Evropští členové Severoatlantické aliance vydávají už nyní společně na obranu dvě procenta svého hrubého domácího produktu, zatímco loni to bylo 1,86 procenta. Do obrany poplyne letos ze státních rozpočtů těchto spojenců rekordních 380 miliard eur, radoval se na okraji schůze ministrů obrany NATO jeho generální tajemník Jens Stoltenberg. Upřesnil, že hranici dvou procent překročí letos 18 členů aliance; zbývajících 13 bude výdaje rovněž navyšovat.
Mezi státy, které tento závazek splní, bude i Česká republika. Pozornost se soustředí hlavně na největší evropské země – také Německo dosáhne dvouprocentní mety a Francie se k ní významně přiblíží.
Stoltenberg upozornil, že Evropané nečekali na výbušné a provokativní řeči amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa a už loni přihodili na obranu 11 procent, tedy „bezprecedentní navýšení“.
Zároveň varoval, že vzhledem k vývoji na Ukrajině a nejistotě ohledně americké ochoty se v Evropě angažovat dvě procenta HDP vlastně už nestačí a Evropané budou muset začít přihazovat.
Donald Trump o víkendu zásadním způsobem zpochybnil pojistku v podobě amerického jaderného deštníku, na kterou se evropští členové aliance spoléhali od konce studené války, stejně jako automatické spuštění článku pět Severoatlantické smlouvy v případě napadení kteréhokoli z jejích signatářů. Tedy stěžejní princip „jeden za všechny, všichni za jednoho“.
Jeho výroky od té doby rezonují jako další, dosud nejhlasitější varovný budíček: Není vyloučeno, že se Evropa bude muset bránit sama, a to v okamžiku, kdy ruský vládce Vladimir Putin její slabost toužebně očekává.
Zatímco donedávna se aliance zabývala přednostně vojenskou podporou Ukrajiny – připomeňme, že Ruskem rozpoutaná válka vstupuje za pár dní do třetího roku – nyní musí stejně naléhavě řešit složitou rovnici vlastní obranyschopnosti.
Nejde zdaleka jen o „papírové“ navyšování obranných rozpočtů, ale především o jejich co nejefektivnější využití. Tedy investice do vlastních arzenálů, vyprázdněných ukrajinskými zásilkami, což znamená probuzení domácích zbrojovek a navýšení jejich kapacity.
A také, v neposlední řadě, zesílenou spolupráci mezi evropskými členy NATO, aby se peníze neztrácely v duplicitních nákupech a nesladěných zbrojních systémech.
Po Trumpových „potvrzujících“ výrocích i ve světle odporu republikánů v Kongresu dál podporovat Ukrajinu je dnes v Evropě jasné, že na americkou pomoc se už nelze stoprocentně spoléhat. Před jarním plným obnovením bojů budou Ukrajinci potřebovat hodně munice i zbraní. Tváří v tvář ruskému přechodu na válečnou ekonomiku, s třetinou rozpočtu věnovanou právě zbrojení a válce, mají evropské země nejvyšší čas jednat.
Z baltských zemí, z Polska, ze Švédska, Finska i Dánska, ale také z Německa a Francie slyšíme stále naléhavější výzvy k masivním investicím do vlastního evropské odstrašení pro případ, že by Putin vyhrál ukrajinskou válku a nespokojil se s tím. Stále více politiků upozorňuje voliče, aby se nepoddávali iluzi pokračujícího míru. Mír už není.
Západní spojenectví začalo skřípat v okamžiku, kdy je NATO poprvé konfrontováno s válkou na evropském kontinentu a otevřeně konfrontační ruskou politikou. „Pacifistické“ evropské země, zvyklé na jistotu amerického „deštníku“, jsou nuceny velmi rychle přehodnocovat nejen své rozpočty, ale také své bezpečnostní doktríny a strategie. Činí tak opožděně a pod Trumpovým tlakem.
Zapomínají, že první impuls přišel už od demokratického prezidenta Baracka Obamy po ruské anexi Krymu v roce 2015; už tehdy Spojené státy naléhaly, aby evropští spojenci zvýšili výdaje na obranu na dvě procenta HDP. Nikam to nevedlo; jako by jedině „trumpistické“ vydírání umělo Evropany dostatečně vyděsit.
Evropané se mobilizují s „nožem na krku“
Rozhodnutí EU použít svůj mimorozpočtový Mírový nástroj na nákup zbraní pro Kyjev, respektive na proplácení národních dodávek (včetně těch českých), bylo bezprecedentním rozhodnutím už v roce 2022.
