Jeden musí z kola ven: Evropa se rozhodla pro dosažení cílů, které se vzájemně vylučují

Diagnózu tak nějak všichni již dlouhou dobu tušíme: příliš mnoho regulací, příliš málo inovací, slabý high-tech sektor, vysoké ceny energií a skomírající průmysl.

Fajn. Zpráva všechny tyto teze dokládá řadou dat, tabulek i grafů. A nejedná se o vůbec pěkné čtení. Následně je ve Zprávě navrhována i léčba těchto problémů, která má z EU vytvořit konkurenceschopný celek vůči dvěma dalším, již zmíněným světovým velmocem. 

Léčba získala v médiích na první přečtení snadno pochopitelnou zkratku: „Zalijeme Evropu společným dluhem“. To je však velmi povrchní závěr a svým způsobem se jedná pouze o marginální bod celé Zprávy, leč chápu, že je mediálně nejzajímavější. Jedni po společném dluhu volají, druzí jej odmítají. Jedni volají po ještě výraznějším tlaku na dekarbonizaci, druzí křičí „brzděme“. Jedni chtějí více Evropy, druzí méně Evropy. 

To vše je logické, neboť se jedná se o významná politická rozhodnutí a o kroky, se kterými buď z pohledu svého světonázoru souhlasíte, nebo nesouhlasíte. Můj text se proto nepokouší o propagaci ani jednoho z těchto pohledů. Spíše se pokusím popsat, o co se vlastně hraje a kterému rozhodnutí my, jako celá Evropa, v této dekádě budeme čelit.

Domnívám se, že Evropa se momentálně pokouší o dosažení tří vrcholů, navzájem se vylučujících, které jsem si označil za „European Impossible Trinity“. Můžeme dosáhnout na dva, třetí však budeme muset obětovat. A dříve nebo později se sami sebe budeme muset zeptat, který z nich to bude.

Pokud si nepřejeme větší stupeň federalizace Evropy a chceme zachovat co nejvíce rozhodnutí na národních státech (požadujeme horní vrchol trojúhelníku), pak si musíme vybrat jen jeden ze dvou spodních vrcholů – buď pokračující tlak na dekarbonizaci a ambice být světovým lídrem v „oduhlíkování“ ekonomiky, nebo hospodářský růst. 

Je mi líto, ale v současné podobě institucionálního uspořádání Evropy zkrátka není možné naplnit současně oba spodní vrcholy trojúhelníku. Cíle, které jsme si Green Dealem stanovili, nelze dosáhnout bez většího stupně federalizace Evropy, pokud tedy nechceme pohřbít evropský ekonomický růst. 

Za předpokladu, že si přejeme zachovat hospodářský růst (o tomhle bodu trojúhelníku by nemělo být pochyb, neboť růst musíme) a zároveň si nepřejeme přenášet další pravomoci na nadnárodní úroveň do Bruselu, musíme obětovat cíl dekarbonizace. 

Samozřejmě se jedná o zcela kacířskou myšlenku, ale přesně takhle je potřeba ji definovat. A ruku na srdce – nevolilo by mnoho z nás právě tuto variantu?

Proč pouze vyšším stupněm federalizace lze potenciálně dosáhnout současně dekarbonizace i ekonomického růstu? Podívejme se za velkou louži. Federální rozpočet USA činí cca 20 % HDP a Američané tak v rámci svého „green dealu“ (IRA – Inflation Reduction Act) využívají zejména daňové incentivy a jim podobné investiční pobídky. 

Pro dosahování dekarbonizačních cílů a milníků (určitý podíl elektřiny vyráběný z OZE, určitý podíl elektrických aut na silnicích atp.) využívají svůj federální rozpočet. Nutno podotknout, že velmi šikovně. Tu odpouští daně, tu zavádí rychlejší odpisy, tu poskytují daňové slevy.

Evropa společný rozpočet nemá (činí zhruba 1 % HDP), a nemá tak z čeho daně odpouštět. Jediné, co Unii zbývá, jsou regulace. Jinými slovy – pokud nemohu poskytnout gigantické daňové pobídky, nařídím povinně podíl elektrických aut do stanoveného roku nebo určím megawatty elektrické energie, které budou k jistému, arbitrárně určenému datu vyráběné pouze z obnovitelných zdrojů. Zatímco Amerika svou ekonomiku v rámci ozeleňování podporuje, Evropa ji zabíjí.

Samozřejmě mi můžete oponovat, že podobné incentivy lze dělat na úrovni členských zemí. Ano, jenže na rozdíl od USA a Číny se jedná o kosmetickou záležitost a šlápnout „na plyn“ mají vlády zakázáno. Proč? Vzpomeňte si na období, kdy chtěla německá vláda masivně podporovat svůj průmysl v době energetické krize. „To nesmíte, tím zabijete naše výrobce, to je proti pravidlům společného trhu!“ křičelo mnoho okolních zemí.

Skutečně, obrovské podpory tuzemského průmyslu z národních zdrojů znamenají porušení pravidel společného trhu a jsou vnímány jako predátorství vůči ostatním zemím. Pokud navíc v rámci zelené politiky bude narůstat cena regulované složky elektřiny (což bude) a bude docházet k jejím různým cenám v rámci Unie (což bude), čekají nás tyto debaty každý podzim, kdy regulační úřad vyhlašuje regulovanou složku energií našim firmám.

Pokud chceme dekarbonizovat a chceme růst (opakuji, že růst musíme!), nezbývá než větší tlak na federalizaci Evropy. Spodní dva vrcholy pomyslného trojúhelníku tak vybírá Draghi.

