Mezinárodní řád je pod větším tlakem a na více místech než kdykoli od chaotického období po konci druhé světové války. Vzhledem k rozpadu světového řádu a skomírajícímu Pax Americana existuje mnoho doutnajících konfliktů, které mohou kdykoli vypuknout nebo alespoň snadno přerůst v závažnou krizi.
V uplynulých 24 měsících začalo, obnovilo se nebo se vystupňovalo ohromující množství ozbrojených konfliktů. Některé z nich byly zcela zmrazeny, což znamená, že strany již léta nevedly přímé boje. Jiné dlouho doutnaly a boje byly občasné, ale na nízké úrovni intenzity. Ovšem v současné době se všechny aktivizují.
V těchto dnech uléháme snad každý večer s otázkou, jestli nás v novém dni probudí zprávy třeba o tom, že se Hizballáh zapojil do války v Gaze, irácké milice se blíží k izraelským hranicím nebo že americký prezident dal Íránu 24hodinové ultimátum.
Musíme se ptát, zda neprocitneme do nějaké vážné eskalace v Tchajwanském průlivu nebo zda poslední kolo čínských nátlakových akcí proti Filipínám nevedlo k potopení filipínské námořní lodi, což by aktivovalo obranný pakt s USA a fakticky přivedlo Washington do vojenského konfliktu s Pekingem.
Nebo bychom mohli být svědky útoku Ruska na dalšího ze svých sousedů, tentokrát například na některou z pobaltských zemí, které jsou členy NATO a kterým Kreml nedávno vyhrožoval. Musíme se ptát, zda Ázerbájdžán po dvou kolech války s omezenými válečnými cíli zahájí plnohodnotný útok na Arménii.
Musíme se ptát, zda vypukne válka mezi Kosovem a Srbskem, zda znovu propukne zástupná válka mezi Íránem a Saúdskou Arábií v Jemenu, zda se chaos a občanská válka nerozšíří na všechny sousedy Súdánu, zda Etiopie napadne Eritreu nebo Venezuela zaútočí na Guyanu nebo zda územní spory mezi Indií a Čínou nebo Čínou a tuctem dalších zemí vstoupí do horké fáze.
Světová válka, nebo svět ve válce?
Z dat programu Uppsala Conflict Data, který sleduje války na celém světě od roku 1945, vyšly roky 2022 a 2023 jako ty nejkonfliktnější od konce studené války. Všechny tyto krize nutí ptát se komentátory mezinárodních vztahů, jestli nás čeká třetí světová válka nebo kaskáda regionálních válek, která postihne všechny regiony světa.
Jedním ze způsobů, jak pochopit potenciální rozsah hrozícího konfliktu, je položit si otázku, zda má pravdu bývalý americký ministr obrany Robert Gates, který před útokem na Izrael poznamenal ve Foreign Affairs, že: „Spojené státy nyní čelí vážnějším hrozbám pro svou bezpečnost, než tomu bylo za poslední desetiletí, možná vůbec kdy. Ještě nikdy nečelily čtyřem protivníkům současně – Rusku, Číně, Severní Koreji a Íránu – jejichž společný jaderný arzenál by mohl během několika let dosáhnout dvojnásobku velikosti toho amerického.“
V letech unipolárního momentu po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy promarnily jak zdání dobré vůle, tak průmyslovou základnu nutnou pro jeho udržování. Po dvaceti letech se USA zmítaly ve dvou válkách s vítězstvím demokracie v nedohlednu a zotavovaly se z finanční krize. Svět se začal pomalu lámat a moc se z jednoho pólu ve Washingtonu začala rozprostírat mezi více mocností.
Jak poznamenal tehdejší ministr zahraničí John Kerry v rozhovoru už v roce 2013: „Žijeme ve světě, který se podobá spíše 18. a 19. století.“ A tento multipolární svět, jak známo z historie, znamená soupeření velmocí na globální scéně a skrývá v sobě potenciál pro další malé, velké i celoplanetární konflikty.
Čína se stala velmocí, která se aktivně snaží přetvořit strukturu mezinárodního systému, ať už skrz největší infrastrukturní projekt všech dob v podobě iniciativy Pás a stezka, nebo vojenským tlakem na status quo ve svém sousedství.
