Veřejnoprávní rozhlas má úplně jiný problém než Slast Lindy Bartošové

V letošním klání Podcast roku zvítězil – stejně jako v minulých letech – podcast Opravdové zločiny, bronzová medaile patřila Krimi příběhům. Kategorii veřejnoprávních podcastů ovládl podcast Kriminálka, který za svou existenci překonal už 20 milionů stažení. 

Žánr true crime baví, informuje (a jen doufejme, že zároveň neinspiruje) spoustu lidí. Ale jeho společenský dopad pozitivní – bez diskuze – není.

Jako jediný smysluplný český podcast, který se věnuje fenoménu true crime, vnímám „Slopné: Kdo je vrah?“ z dílny Seznam Zpráv (který přinesl nové skutečnosti ve vyšetřování brutální vraždy seniora v roce 2011), ve filmové podobě pak dokumentární krimi Aneta (o sebevraždě 13 ranami nožem, které právě míří do kin).

Tohle je něco, co míří za „bizarní slast“, kterou přináší standardní true crime. Pořad, který má potenciál cosi změnit a posunout, byť v prvním případě neúspěšně. Společenský přesah a smysluplnost ostatních podcastů v tomto žánru hledám detektivní lupou, a nenacházím. 

Ty komerční nechť si przní lidskou psychiku klidně dál. Kmen boomerů se v posledních dnech intenzivně vymezuje proti podcastu Slast Lindy Bartošové na rádiu Wave, mně osobně vadí, že za můj koncesionářský poplatek vzniká na veřejnoprávním médiu podcast Kriminálka.

Budiž mu mírně ke cti, že na rozdíl od ještě masověji poslouchaných Opravdových zločinů pachatele neglorifikuje (například o něm s chichotem netvrdí, že je docela sexy) a nechává mluvit hlavně ty, kteří zločince dostávají za mříže.

Mě ale nezajímá, kdo, koho a jak zabil. Ve fenoménu true crime spatřuji spíše než nulový společenský dopad důsledky ryze negativní. A nejsem zdaleka sama.

Jak může hltání true crime ovlivňovat naše duševní zdraví? „Může zvýšit naši úzkost, protože se stáváme tzv. hypervigilantními (nadstandardně bdělými a ostražitými). Pořád hledáme padouchy. Každá bílá dodávka se v našich očích stane dodávkou zabijáka nebo vraha,“ vysvětluje doktorka Chivonna Childs, psycholožka z Cleveland Clinic.

Přílišná konzumace děsivých příběhů o vraždách deformuje naše vnímání reality. Stáváme se paranoidnějšími vůči ostatním – dokonce i lidem, které známe a důvěřujeme jim. Koneckonců, většina obětí a pachatelů vražd se znají.

Jaká je psychologická motivace fanoušků true crime? Podle Whitney Phillips, profesorky na Fakultě žurnalistiky a komunikace Univerzity v Oregonu, přednášející oboru Mediální etika, vzrušuje posluchače true crime podcastů a diváky dokumentů tohoto žánru prvek tajemství, možnost cítit se zapojeni do skutečného příběhu, který se před nimi rozvíjí. Mnozí si užívají sledování vyřešení případu s pocitem, že se jej účastní, aniž by opustili pohodlí svého domova.

Studie o true crime zjistily, že největší demografickou skupinou fanoušků jsou bílé ženy. Podle jedné z hypotéz se ženy obávají potenciálních hrozeb, a proto se obracejí k true crime, aby se cítily lépe připravené, kdyby se jim něco takového mělo stát.

Osobně si nemyslím, že true crime funguje jako „očkování“ proti úzkosti. Spíše úzkost, které je i tak všude dost, ještě více posiluje. Rodiče ji pak přenáší na své děti, které by nejraději nepustili hrát si samotné ani přes ulici. 

