REPORTÁŽ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní město spojených států, Washington, D. C. (District of Columbia, česky okrsek Columbia, což je ženské jméno, poetická personifikace USA), v němž žije podle posledních odhadů necelých sedm set tisíc obyvatel, není největší a svým způsobem ani nejdůležitější město první světové velmoci.
Pokud tedy pomineme skutečnost, že se zde nachází sídlo prezidenta, vlády, obou komor parlamentu – Kongres, a justice – Nejvyšší soud. S New Yorkem či s Los Angeles se Washington nedá ve většině ohledů srovnat, neboť má, v bezprostředním sousedství Marylandu a Virginie, od níž je dělí řeka Potomac, s nadsázkou řečeno, spíše – na americké poměry – „venkovský charakter“ i – s výjimkou vládního centra – způsob života.
Neodolatelná chuť moci
Centrum Washingtonu je samozřejmě velkoměstské se vším všudy až na to, že se zde nenacházejí pro „Ameriku“ typické mrakodrapy, neboť zde nesmí vyrůst budova vyšší, než je Kapitol, sídlo již zmíněného Kongresu, a vyšší, než je šířka přilehlé ulice o více než dvacet stop (tj. něco málo přes šest metrů). Právě proto působí Washington, D. C. tak poklidně, „venkovsky“ a svým způsobem „neamericky“.
Pro tzv. Inner Circle, doslova „vnitřní okruh“, jak centrum Washingtonu, D. C. nazval ve svých pamětech proslulý politik a diplomat Henry Kissinger, je charakteristická a všudypřítomná jedna věc, a sice (pro mnohé neodolatelná) chuť moci. Málo platné, jakkoli Washington není vysloveně monumentální, jedná se o hlavní město první světové velmoci a v centru je to znát.
Nejde „jenom“ o Bílý dům, o Kapitol, o nedaleký Arlingtonský národní hřbitov a o Pentagon, sídlo ministerstva obrany, ale i o všudypřítomná letadla na obloze a charakteristický hluk helikoptér přelétávajících co chvíli nad centrem, nemluvě o limuzínách politických prominentů, které ve městě potkáváte „na každém kroku“. Kdo je jen trochu empatický, nemůže obrovskou sílu a politickou moc, chuť moci, anglicky Taste of Power, ve Washingtonu nevnímat.
Místo národní paměti
Většina turistů zamíří v D. C. v první řadě na tzv. The National Mall, což je dlouhá „ulice“ či bulvár sui generis anebo spíše otevřený prostor mezi Kapitolem na východě a památníkem prezidenta Abrahama Lincolna na západě.
Na ploše dlouhé tři kilometry (nebo, chcete-li, necelé dvě míle) najdete všechny důležité připomínky z dějin země včetně památníků obětem druhé světové války (1941–1945), Korejské války (1950–1953), Vietnamské války (1964–1975) a významných osobností – kromě Abrahama Lincolna (v čele státu v letech 1861–1865) také „otců zakladatelů“ (Founding Fathers) státu – George Washingtona (Washington Monument) a Thomase Jeffersona (Jefferson Memorial) či Martina Luthera Kinga (Martin Luther King Jr Memorial).
Chcete-li si projít celou Mall, je to bezmála na den – zážitek je to ale neopakovatelný, stejně jako návštěva bez přehánění fantastických muzeí nacházejících se v její bezprostřední blízkosti (s výjimkou The National Gallery of Art jsou součást tzv. The Smithsonian Instituion).
Na relativně malém prostoru před vámi defilují oživlé moderní americké dějiny. Mrtví američtí kluci ze všech těch strašných válek zmíněných výše, ze všech těch bitev z Pacifiku, ze Dne D, z pekla Koreje a Vietnamu, všechny ty „čety“, „nynější apokalypsy“ a „olověné vesty“ (já vím, že je ten překlad Kubrickova slavného filmu idiotský, ale v češtině se holt používá), všichni ti bojovníci za práva Afroameričanů v čele s doktorem Kingem, prezident Franklin Delano Roosevelt, který vyvedl USA z velké hospodářské krize (Great Depression) a který je přivedl k vítězství nad šintoistickým Japonskem, fašistickou Itálií a nacistickým Německem v nestrašnější válce všech dob…
Zajít si můžete samozřejmě i do Georgetownu, kde sídlí proslulá univerzita, kde Jack Kennedy požádal o ruku svoji budoucí ženu (Martin's Tavern) a kde žije washingtonská smetánka včetně politických a společenských prominentů (hlavně podzim je tu nesmírně půvabný).
Nebo si zajet do severní části města a prohlédnout si Washingtonskou národní katedrálu, neogotický monument, který se začal stavět na konci 19. století a který je dominantou města. Washington je zkrátka plný nenápadné krásy, zvlášť když máte dost času a peněz, což ale neplatí jen o něm.
Volby jako by nebyly
A teď už na aktuální téma. Kdo by čekal, že hlavní město USA bude žít blížícími se prezidentskými volbami, tvrdým, bezskrupulózním střetem mezi bývalou hlavou státu, republikánem Donaldem Trumpem a demokratickou úřadující viceprezidentkou Kamalou Harrisovou, hluboce by se mýlil.