Alternativu spočívající ve zvolení hospodářského růstu a zachování autonomie evropských států bez tlaku na federalizaci by nejen v Česku, ale i v Evropě volilo spoustu našich spoluobčanů. V pořádku. V tu chvíli si však musíme přiznat, že nemůžeme být premiantem v dekarbonizaci.

Druhým dechem musíme dodat, že nejsme Spojenými státy (evropskými), nýbrž jsme pouze vedle sebe žijícími „kmeny“ a naším největším úspěchem je skutečnost, že se snad již nechceme navzájem postřílet – což je v historickém kontextu (zcela neironicky) velký úspěch. Teze, že nejsme USA a že nejsme jeden stát, je samozřejmě pravdivá a jedná se o legitimní politické rozhodnutí.

Přijměme tedy jako fakt, že vrcholem unijních snah je neválčení mezi sebou navzájem, relativně liberalizovaný obchod a více či méně volný přechod přes hranice. Zapomeňme ale na ambice vynikat v technologickém sektoru a rovněž i na silné světové firmy, které pro své financování potřebují buď obrovskou celokontinentální burzu, nebo masivní státní podporu nedemokratických režimů (USA vs. Čína). 

Srovnávání ekonomických veličin na úrovni EU27 a USA nedává žádný smysl – srovnávat federaci s jednotným rozhodováním ve všech strategických oblastech a shluk 27 vedle sebe koexistujících kmenů, kde jeden náčelník může přehlasovat druhého i v naprosto zásadních a zcela klíčových oblastech, prostě nelze.

Hovořím-li v trojúhelníku o „vyšším stupni federalizace“, pak by bylo dobré zmínit i některé konkrétní prvky, které se tím myslí. Zde si vypomohu již zmíněným Draghiho reportem a vypíchnu z něj tři body, v mých očích nejzajímavější.

Vzpomeňme na krizi v létě 2022, kdy o dovážený plyn bojovaly desítky evropských zemí, na zběsile se plnící zásobníky a ceny šponující se do absurdních výšin. Levná energie je přitom naprostý základ hospodářského růstu. EU v podstatě žádný významný objem plynu netěží a při současných dovozních cenách růst nelze. 

Draghiho zpráva obsahuje návrh na vytvoření společné evropské poptávky, neboť EU je největší poptávající zemního plynu na světě – a jako monopson může tlačit cenu dolů. EU již zavedla koordinační mechanismus pro sladění poptávky s konkurenčními nabídkami dodávek (tzv. AggregateEU), ale na této platformě neexistuje žádná povinnost. Pochopitelně, společné nákupy strategických komodit jsou zřetelným prvkem federalizace.

Dává smysl, aby všechny země EU vybavovaly svoji armádu samostatně? Nebo by měly i v oblasti obrany existovat mechanismy zlevňující a zefektivňující celé financování? Roztříštěnost vede k vážným problémům souvisejícím s nedostatečnou standardizací vybavení, které vyšly najevo po ruské agresi na Ukrajinu a naší podpory bránící se zemi.

Jen v případě 155mm dělostřelectva poskytly členské státy Ukrajině ze svých zásob deset různých typů houfnic, přičemž některé byly dokonce dodány v různých variantách, což ukrajinským ozbrojeným silám způsobilo vážné logistické potíže. Členské státy EU například provozují dvanáct typů bojových tanků, zatímco USA vyrábějí pouze jeden typ. 

Pokud by navíc členské státy EU výrazně zvýšily výdaje na obranu, mohlo by dojít ke krizi v zásobování, protože bychom si navzájem konkurovali. Zde o federativním chování opět není sporu. Co je více autonomní než vlastní vybavování armády?

Jednotný kapitálový trh je v USA motorem ekonomického růstu a krví tamního hospodářství. Lze však v Evropě vytvořit dvacet malých silných kapitálových trhů, kam by si pro financování přišli budoucí giganti typu Apple nebo Amazon? Těžko. 

Otázka samozřejmě ale je, zda je Evropa schopná vytvořit jednotnou silnou evropskou burzu. Možná ne, bylo by to jistě velmi obtížné a mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Pokud si řekneme, že toho schopní nejsme, pak bychom však měli přestat plakat, že v Evropě nikdy nevzniknou silné technologické firmy. Americký big-tech by opravdu na bankovních úvěrech nebo na padesáti malých amerických burzách vyrůst nemohl.

Netvrdím, že jedna varianta (větší federalizace) je lepší než ta druhá (opuštění Green Dealu). Nebudu zde ani psát svůj osobní názor. Není podstatný. Snažím se říct pouze to, že pokud chceme zachovat v Evropě ekonomický růst, pak bez větší federalizace v určitých strategických oblastech (energetika, kapitálové trhy, rozpočet…) nelze provést dekarbonizaci ekonomiky starého kontinentu. Podstatné je, abychom na toto zásadní rozhodnutí mysleli a měli co nejdříve jasno. 

Ale jeden názor bych si přeci jen vyslovit dovolil: Jediný bod trojúhelníku, který musí být zachován v každé variantě, je hospodářský růst. Bez růstu fungovat nemůžeme. 

Otázka před evropským voličem a jím voleným zástupcem by tak měla znít, který z dvou dalších bodů si vybereme k tomu – buď ozeleňování společné evropské ekonomiky, nebo zachování Evropy autonomních národních států. Čím déle budeme odpověď na otázku odkládat, tím déle pojedeme v současném nerůstovém „divnomódu“. Neustálá snaha dekarbonizovat ekonomiku a Evropu více nefederalizovat ústí jen v ekonomickém nerůstu. A to je varianta zcela jistě nejhorší.

Autor je analytik Národní rozpočtové rady