Liberální politici brečí, jako by volby prohráli sami. Američanům je to jedno a Češi se jim budou smát

Ve Spojených státech zvítězil Donald Trump. Za prvé se to dalo čekat – pokud člověk sledoval renomované průzkumy, a nikoli ty cinknuté „zbožnými přáními“ amerických liberálních médií. Podle průzkumu Atlas National Poll, který vyšel 2. listopadu (a přesně trefil i minulé volby), vycházelo vítězství ex-prezidenta dokonce i na voličské hlasy – a to v poměru 49,8 ku 48,3 % (vítězství o jeden a půl procenta nyní hlásí i volební predikce, zatím je rozdíl ještě větší).

Kdo se trochu zajímá o americké volby, tak ví, že vzhledem k nepřímé volbě prostřednictvím volitelů a faktu, že demokraté ovládají ty nejlidnatější státy, by musela Kamala Harrisová na celkový počet hlasů (popular votes) vyhrát o několik procent, aby získala většinu. 

Sám Donald Trump v roce 2016 prohrál s Hillary Clintonovou celonárodně o skoro dvě procenta, přesto dosáhl na pohodlné vítězství 304 volitelů ku 227. Pokud solidní sondy voličských nálad ukazovaly, že zvítězí i na „popular votes“, byla jeho výhra předem jasná.

Jenže podle hesla „přání otcem myšlenky“ přesvědčili američtí progresivisté sami sebe, že Kamala Harrisová má šanci usednout v Bílém domě. Tomu zřejmě uvěřili i jejich čeští soukmenovci. O to tvrdší pro ně byl náraz do zdi reality. Což někteří neunesli. Udělali by nejlépe, kdyby mlčeli. 

Nebo se aspoň tvářili, že jsou rádi. Jako ten pán ze známého vtipu, který říká: „Já jsem rád, že prší. Protože ono by pršelo, i kdybych nebyl rád. Tak jsem radši rád…“

Nemůžete udělat nic horšího pro sebe, svou pověst a demokracii, než když dáte najevo, že výhra vámi nemilovaného kandidáta vás trápí, jste z toho zničení a ukazujete, že z vás „teče krev“.

Zde se musím přiznat, že o tom něco vím. Historka, která se mi přihodila, když jsem pracoval pro premiéra Mirka Topolánka, se týká vítězství Baracka Obamy z roku 2008. Je ovšem spíše úsměvná a šlo o nehodu nikoli o cílené vyjádření k výsledku voleb.

Tehdy jsme samozřejmě podporovali republikána Johna McCaina (dodnes si myslím, že šlo o skvělého kandidáta, jakého od té doby republikáni neměli). S tehdejším vládním tlumočníkem jsme sepsali sms a poslali ji premiérovi (byli jsme tehdy v Polsku a on měl právě jednání „na čtyři oči“): „Je to nejcernejsi den v dejinach Ameriky. Je to volba za vsechny Hillary. Prodavame nase Baracky a stehujeme se do Bushe“. (Tenkrát se nepoužívala diakritika.)

Přišlo nám to náramně vtipné. Premiérovi zřejmě také, a tak zprávu přeposlal další členům vlády. Bohužel, nějaký dobrák se s ní svěřil médiím. Byl z toho menší diplomatický skandál. Nicméně, jak řečeno, toto sdělení nebylo určeno pro veřejnost. 

Nikoho by nenapadlo říkat to veřejně, nebo si přidávat tohle vyjádření na sociální sítě (ostatně jsme je tehdy nepoužívali). Dnes je však v módě dávat své city a pocity cíleně najevo před publikem.

Že po vítězství Trumpa brečí „no name“ progresivisté, není překvapivé. Ubližují tím ovšem pouze sami sobě. Obecně platí, že volby v jiné demokratické spojenecké zemi se zásadně nekomentují, pokud jste někým, kdo sám nese politickou odpovědnost. Pouze se gratuluje a vyjadřuje se víra, že naše vztahy zůstanou nadále vynikající.

Začněme prezidentem Petrem Pavlem. Ten už v roce 2022 řekl, že „Trump na mě působil jako odpudivá lidská bytost“. Pravda, tehdy neměl dnešní funkci. Ale měl za sebou zkušenost předsedy vojenského výboru NATO. A tímto způsobem hodnotit hlavu zdaleka nejvýznamnějšího státu Aliance je tedy docela na pováženou.

