KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Od začátku neúspěšné vojenské agrese proti Ukrajině doufá prezident Vladimir Putin v jediné – že rozhodnost a jednota Západu bude slábnout, až pomine, a že západními spojenci opuštěná Ukrajina se nakonec přece jen stane ruskou kořistí. Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump mu nyní vlil do žil novou naději. Jeho víkendové výroky na adresu spojenců v NATO mají jen jeden účinek – vyvolávají mezi spojenci nervozitu a obavy a jsou vodou na mlýn těm, kdo v Evropě i v USA zpochybňují další pokračování podpory napadené zemi.
Kandidát na druhý čtyřletý pobyt v Bílém domě prohlásil na předvolebním shromáždění v Jižní Karolíně, že by nebyl ochoten přijít na pomoc spojeneckým zemím, jež neplní závazek vydávat na obranu dvě procenta HDP; dokonce by podpořil Rusko, aby takové neplatiče vojensky napadlo.
Z Trumpových úst to zajisté není nic nového pod sluncem, jako prezident takto „strašil“ několikrát. Jenže od té doby rozpoutalo Rusko válku na evropském kontinentu v bezprostřední blízkosti zemí NATO. Situace se výrazně změnila, což přimělo mnoho členských států aliance navyšovat obranné výdaje. Finsko a Švédsko se zřekly své neutrality a vstoupily do aliance. Její jednota v podpoře Ukrajiny se stala klíčovou podmínkou zadržování ruské expanze.
Americký politik a miliardář, jehož šance na návrat do prezidentského úřadu stále rostou, má zajisté pravdu v tom, že by všechny vlády aliančních zemí měly vydávat ona zmíněná dvě procenta; ne všechny to zatím činí. Jde však o to, jak to dělá, jakým tónem, s jakým podtextem. Vůči vůči evropským demokratickým zemím se totiž chová jako vyděrač a násilnický macho.
V době, kdy se bezpečnostní situace v Evropě, ale i globálně zhoršuje, vede zpochybňování článku pět Severoatlantické smlouvy k růstu obav a fragmentarizaci veřejného mínění. Je vodou na mlýn nejen Putinovi, ale všem falešným „chcimírům“ v Evropě, kteří vystýlají argumenty kremelské propagandy mocenské ambice populistům a demagogům.
„Jakýkoli náznak, že se spojenci nebudou navzájem bránit, oslabuje bezpečnost všech, včetně Spojených států,“ varoval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Očekává tedy, že USA „zůstanou silným s oddaným spojencem, bez ohledu na to, kdo vyhraje prezidentské volby.“ Ve stejném duchu se nesou od neděle komentáře ze všech koutů Evropy. Prezident Joe Biden se nechal slyšet, že podněcovat napadení spojenců je „konsternující a šílené“.
Okamžitě se vynořily úvahy, nakolik Trumpův projev může negativně ovlivnit rozhodování amerického Senátu, který se po mnoha měsících dohadování přiblížil ke schválení pomoci Ukrajině ve výši 60 miliard dolarů. Republikánský kandidát se totiž nijak netají tím, že jakmile se dostane k moci, zasadí se o zastavení podpory Kyjevu. Stále lépe zabírají „mnichovanské“ argumenty, že podpora Ukrajiny rovná se ožebračování vlastního obyvatelstva – a to nejen v USA, ale i na evropském kontinentu.
Evropská obrana jako realita, nebo stále chiméra?
Oslabování transatlantické vazby, do něhož se Trump pustil, logicky podněcuje debatu o tom, že by se Evropa měla být schopna ubránit sama, protože už nemůže zcela spoléhat na americký „jaderný deštník“ ani na jiné formy podpory.
Severoatlantická aliance je do značné míry založena na americké vojenské hegemonii. Nejde o nic více a o nic méně než ji nahradit evropskými prostředky. Což se daleko snáz řekne, než udělá.
Ačkoli země jako Polsko, Česko, ale i Německo navyšují své vojenské rozpočty, vydávají evropští členové NATO na tyto účely v součtu stále jen asi 1,5 procenta HDP. A v bezprostřední budoucnosti nemají šanci nahradit americkou kapacitu.
Francie jako jediný člen EU sice disponuje jadernými zbraněmi, její vize „evropské obrany“ však dlouho pramenila spíše ze zakořeněného antiamerikanismu než z reálné situace. Vývoj jí dává nyní za pravdu – což ovšem neznamená, že její koncept evropské „strategické autonomie“ je zatím reálně víc než jen zbožné přání.
Řada zemí EU, včetně Česka, nevnímá Francii jako přirozeného lídra v bezpečnostní a vojenské oblasti. Její vojenská doktrína nepočítá s obranou celé Evropy. A její pomoc Ukrajině je zatím navzdory vší rétorice zanedbatelná; zhruba půl miliardy eur, ve srovnání s německými 17 miliardami.
Evropa se proto musí rychle vzchopit. Trumpovo znovuzvolení letos v listopadu je totiž reálnou, ba pravděpodobnou možností. A i kdyby své nynější hrozby hned nenaplnil, bude mezi ním a Evropany panovat napětí a nedůvěra. Proto je třeba vítat všechny snahy o posílení evropského spojenectví. Právě o něm se dnes baví ministři zahraničí Francie, Německa a Polska v obnoveném formátu tzv. výmarského trojúhelníku.
Je důležité, aby Polsko sdílelo se západní Evropou své obavy z Ruska, které jsou motorem jeho podpory Ukrajině. Jinak hrozí, že část kontinentu bude dál prostě ignorovat bezprostřednost hrozícího nebezpečí a stále více podléhat iluzi, že obětováním Ukrajiny bude nebezpečí zažehnáno. „Oživení tohoto formátu je dobrou zprávou,“ uvedl nový francouzský premiér Gabriel Attal. „Je znamením návratu Polska do středu evropských záležitostí.“
Evropská komise připravuje na konec února návrh koncepce rozvoje evropské obrany. Musí vzít v úvahu požadavek řady evropských lídrů, aby si EU vypůjčila peníze na další podporu Ukrajiny, zejména pokud by ta americká zůstala nejistá. Více než kdy dřív se mluví o společném nákupu zbraní a munice pro Ukrajinu, ale také o oživení dosud chabých pokusů společně vyrábět v Evropě sofistikované zbraně a zbraňové systémy.
Ministři obrany států Severoatlantické aliance budou o všech těchto aspektech mluvit tento čtvrtek v Bruselu. V pátek odstartuje v Mnichově tradiční bezpečnostní konference za účasti plejády čelných evropských i amerických politiků.
Jde hned o dvě příležitosti, jak takřka bezprostředně a pokud možno inovativně reagovat na Trumpovo vyhrožování. A připravovat se na alternativu, jakkoli zatím naštěstí jen méně pravděpodobnou, že by se Spojené státy stáhly ze 75 let staré (NATO bylo založeno 4. dubna 1949) obranné aliance.
