Jednou ze stop, které po sobě v Bruselu zanechává česká eurokomisařka Věra Jourová, je kontroverzně vnímaný nástroj, který podmiňuje čerpání peněz z evropských fondů dodržováním vlády práva. „Vytvořili jsme mechanismus, který může z pohrávání si s právním státem udělat drahou záležitost. Zatím jde zejména o Maďarsko, kterému blokujeme pořád ještě velké peníze,“ říká Věra Jourová v obsáhlém bilančním rozhovoru pro INFO.CZ. Co rozčiluje Ukrajince? K čemu se jí podařilo přesvědčit digitální platformy? A proč si na rozdíl od jeho kritiků myslí, že GDPR je pro nás přínosem?
Deset let v Evropské komisi žádný Čech nebo Češka nikdy nestrávil; už proto je Věra Jourová nositelkou unikátní a hodnotné zkušenosti. Byla dvakrát členkou kolegia 27 komisařů, nejprve v týmu vedeném Lucemburčanem Jeanem-Claudem Juckerem, posléze pak Ursulou von der Leyenovou z Německa. Jako komisařka a posléze místopředsedkyně komise se podílela na přípravě zásadní evropské legislativy, ale také na jejím vynucování. Pracovala s členskými státy, Evropským parlamentem, s podnikateli, lobbisty a občanskou společností; pěstovala také bohaté kontakty se zbytkem světa.
Eurokomisaři mají košatou a náročnou práci, rozsahem i obsahem sotva srovnatelnou s jakoukoli domácí politickou funkcí. Jourová se navíc věnovala oblastem, jejichž význam během času vzrůstal. Její práce v oblasti dodržování vlády práva či boje proti dezinformacím a excesům na sociálních sítích byla průlomová. Už sám fakt, že ji nenávidí Viktor Orbán a nesnáší Elon Musk, svědčí o tom, že zanechala výraznou stopu.
Stála u zrodu úřadu evropského prokurátora, nařízení o ochraně osobních údajů; zásadně přispěla do legislativy týkající se digitálních služeb, digitálního trhu i umělé inteligence. V rozhovoru pro INFO.CZ se vrací nejen k těmto a dalším počinům, ale také k „technice“ práce v Evropské komisi a odhaluje tajemství vnitřního působení v tomto nesmírně náročném prostředí.
Na začátek bych se vás chtěl zeptat, zda je nějaké téma, na které se vás novináři skoro nikdy neptají a o kterém byste ráda mluvila.
Evropský prokurátor. Nebo evropský zatykač. Tyhle justiční věci obvykle málokoho zajímají.
Přitom mají docela vliv na situaci, zejména ve světě financí, ale nejen v něm. Celá oblast ochrany evropských peněz nabyla na významu poté, co jsme si uvědomili, kolik se nám ztrácí z veřejných rozpočtů. Zejména kvůli podvodům na DPH.
Můžete být konkrétnější?
Karuselové podvody, ale samozřejmě i klasické podvody na eurofondech, a korupce. Tedy přesně to, co má prokurátor v popisu práce. Vznik tohoto úřadu považuji za významný počin. Zdědila jsem ten projekt po (lucemburské komisařce) Viviane Redingové v poměrně ambiciózním, leč neproveditelném formátu. Výsledkem mé práce je, že prokurátor funguje, že reálně vyšetřuje opravdu obrovské miliardové kauzy, už je tam i pár dotažených případů. Běžný občan to možná úplně neocení, ale ten prokurátor se už prakticky zaplatil.
Proč myslíte, že to lidi nezajímá? Vždyť jde o peníze daňových poplatníků. Byla paní Codruta Kövesi dobře vybrána?
Prošla tvrdým konkursem proti vůli své země. V čele rumunské prokuratury byla velmi obávanou osobou. Je to razantní dáma, která instituci prokurátora chce dobře finančně i personálně vybavit. Má jasně dané kompetence a plně je využívá. Právě pod jejím vedením se úřad evropského prokurátora ukázal být užitečnou institucí. Byl to dobrý krok správným směrem.
Vytvořili jsme mechanismus, který může z pohrávání si s právním státem udělat drahou záležitost. Zatím jde zejména o Maďarsko, kterému blokujeme pořád ještě velké peníze.
Když už jsme u těch peněz: Byla jste jedním ze strůjců kontroverzního mechanismu, který podmiňuje čerpání peněz z evropských fondů dodržováním vlády práva. Pomohla jste vytvořit jediný nástroj, který podle všeho opravdu platí na ty vlády, které porušují principy právního státu. Je to tak?
To je trochu zjednodušující pohled, ale ano, je to nejsilnější nástroj. Podle cynické poučky „kdo nerozumí hodnotám, mohl by aspoň rozumět penězům“. Vytvořili jsme mechanismus, který může z pohrávání si s právním státem udělat drahou záležitost. Zatím jde zejména o Maďarsko, kterému blokujeme pořád ještě velké peníze.
Celá léta jsme se handrkovali, aniž bychom dosáhli pokroku v reformě tamní justice, která by ji učinila nezávislejší. Až pod tlakem peněz, tedy hrozby, že o ně přijde, se vlastně maďarská vláda posunula, nebo se nechala donutit k tomu, že provedla v justici nějaké reformy, zřídila orgány pro dohled nad veřejnými zakázkami. Aspoň se tím oslabilo podezření, že evropské peníze plynou do kapes rodinným příslušníkům premiéra Orbána, jeho kamarádů a pohlavárů Fideszu (maďarské vládní strany).
Ten tlak tedy přinesl určité dílčí výsledky. Zasloužily se o ně ovšem také verdikty Evropského soudního dvora, a to jak v maďarském, tak i v polském případě. Ze čtyř nástrojů, které máme, je hrozba finančních postihů podle našeho systému podmíněnosti a v podobě soudních rozhodnutí nejsilnější. Vzpomeňte si, jak tyto hrozby přiměly Polsko za minulé vlády nasadit zpátečku.
Dobře, ale hlavní by měl být v těchto případech politický tlak. Co si myslíte o procedurách proti Maďarsku a dříve Polsku podle článku sedm Lisabonské smlouvy? Když se sejde Rada pro všeobecné záležitosti a jedná se o tom po padesáté, lidi se smějí… Je tam nějaký prostor pro změnu?
Postih podle článku sedm by musely schválit jednomyslně všechny vlády, což neudělají. Takže prostor tam nevidím vůbec žádný. Článek sedm smlouvy jenom ukazuje, jak malá byla fantazie tvůrců Lisabonské smlouvy. Dali tam vlastně dva, článek sedm a článek 50. A mysleli si, že to je formalita, že nebudou stejně nikdy použity. Teď se ukazuje, jak jasně platí, nikdy neříkej nikdy!
Podle článku 50 se nakonec uskutečnil brexit. Hlasovalo se o něm kvalifikovanou většinou. Článek sedm, který předpokládá, že země „odsouzená“ za nedodržování hodnot přijde o hlasovací právo v Radě EU, je sice v praxi nepoužitelný, má však jednu výhodu: Nutí vlády, aby se zajímaly, co se děje v jiných členských zemích, v jejich sousedství. Nemusí to být vždycky komise, kdo ukazuje na nedostatky a kritizuje poškozování právního státu. V tomto případě si k tomu musí říct své všechny státy, což je dobře.