Inu, zřejmě si myslel, že už se exprezident nevrátí. Mohlo ho ale napadnout, že on sám může usednout na Hradě.
V té době už běžela domácí kampaň. Kdyby tehdejší uchazeč o úřad prezidenta myslel trochu dopředu, tak by své vyjádření „spolkl“. Včetně další věty, v níž vyjádřil přání, aby už nemusel nikdy znovu Trumpovi podávat ruku.

Inu, to se mu možná splní, pokud se nový nájemník Bílého domů urazí a na just se s ním nesetká… Jeho výhru nyní sice na tiskové konferenci komentoval diplomatičtěji, ovšem stále ne dost diplomaticky.

„Musíme respektovat výsledek voleb. Ať se nám to líbí nebo ne. Jediné co s tím můžeme dělat, je, že se s tím sžijeme a navážeme s ním spolupráci. Protože to je v zájmu Evropy i Spojených států.“ 

V těch slovech Petra Pavla je až příliš cítit, jak se mu Trumpova výhra zajídá. Jenže coby vrcholný představitel země nesmí takové emoce dávat veřejně najevo. Není to však poprvé, kdy takto mluví o zahraničních politicích. O těch slovenských se vyjádřil mnohem hůř.

Zatímco prezident se alespoň snažil nedávat najevo nevoli nad výsledkem voleb příliš okatě, předseda Pirátské strany Ivan Bartoš si nebral servírky. Na sociální síti „X“ začal relativně neutrálně: „Američané a Američanky rozhodli ve volbě hlavy státu, ale i o složení Kongresu. Tuto svobodnou americkou volbu je třeba akceptovat a respektovat.“ Kdyby zůstal jen u toho, bylo by vše OK. Jenomže on pokračoval.

„Výhra Donalda Trumpa mě osobně netěší, což u liberála asi není pro nikoho překvapením. Netýká se to pouze přístupu k lidským právům, hodnot, politiky a metod, které mi prostě nejsou blízké… Mám obavy, ale mohu se mýlit, že tento posun může mít negativní dopady na rozvoj dobrých transatlantických vztahů. Veliký otazník určitě visí i nad podporou Ukrajiny v jejím boji proti ruské agresi.“

To je komentář vhodný tak pro nějakého liberálního komentátora. Ti skučí docela zdatně. Jenomže u těch je to jedno. V případě Bartoše se můžeme utěšovat tím, že je sice stále lídrem parlamentní strany, ale už nesedí ve vládě, takže toto jeho vyjádření nelze vyčítat české exekutivě.

Nicméně u dalšího politika ano. Martin Dvořák je stále ministrem pro evropské záležitosti. A v této funkci řekl v rozhovoru pro Seznam zprávy mimo jiné toto:

„Je dobré si uvědomit, že v tuhle chvíli se z těch výsledků radují Vladimir Putin, Viktor Orbán, Robert Fico, Andrej Babiš, Kateřina Konečná, Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomio Okamura, pan Turek, pan Rajchl a další. Takže asi chápete, že s těmito lidmi já těžko hledám politický soulad, takže já se moc neraduji.“ Čili člen českého kabinetu vzkazuje do Washingtonu, že jejich prezidenta nemá rád, a ještě ho hází do jednoho pytle s ruským diktátorem.

Vyjádření některých českých politiků k výsledku amerických voleb upřímně nechápu. Samozřejmě že je americká ambasáda monitoruje a že se jejich slova dostanou na patřičná místa. Jim samotným mohou uzavřít dveře do Bílého domu. Ze jmenovaných však má tu šanci pouze Petr Pavel, a ten se nakonec ještě vyjádřil akceptovatelně. To jeho minulá vyjádření na adresu Trumpa jsou o hodně horší…

V každém případě však člověk s politickou odpovědností, který takto nevhodně komentuje svobodné rozhodnutí občanů spojenecké země, škodí zájmům České republiky. Měli bychom konečně dospět. A nechovat se jako malé děti, kterým Donald Trump rozkopal bábovičky. Ono ani v domácích volbách nebude fungovat tohle moralizování a kádrování. Ve vztahu ke Spojeným státům je už vysloveně směšné a trapné.

Tímto čeští politici neurážejí „jen“ hlavu supervelmoci. Ale také přes sedmdesát milionů Američanů, kteří Trumpovi dali hlas. To strašení „populisty a extremisty“, či rovnou „fašisty“ opravdu nezabírá. Respektive přímo škodí. Nejvíce právě demokracii, již se tito samozvaní „morální majáci" cítí povolání bránit. Doufejme, že si tohoto brekotu českých liberálů v Bílém domě nebudou moc všímat. Nebo že se mu jen zasmějí, stejně jako my doma.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.