosféra (kdo jste tu byli, víte dobře, o čem mluvím), získaly ve Spojených státech amerických v „optimistických“ osmdesátých letech minulého nechvalně smutnou proslulost.
Postaral se o to především režisér Martin Bell (* 1943) svým dokumentárním filmem Streetwise z roku 1984, známý rovněž snímky, respektive projekty Americké srdce (American Heart) z roku 1992 a Skryti v Americe (Hidden in America) z roku 1996.
Příběh (ale ano, příběh) s názvem Streetwise (zde můžete je zhlédnout celý) začal v roce 1983, kdy Bellova manželka Mary Ellen Marková (1940–2015), novinářka – a hlavně fotografka, přesněji řečeno foto-dokumentaristka, která během své kariéry pracovala mimo jiné pro časopisy Life, Rolling Stone, The New Yorker či Vanity Fair – přijala nabídku žurnálu Life, aby společně s pensylvánskou rodačkou a autorkou Cheryl McCallovou (1950–2005) připravily reportáž (v jejím případě šlo, přirozeně, o fotografie) o dětech bez domova, žijících v ulicích již zmíněného Seattlu.
Text, doplněný fotografiemi, vyšel v létě 1983 pod názvem Ulice ztracených (Streets of the Lost). Výtečné ohlasy a také skutečnost, že se fotografka s některými dětmi a dospívajícími, které fotila, spřátelila, je-li možné použit tento výraz, přiměl Cheryl k tomu, aby navrhla manželovi, zda by na dané téma nenatočil dokumentární film.
Reaganova Amerika byla – mimo jiné – i zemí drastických sociálních rozdílů
Sugestivní, empatický, nic nepřikrášlující snímek vznikl v roce 1984 a okamžitě se dostavil velký, pro autora/autory nečekaný úspěch. Nic o tom nesvědčí lépe než skutečnost, že byl nominován na cenu Americké akademie, tj. na Oskara, za nejlepší dokumentární film.
Třebaže nakonec zlatou sošku získal snímek Život a doba Harveyho Milka (The Times of Harvey Milk) režiséra Roba Epsteina a producenta Richarda Schmiechena (o životě a kariéře prvního gaye, který byl v Kalifornii zvolen do veřejného úřadu, zavražděného v roce 1978 na sanfranciské radnici) udělal projekt Streetwise z Martina Bella a Mary Ellen Markové respektované tvůrce, o jejichž práci byl a je dodnes zájem po právu na celém světě.
„Tiny“ Erin Blackwellová…
„Příběh“ rozbitých seattleských rodin, dětí a mládeže bez domova, v první řadě a snad nejsilněji dětské prostitutky „Tiny“ (Erin Blackwellová), jejíž matka alkoholička není schopná poskytnout dceři alespoň trochu slušné zázemí, natož aby ji dokázala zabránit v pokračování jejího způsobu života, Ameriku bez přehánění šokoval.
Teenageři živořící ve slumech, na samém okraji společnosti, bez jakékoli naděje a bez jakékoli budoucnosti, byli takřka „dokonalým kontrapunktem“ k – jak jsem již uvedl – všem potížím a trablům navzdory optimistickým osmdesátým letům.
Autoři, upozorňující na to, že Reaganova Amerika je rovněž Amerikou drastických sociálních rozdílů, zoufalství a bezútěšnosti, uhodili tak říkajíc „hřebíček na hlavičku“ – Amerika „velkého komunikátora“ byla totiž ve skutečnosti mnohem složitější, než by se na první povrchní pohled mohlo zdát.
Erin Blackwellová (1969), nejvýraznější ze všech dětských (dospívajících) hrdinů, se společně s režisérem a jeho týmem zúčastnila oscarového ceremoniálu, čímž získala ještě větší – snad to tak mohu říci – proslulost, život ale zásadním způsobem ani poté nezměnila: i nadále se živila jako prostitutka, stala se narkomankou a – navzdory tomu – porodila deset dětí.