Rusku chybí čínský ekonomický výtlak, ale svůj mocenský úpadek se pokouší řešit předstíráním návratu do 18. století a vojenskou dominancí nad Ukrajinou. Činí tak ve Vladimirem Putinem otevřeně vyslovené naději, že tím dokáže zničit mezinárodním systém, v němž se jako pouhá „benzínka s jaderným arzenálem“ nedokáže prosadit.
Protože Rusko nemůže kromě svých surovinových zdrojů světu nabídnout vůbec nic, snaží se vrátit na globální scénu vojenskou agresí, následkem čehož stále více zabředává do strukturálního úpadku, který bude mít dřív nebo později přesně opačný efekt, než o jaký se Kreml snaží.
Rusko a Čína však ani nemusí dosáhnout stejné úrovně vojenské a ekonomické moci jako Spojené státy, aby se jim podařilo mezinárodní řád rozbít pomocí revizionistické politiky, kterou se poměrně úspěšně snaží prodat zemím globálního Jihu.
Historik Niall Ferguson už roky propaguje tezi, že se Západ nachází v nové studené válce, tentokrát s blokem vedeným Čínou. Podle Fergusona je ruská agrese na Ukrajině zhruba ekvivalentem Korejské války během první studené války. Ukrajinská válka podle něj oživuje teorie Halforda J. Mackindera a odhaluje ideologické a geopolitické rozdělení světa na „Rimland“ (anglosféra, západní Evropa, Jižní Korea, Japonsko a Austrálie) a euroasijský „Heartland“ (Čína, Rusko, Írán a Severní Korea).
Současná válka na Blízkém východě je zatím „jen“ jednou krizí v kaskádě konfliktů, které ale mohou přerůst ve třetí světovou válku, zejména pokud by Čína využila příležitosti a rozhodla se napadnout Tchaj-wan. Jakým směrem se budou ubírat dějiny nevíme, ale konec Pax Americana nic dobrého nevěstí.
Pax Americana
Pax Americana je termín používaný pro koncept relativního míru na západní polokouli a později ve světě po skončení druhé světové války v roce 1945, kdy se Spojené státy staly dominantní světovou ekonomickou, kulturní a vojenskou mocností a kdy světová ekonomika rostla bezprecedentním způsobem.
Nejméně mezistátních konfliktů pak bylo v letech 1989 až 2011, po rozpadu SSSR, kdy se USA staly jedinou světovou supervelmocí. Po skončení studené války počet úmrtí v důsledku mezistátních konfliktů, imperiálních výbojů a vnějších intervencí do občanských válek dramaticky poklesl.
Politologové a historici mají mnoho teorií, proč k tzv. Dlouhému míru došlo, ale nejjednodušší vysvětlení je, že na jeho pozadí stála bezprecedentní americká moc. V případě mezistátních válek se vždy rýsovala možnost, že Amerika a její spojenci zasáhnou – jako se to stalo v Korejské válce v roce 1950, ve válce v Perském zálivu v roce 1991, v Bosně v roce 1992, v Kosovu v roce 1999 atd.
Občas pomohla i moc sovětská, jako když SSSR pomohl Indii zasáhnout a ukončit genocidní občanskou válku v Bangladéši v roce 1971. Celkově však byl Sovětský svaz revizionistickou mocností, která války spíše zahajovala, než ukončovala, zatímco USA a jejich spojenci jako nejmocnější blok dávali přednost zachování statu quo.
Je samozřejmě obtížné stanovit hranici mezi intervencemi, které konfliktům zabraňují, a intervencemi, které je rozdmýchávají. Byla Vietnamská válka pokusem USA zastavit severovietnamské ovládnutí jižního Vietnamu, nebo šlo o zásah do vnitřní jihovietnamské občanské války? Odpověď závisí na úhlu pohledu. Ale samotná možnost intervence, která nakonec konflikt zhorší, může sloužit jako odstrašující prostředek.
Ať je to jakkoli, Pax Americana z období po konci studené války končí a „nová studená válka“ je tu. Historicky nízká úroveň geopolitické a ideologické konkurence, ve které vyrostla celá generace po roce 1991, se vrací do historického normálu, protože Washington a jeho spojenci už nemají tak rozhodující převahu. Jedním z odrazů toho faktu je že v roce 2023 probíhá 183 regionálních a lokálních konfliktů.