Nyní půjde o daleko větší sousto – postavit evropské nástroje, včetně dotačních fondů, do služeb obranyschopnosti, přičemž obrana nebyla nikdy ani v nejmenším předmětem společných evropských politik a instituce EU se do počínání vlád členských států v této věci nijak nevměšovaly.
Ministři či premiéři se tu a tam shodli na nějakých principech, maximálně na nezávazných doporučeních, ale národní obrana členských států EU nebyla nijak zahrnována do evropské integrace. Už proto, že tato oblast byla jaksi odevždy „vyhrazena“ pro NATO, i proto, že ne všichni evropští členové EU jsou zároveň členy aliance.
Tyto problémy teoreticky trvají, ale v praktické rovině je dnes všem jasné, včetně neutrálních Rakouska či Irska, že nastal čas, aby se EU zapojila. Už proto, že by to mělo být praktičtější, efektivnější a úspornější.
V době, kdy většina členských zemí bojuje se zadlužením a deficity, nepřichází dodatečný a nákladný požadavek na posílení obrany úplně vhod. Bude tedy tendence hledat schůdné kompromisy, které umožní společným postupem a rozdělením břemene nákladů odlehčit národním ekonomikám.
Evropská komise předloží koncem února návrh strategie rozvoje zbrojního průmyslu v EU. Při debatě o revizi sedmiletého rozpočtu unie přijde na přetřes také financování vývoje a výroby zbraní, prototypů či nových systémů.
Americké přešlapování bude mít vliv na zadávání státních vojenských zakázek, které dosud směřovaly převážně do USA. Mluví se o společných zakázkách a o evropské půjčce pro obranný průmysl.
Předseda Evropské rady Charles Michel vytáhl z klobouku nápad na publikaci „evropských obranných dluhopisů“. Očekává se, že členské státy EU jako akcionáři Evropské investiční banky jí umožní financovat projekty v této oblasti, což je dosud vyloučeno.
EU se tedy v dohledné době pravděpodobně dohodne na navýšení výroby zbraní a munice, případně na společném financování takových zakázek. Bude argumentovat, že tím investuje do vlastní bezpečnosti, ale také do „evropského pilíře“ NATO.
Nikdo se zatím neodvažuje veřejně zpochybnit bezpečnostní deštník zajišťovaný do značné míry Američany, i když důvěra je nalomena a bude těžké ji obnovovat. Ať už letošní prezidentské volby v USA vyhraje kdokoli, „trumpismus“ nepochybně zůstane významným jevem americké politiky. Další slepé spoléhání na Washington by v tomto kontextu bylo hrubou, možná až fatální chybou.
Je však všech 27 členských států připraveno prolomit letitá tabu a „pustit“ EU také do této oblasti? Budou ochotny strpět, aby se jim i zde koukala pod prsty Evropská komise? Dokáží se na novinkách dohodnout jednomyslně, protože jinak to nepůjde? Nebo: může či umí Francie rozevřít „jaderný deštník“ nad Evropou místo USA, při své velmi omezené kapacitě? Mělo by se Německu dovolit, aby i ono získalo jaderné zbraně a umocnilo tak evropský odstrašovací potenciál?
Na tyto nezodpovězené a těžké otázky bude třeba najít odpovědi rychle, už proto, že ukrajinská válka nepočká. Bude se o nich debatovat také v kampani před červnovými volbami do Evropského parlamentu a v závěsu pak při skládání nové Evropské komise.
V Bruselu se v této souvislosti čile spekuluje o zřízení obranného portfolia. Komisař jím pověřený by měl na starosti obranné aspekty evropské průmyslové politiky. Dokonce se už objevují i jména – nejčastěji se mluví o polském ministru zahraničí Radoslawu Sikorském a také o estonské premiérce Kaje Kallasové. V Praze problesklo jména Jiřího Šedivého, současného šéfa Evropské obranné agentury.
Rozhodnutí bude záviset na tom, jaké by takový komisař měl pravomoci, tedy zda se obrana nebo její výseč stane součástí politik aspoň ve smíšené kompetenci EU a vlád členských zemí.
Na jedné straně tedy bude jako obvykle používán argument, že společně dokáží být země EU efektivnější, o což nyní hlavně jde. Na té druhé je jakékoli předání kompetencí nadnárodním institucím právě v této oblasti mimořádně citlivé.
Podle průzkumů veřejného mínění lidé společnou obranu chtějí. Ještě před dvěma lety tato debata neexistovala. Nyní se naplno rozbíhá a bude vřít přinejmenším do léta.