U stánků s občerstvením a se suvenýry si sice můžete koupit tričko s oběma kandidáty či jejich fotografie anebo čepice, to je však v zásadě jediné, co tady volby připomíná. Jinak je v americké metropoli zvláštní, strnulý „klid před bouří“. Žádné mítinky, žádná shromáždění, žádná překotná agitace, žádné billboardy a žádné reklamy, což je skoro až šokující, uvědomíme-li si, o jak důležité volby se jedná.
Tato skutečnost je podle mě daná dvěma faktory. Za prvé, ve Washingtonu, D. C. jsou k mání pouhé tři volitelské hlasy, což je i při letošních vyrovnaných volbách téměř zanedbatelné číslo. Za druhé, což je možná ještě důležitější, je to dané tím, že zde jasně, téměř drtivě vyhraje Kamala Harrisová; její protikandidát Donald Trump tu nemá žádnou šanci.
Není to vlastně osobní, na jménech příliš nezáleží: v hlavním městě USA vyhrávají demokraté pravidelně, o čemž nejlépe vypovídá fakt, že zde v roce 1980 (kdy vyhrál volby zcela jasně), ani v roce 1984 (kdy triumfoval doslova landslide, tedy drtivě) dokonce neuspěl ani Ronald Reagan (v roce 1984, kdy porazil někdejšího Carterova viceprezidenta Waltera Mondalea, přitom ztratil kromě D. C. už jen stát Minnesota).
Ve Washingtonu zkrátka žije jednak mnoho zaměstnanců tzv. Deep State, tj. vládních úředníků a obecně lidí a profesí, kteří/které patří dlouhodobě ke stoupencům demokratů, část intelektuálních elit (rovněž demokratických) a, v neposlední řadě, Afroameričanů a Hispánců (bílí Američané tvoří jen něco málo přes třetinu místní populace), kteří volí většinou, byť nikoli výhradně, rovněž demokraty.
Trumpovi a jeho hlavnímu spojenci, Elonu Muskovi, tak v podstatě nestojí za to ztrácet ve Washingtonu drahocenný čas, který mohou využít zejména v tzv. Swing States (Arizona, Georgia, Michigan, Nevada, Pensylvánie, Severní Karolina a Wisconsin), kde se o výsledku voleb rozhodne; o Kamale Harrisové a Baracku Obamovi, bývalém prezidentovi z let 2009–2017, který je největší star demokratů a který jí může pomoci vyhrát volby, jako tomu bylo v případě Joea Bidena před čtyřmi lety, platí totéž.
Co volby rozhodne?
Rozhodujících faktorů v letošních prezidentských volbách bude hned několik a všechny jsou ve Washingtonu silně znát. Za prvé se jedná o ekonomiku, jakkoli by se z českého úhlu pohledu mohlo zdát, že například ilegální migrace do země nebo právo na interrupci, o kulturní válce mezi progresivistickými „wokeisty“ a konzervatisty nemluvě, jsou ještě důležitější. Aniž bych tato témata jakkoli upozaďoval, však také ve volbách důležitou roli hrají, vystupuje s každým dnem do popředí právě ekonomika.
Jak jsem už řekl, je to zjevné na první pohled. Ve Washingtonu je totiž, podobně jako v New York City, o němž budu psát svoji druhou reportáž z předvolebních USA, draho, nesmírně, skoro šíleně draho.
Obyčejný hot dog, který stál na ulici, u stánku před muzeem, ještě před pár lety dolar či dva, do tří jste ho sehnali prakticky všude, dnes přijde na osm, devět, ale i jedenáct dolarů, a připočítáte-li k tomu plechovku či lahev Coca-Coly, jste na dvanácti, třinácti či, in extremis, patnácti dolarech, takže „peklo“ i pro příslušníky středních vrstev. Vezměte si, že si uděláte procházku či výlet na The National Mall se třemi dětmi a dáte jenom za typickou výletní „sváču“ pro ně přes čtyřicet dolarů.
A tak je to nejen ve Washingtonu se vším – v restauracích i v obchodech, ve službách… Všechno v posledních letech příšerně zdražilo. Přesně jak říkal Mirek Bárta, i já jsem viděl ve Washingtonu frontu na potravinovou pomoc a v ní samí slušně oblečené a upravené lidi, žádná očividná chudina…
Američané zkrátka nezažívají snadné roky a pro mnohé z nich je viníkem růstu cen vláda, jakkoli to vůči Bidenově administrativě není úplně spravedlivé. Donald Trump samozřejmě nahlas říká, že za to může právě Biden, a tedy i Harrisová a čím dál víc Američanů na to slyší. Pokud Trump vyhraje, jak to v tuto chvíli vypadá, bude to právě z tohoto a z žádného jiného důvodu.
Stane-li se tak, zavládnou ve Washingtonu zklamání a smutek, možná až deprese z představy dalších čtyř let s neoblíbeným, často až animálně nenáviděným prezidentem. Nebylo by to ale ani poprvé, ani naposledy a Washingtonští by se s tím nakonec nepochybně srovnali jako už mnohokrát. Tak si počkejme ještě týden a uvidíme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