Podle dat ČSÚ je přitom počet vražd v Česku mnohem nižší než například v 90. i v prvních letech nového tisíciletí. V roce 2021 byl nejnižší za poslední čtvrt století. Míra úzkosti rodičů však proráží strop. A není přitom potřeba holdovat true crime – úplně stačí zabrousit na třeba novinky.cz.

V souvislosti s prosincovou masovou vraždou na FF UK byl často zmiňován „copycat efekt“. Jméno David Kozák je dodnes tabu. V případě true crime seriálů, filmů a podcastů kupodivu nikdo neprotestuje proti přesným popisům činu ani plným jménům. Copycat efekt ale funguje nejen u školních střeleb.

„Když se díváš do propasti, propast se dívá do tebe,“ říká sexuolog Řemen vyšetřovateli Markovičovi v true crime sérii „Metoda Markovič: Hojer“. Dočkala se vynikajících recenzí i obrovského zájmu diváků a dopodrobna mapuje zločiny Ladislava Hojera, který v seriálu vyznívá skoro jako sympaťák. 

Za problematickou považuje Whitney Phillips i komercializaci true crime. Chytlavé fráze, merch k podcastům a komunita, kterou interpreti okolo svých podcastů vytváří, jde občas za hranu etiky. Nejsem zrovna prudérní, ale slogany typu: „Kdo jsi bez viny, hoď pinďourem“ v e-shopu Opravdových zločinů mi přijdou přes čáru. 

Poznámku si zaslouží i věta „Jsem poznamenaná“, což může působit také všelijak, klidně i jako výsměch obětem. Ale správně definuje to, co true crime s posluchači a diváky dělá. To, co si do hlavy vkládáme, to tam je, a žije si svým životem. 

Jak podotýká etička, výše uvedené „značkování“ skutečného násilí odlidšťuje skutečné oběti tím, že je proměňuje v obchodní artikl a internetové memy, a pro leckoho je snadné propadnout dojmu, že je to jen zábavná hra. Méně zábavné je to bezesporu například pro pozůstalé… Za každým true crime příběhem jsou totiž reální trpící – skutečné oběti a truchlící rodiny.

Tím, že média vytáhnou zločiny – byť i formou podcastů – znovu na světlo, nepřináší nic ve finále hodnotného. 

Na rozdíl od Lindy Bartošové, která své cílovce, tedy mladým ženám, může otevřít oči. A ne, není potřeba vyrůstat v sektě nebo v minulém století, abyste si myslely, že vaše touha patří mužům, že váš orgasmus není důležitý a že sex je vstupenkou k lásce, sebehodnotě a přijetí. 

Podcast Slast je o sexu až ve druhém řádu. Minimálně ty díly, které jsou zatím venku, se dostávají hluboko pod povrch. A nejde v nich o „kecy v kleci“, o suché poučky sexuologů a psychologů. Ačkoli to možná (snad) není problém majority, soudě dle reakcí, se s autentickým a hlubokým ponorem do tématu ztotožňuje spousta žen. 

Pomoci ale může nejen ženám (a nejen mladým), ale i mužům. Ti často hořekují, že ženám nerozumí. Překladový slovník ale někteří z nich preventivně poplivají. 

Linda Bartošová v podcastu Slast řeší sice prakticky totéž, co řešily už předchozí generace, jenom jinak a jindy. Dospívající dívky si dnes těžko přečtou dvacet let staré rozhovory v Marianne, natož přes čtyřicet let starou rubriku Sally radí v Mladém světě. 

I kdyby se k nim dostaly, nic by jim nedaly, nemluví se v nich totiž „jejich řečí“. Svět se mění a přitom je (bohužel) často v lecčems stejný.

Podcast (nebo jakákoli jiná varianta přenosu informací a emocí) o duševním zdraví je vítaná. Když je navíc zadarmo, respektive za drobný koncesionářský poplatek, dostane se k více konzumentům. Tohle je, na rozdíl od true crime pořadů, veřejná služba.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.