KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Dnes, v pátek 8. listopadu, dva dny po skončení amerických prezidentských voleb, se lídři 27 členských států Evropské unie sešli neformálně v Budapešti. Jejich rokování a jeho závěry tak nutně rezonují jako evropská odpověď na návrat Donalda Trumpa do prezidentského úřadu ve Spojených státech, který si většina z nich nepřála.
Výsledkem schůze evropských lídrů je takzvaná Budapešťská deklarace (Budapest Declaration on the New European Competitiveness Deal), která shrnuje plány Unie na řešení ekonomických problémů, zejména propadu konkurenceschopnosti a produktivity.
Definuje kroky, které bude (resp. už je) třeba naléhavě učinit, aby se starý kontinent probral z hospodářského útlumu. Velmi správně klade důraz na dokončení a řádné fungování jednotného vnitřního trhu, který hluboce zaostává za svým potenciálem.
Evropské komisi se ukládá, aby v tomto smyslu připravila do června 2025 komplexní strategii pro vlády členských států. Má obsahovat návod, jak dosáhnout integrace kapitálových trhů a trhů s energiemi nebo jak drasticky snížit administrativní zátěž podniků a vybudovat společnou základnu obranného průmyslu.
Vesměs jde o nápady, které čerpají z nedávné objemné zprávy někdejšího prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho. Zdaleka ne všechna jeho doporučení se však dočkala v Budapešti zohlednění. Lídři se ani nepustili do supercitlivé debaty o tom, jak konkurenceschopnost evropské ekonomiky společně financovat, což je přitom podle Draghiho klíčová podmínka úspěchu.
Opatrnost deklarace jako společného jmenovatele vůle 27 vlád vyniká právě na pozadí hrozeb, které pro EU představuje návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Nastupující prezident chce zavést plošná cla na evropské dovozy, která by na průmyslové země EU – včetně Česka – těžce dopadla.
Nemíní respektovat mezinárodní ujednání v klimatické oblasti a hodlá dál investovat do těžby fosilních paliv, což dál umocní americký náskok v cenách energií. A tak dále.
V Evropě panuje skleslá nálada. Budapešťská deklarace ale žádný konkrétní návod na její zlepšení nepřináší.
Jedinou adekvátní odpovědí Evropské unie na tyto hrozby je její jednota a odhodlání. Tedy více integrace, spojování a koordinace, aby evropská ekonomika prosperovala, konkurovala a obchodovala jako celek vůči zbytku světa; jedině tak vygeneruje náležitou sílu.
Zatím se však nedá říct, že by tato jednota tváří v tvář asertivnější Americe nějak posilovala. Vlády se naopak nebyly schopné dohodnout na ničem jiném než na dobrých úmyslech – většina konkrétních závazků z návrhu deklarace vypadla.
Typickým příkladem byla na summitu slovní přestřelka mezi hostitelem Viktorem Orbánem a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, který přijel na čtvrteční schůzi Evropského politického společenství.
Orbán se radoval, že Trumpovy spojené státy ukončí podporu Ukrajině a že Evropa sama nebude schopna ji dál podporovat – a nastane tudíž vytoužený mír. Podle Zelenského jsou takové řeči nebezpečné a nezodpovědné. „O čem to mluvíte? Kdo vůbec jste? Čí jsou ty děti, které tady umírají,“ tázal se podrážděně.
Ostatně už společné focení zúčastněných lídrů vypovídalo o mnohém:
Slovní výměna mezi Orbánem a Zelenskym je symptomatická pro napjatou situaci, kterou svými výroky Trump vyvolává. A také pro stupňující se fragmentaci v rámci EU, kde přibývá vlád i silných opozičních politiků, kteří by jako Orbán byli ochotni souhlasit s mírovým ujednáním, třeba i podle ruských požadavků, zejména pokud by za ním stál americký prezident.
Dokážeme si představit, že by to odkývali Fico, Meloniová, Le Penová i Babiš, nehledě na předáky německé AfD či nizozemskou vládu. Opakovaná evropská ujištění o tom, že budeme za Ukrajinou stát pevně tak dlouho, jak to bude třeba, by zůstala jen trapnou vzpomínkou.
Zajisté tak daleko ještě nejsme, ale reakce na Trumpovo zvolení mohla být energičtější – tím spíš, že bylo očekáváno, jakkoli se do posledních chvil operovalo s nadějemi na vítězství Harrisové.
Jistou snahu vyvinul francouzský Emmanuel Macron, když vyzval Evropany, aby „konali na obranu našich zájmů, a to jak národních, tak evropských“. Vysmál se „naivnímu atlantismu“, ale i „zpochybňování aliancí“ a „úzkoprsému nacionalismu“.
A burcoval kolegy kolem stolu: „Chceme psát dějiny, nebo jen číst dějiny, které napíší jiní? Myslím, že máme sílu je psát.“ K tomu je však potřeba, abychom se „konečně probudili“.
K pobavení přítomných položil otázku, zda by chtěli „žít na scéně obývané býložravci, kam chodí masožravci jíst, jak se jim zlíbí“. A vyzval je, aby se stali „aspoň všežravci“.
I tento „humor“ ovšem dokládá skleslou náladu, která v Evropě panuje. Německo se brodí ve vládní krizi a francouzskou vládu drží v šachu krajní pravice. V Nizozemsku jsou u moci populisté a nacionalisté, v Itálii neofašisté a v dalších zemích – včetně Česka – se partaje tohoto typu chystají na převzetí moci.
Trumpovo vítězství ve Spojených státech je inspiruje a posiluje. Evropské tradiční mainstreamové strany, stoupenci liberální demokracie a férové tržní ekonomiky, se musí naléhavě zamyslet nad tím, jak obnovit propojení se stále větší částí občanské společnosti, která místo nich věří politikům typu Donalda Trumpa.
Návod však nenajdou ani v sebelepší strategii na obnovu konkurenceschopnosti od Evropské komise.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
