Šokující, náročné, plné obav a nejistot. Přesně takové byly poslední týdny pro přední politické představitele Spojených států i zemí Evropy, převážně sdružených v Evropské unii. Oba atlantičtí partneři se ocitli pod násobným tlakem vnějších událostí, který vystavil zatěžkávací zkoušce nejenom jejich politické systémy, ale odhalil také prohlubující se pukliny v již tak poněkud „oprýskané“ fasádě dekády udržovaného nadstandardního partnerství.
Pokračující boje na Ukrajině, spory ohledně vypuknutí násilí v Palestině a reakce Izraele na útok Hamásu, otázky neustále rostoucí migrace, posílení izolacionalismu a protekcionismu v úvahách řady amerických zákonodárců… to byly jen některé z bodů, které mnohé akademiky, komentátory i politiky donutily se ptát: Jak pevná a nerozlučná je vlastně euroatlantická vazba? A může selhat? Není to poprvé, kdy se tyto projevy nejistoty a palčivé otázky derou na povrch, odpovědi na ně však nejsou jednoduché a na klidu nepřidají.
Jedna ze základních pouček mezinárodních vztahů říká, že v rámci světové politiky neexistuje téměř nic jako stálá konstanta, něco jistého, pevně daného, neměnného, na co by bylo možno se spolehnout. Vztahy mezi státy procházejí obdobími vzestupu i úpadku, spojenectví, aliance i koalice se neustále proměňují s tím, jak se přesouvá moc mezi jednotlivými aktéry a mění se i jejich národní zájmy.
Navzdory tomu všemu prokazovaly vazby mezi Spojenými státy a Evropou od konce druhé světové války pozoruhodnou stabilitu, která se zrcadlila ve vzniku NATO a následně i ve společných aktivitách mezi Washingtonem a Bruselem v rámci spolupráce USA-EU. Prakticky by bylo možno nalézt jen velmi málo spojenectví, jež by představovala takto výraznou sázku na jistotu, a to přesto, že i tento vztah zažíval svá světlá a temná období.
Nedávná série krizí, ač se zprvu zdálo, že vedla k utužení vzájemných vazeb, postupně odhalila výrazné ideové trhliny, a především rozdílné zájmy obou „manželů“. Na světlo světa proto opět vypluly diskuze o dlouhodobé udržitelnosti tohoto mimořádného pouta a spolu s nimi byly „oprášeny“ i dva slavné scénáře.
Přibližně před dvaceti lety byly ve Spojených státech publikovány dvě knihy, které vyvolaly širokou diskuzi o budoucím směřování atlantického partnerství. Svým obsahem obě zůstaly nadčasové, neboť nutily znepokojené čtenáře se ptát, jaké hodnoty mají Američané a Evropané společné a zda jsou ochotni vystupovat na „globálním kolbišti“ proti možným nepřátelům bok po boku.
Tu první vydal vlivný neo-konzervativní historik Robert Kagan pod (českým) názvem „Labyrint síly a ráj slabosti“. Jeho názor byl do značné míry skeptický a přivodil vrásky na čele nejednomu pozorovateli politického dění. V důsledku sporů, které vyvolalo vyhlášení války proti terorismu, už dle autora nebylo možné předstírat, že oba kontinenty tvoří jeden celek (určité déjà vu s ohledem na současnou situaci na Blízkém východě působí až děsivě).
Kagan s jistou mírou ironie varoval, že v klíčových strategických otázkách se Američané chovají, jako by „vypadli“ z Marsu, zatímco Evropané z Venuše. Nejde jen o spor akademický, protože obě vize mají nepřehlédnutelný dosah do reálné zahraniční politiky.
Zatímco Američané spoléhají na udržování robustního obranného rozpočtu a schopnosti intervenovat proti svým nepřátelům kdekoli na světě, Evropané tíhnou k mírovým řešením sporů a spoléhání se na svou měkkou moc. Tyto rozpory jsou natolik rozsáhlé, že už těžko můžeme hovořit o společném „atlantickém“ uspořádání. Zatímco Evropané začali snít svůj sen inspirovaný vizí trvalého míru Immanuela Kanta, Američané dle Kagana zůstávají v hobbesovském světě mezinárodní anarchie.
