PRÁVNÍ SERVIS | Ústavní soud České republiky se ve své nedávné rozhodovací činnosti zabýval přijetím prohlášení viny, respektive možným zásahem do ústavně garantovaných práv v případě přijetí tohoto institutu v řízení před soudem. Ve svém nálezu shrnul kritéria, která je třeba klást na prohlášení viny pro zajištění jeho ústavnosti. Přibližuje je následující článek.
Na úvod se zaměřme na přiblížení institutu prohlášení viny, k čemu slouží a kdy jej můžeme využít. K začlenění institutu prohlášení viny do trestního řádu, konkrétně ustanovením § 206c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) došlo zákonem č. 333/2020 Sb. Cílem přijetí této úpravy umožňující obviněnému prohlášení viny mělo být významné usnadnění a urychlení průběhu hlavního líčení.
Prohlášení viny dle citovaného ustanovení spočívá v prohlášení obžalovaného, že „je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě“.
Specifikum prohlášení viny jako kvalifikovaného způsobu doznání spočívá současně v souhlasu s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě. Můžeme se tak v rámci právní literatury setkat i s názorem, že jde o takzvané „kvalifikované prohlášení nekvalifikovaného“. Je tak upozorňováno na problém, kterým se zabýval i Ústavní soud. Je jím potřeba důkladnosti a adekvátnosti rozsahu poučovací povinnosti soudu při přijímání prohlášení viny.
Zásadní je tedy zajistit, že obžalovaný, který prohlašuje svoji vinu, si je vědom veškerých následků s tím spojených – to jest, že je dostatečně kvalifikován k učinění takového prohlášení. Konečně je to právě povinností soudu zjistit, zda je takové prohlášení činěno vážně, či nikoli.
Využitelnost prohlášení viny má pevné limity
Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. II. ÚS 2138/23 ze dne 17. července 2024 shrnul kritéria, která je třeba klást na prohlášení viny pro zajištění jeho ústavnosti. Ústavní soud se podrobně zabýval ústavními mezemi pro užití institutu prohlášení viny v trestním řízení a zkoumal, zda trestní soudy respektovaly ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení. Věnoval se také posouzení, jaké poučení o následcích prohlášení viny musí obviněný dostat, aby o něj mohl soud následné rozhodnutí o vině opřít.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí postavil na jisto, že využitelnost institutu prohlášení viny má své pevné limity. Podle II. senátu Ústavního soudu není možné obejít zásadu materiální pravdy nebo pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch).
Dále postavil na jisto, že soud, který rozhoduje o přijetí prohlášení viny, také musí před přijetím prohlášení viny obžalovaného poučit o následcích prohlášení viny a ověřit, co je projevem vůle obžalovaného a zda chápe, k jakým důsledkům může prohlášení vést. Poučení před přijetím prohlášení viny by mělo být podle druhého senátu Ústavního soudu důkladnější než u dohody o vině a trestu, v níž je minimálně část týkající se trestu přímo uvedena v textu přijaté dohody a která je uzavírána formou dohody dvou stran, tedy obžalovaného na straně jedné a státního zástupce na straně druhé.
Poučení soudem před přijetím prohlášení viny by tak podle názoru Ústavního soudu nemělo zahrnovat pouze informaci o tom, jaké trestní sazby zákon stanoví za daný trestný čin, ale i informaci, že soud může obviněnému uložit trest v rozsahu této sazby, že prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Je tak pro zachování ústavnosti přijetí prohlášení viny nezbytné, aby soud obžalovaného poučil a ověřil jeho informovanost a svobodnou vůli.
Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny má také povinnost zjistit stanovisko státního zástupce, poškozených a zúčastněných osob (pokud jsou přítomni na hlavním líčení). Teprve následně může rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá, nebo nikoliv.
Výhody a nevýhody nejlépe posoudí advokát
Je však třeba vnímat, že institut prohlášení viny – i přes důkladnou poučovací povinnost ze strany soudu (je-li splněna) – má velmi zásadní dopad do práv obžalovaného. Z naší zkušenosti máme za to, že rozhodne-li se obžalovaný využít některého z konsenzuálních institutů, ať už sjednání dohody o vině a trestu nebo právě nyní popisovaného prohlášení viny, měl by zvážit, zda se neobrátit na advokáta, respektive advokátní kancelář.
Využití pomoci zkušeného obhájce je dle našeho názoru na místě i v případech, kdy obžalovaný zvažuje využití těchto institutů, neboť máme za to, že právě advokát může poskytnout kvalifikovanou a konkrétní radu, zda prohlášení viny je v případě obžalovaného tím správným řešením s ohledem na okolnosti daného případu.
Prohlášení viny může v určitých případech být skutečně vhodným řešením, které může mít i vliv na výši a druh ukládaného trestu. Tato potenciální výhoda a možný „benefit“ pro obžalovaného však v sobě nese i potenciální nebezpečí pro obžalovaného, spočívající ve zjednodušeném hlavním líčení a v nemožnosti podání opravných prostředků směřujících proti rozhodnutí o vině, není-li vhodnost využití institutu v tom kterém konkrétním případě dostatečně zvážena.
Máme za to, že tento institut může velmi ulehčit a zjednodušit hlavní líčení. Současně je ovšem třeba důkladně vážit, za „jakou cenu“ k těmto zjednodušením dochází. I proto doporučujeme využít při zvažování těchto institutů služeb zkušených advokátů, kteří budou schopni poradit tu nejlepší strategii s přihlédnutím ke specifikům každého jednotlivého případu.
Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři
Autory článku jsou Michaela Lukovská a Martin Šváb z advokátní kanceláře Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, která je partnerem rubriky Právní servis na INFO.CZ a garantem oblastí trestní právo a telekomunikace.