Deset let po natočení Streetwise, v roce 1993, se Blackwellová objevila v programu televizní stanice ABC s názvem Příběh Tiny (Tiny᾿s Story) a v roce 2016 byl do kin uveden dokument Tiny: Život Erin Blackwellové (Tiny: The Life of Erin Blackwell), ve kterém režisér se svou ženou Mary (ta zemřela v předchozím roce na rakovinu plic) „rekapitulovali“ více než třicet let života mladé ženy, jejíž osud – přinejmenším čas od času – Amerika napjatě sledovala se zatajeným dechem.
…a další „děti ze seattleských ulic“
Dílčí titulek, kterým tuto část textu uvádím, odkazuje dosti průhledně, ale záměrně k jinému proslulému projektu – ke knížce My děti ze stanice ZOO (Wir Kinder vom Bahnhof Zoo) z roku 1978; stejnojmenný film režiséra Uliho Edela (*1947) byl uveden roku 1981. Příběhu dětské narkomanky a prostitutky Christine F. (Felscherinowové; * 1962), kterou na základě rozhovorů s ní napsali renomovaní novináři Kai Herman (*1937) a Horst Rieck.
Děti ze stanice Zoo (nakl. Mladá Fronta, edice Kapka, 1987)
Životní osudy dívky, potulující se s dalšími dětmi a teenagery bezútěšně u západoberlínské stanice podzemky a nádraží ZOO v bezprostřední blízkosti „výkladní skříně“ tohoto města, třídy Kurfürstendamm, a vydělávající si na drogy prostitucí, tehdy šokoval (nejen) Spolkovou republiku Německo.
Komunisté v sousední Německé demokratické republice, odporném sovětském satelitu, i v dalších zemích tzv. východního bloku včetně Československa, knížky propagandisticky využili a líčili Západní Berlín, tzv. Západní Německo a Západ obecně jako „dekadentní společnost“, kde jsou děti nuceny prodávat své tělo, aby získaly peníze na drogy, jež jim umožňovaly zapomenout na „prachmizerný svět“, ve kterém musely žít…
Stejně jako Christine F., ani „Tiny“ Erin Blackwellová nebyla jedinou „hrdinkou“ pochmurné story. Ve Streetwise se objevila řada dalších teenagerů.
Patrice Pitts, který divákům uvízl v paměti vzhledem k hádce s pouličním kazatelem, se drogové závislosti na rozdíl od „Tiny“ nikdy nezbavil a v lednu 2017 byl zastřelen před hotelem St. Charles v Seattlu; jeho dva vrazi byli posléze zatčeni, odsouzeni a uvězněni.
Dívka jménem Patti zemřela v roce 1993 v sedmadvaceti letech na AIDS.
Lou Ellen „Lulu“ Couchová byla v prosinci 1985 zabita nožem, když bránila jinou dívku před útokem.
Roberta Joseph Hayesová byla v září 1991 nalezena uškrcená – později se ukázalo, že byla jednou z mnoha obětí vraha známého jako Green River Killer. A Dewayne Pomeroy se v červenci 1984, před svými sedmnáctými narozeninami, pro změnu oběsil…
I některé velmi temné příběhy mohou mít docela dobré konce
Osudy některých dětí ze „seattleských ulic“ měly šťastnější pokračování. Kromě samotné „Tiny“, která dnes není, alespoň pokud vím, drogově závislá a jako vdaná žena vychovává své mladší děti, se jednalo například o „Malého“ („Little“) Justina“ Reeda Earlyho, který o svých zkušenostech napsal v roce 2013 knížku Vzpomínky dítěte ulice (Street Child: A Memoir).
Syrový, drsný, ale přesto či právě proto strhující text muže, který se dnes stará o děti bez domova a o kterém v The Seattle Times oprávněně napsali, že „není pro nikoho, kdo má slabé srdce“, je kromě Bellových filmů dalším unikátním vylíčením dětí bez domova v Seattlu v osmdesátých letech minulého století.
„Krysák“ Rick (Rick „Rat“) závislosti na drogách unikl, oženil se a žije relativně spokojeně se svými dětmi a vnoučaty, Frank zvaný „Stín“ (Frank „Shadow“) pracuje jako tesař, přivydělává si jako zaměstnanec bezpečnostní agentury…
Jak vidno, i některé velmi temné příběhy mohou mít docela dobré konce…
