ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Napětí, vyšponované emoce i velká a často nereálná očekávání. To vše jsou doprovodné prvky zřejmě každých voleb předních osobností politických stran. A to přesto, že z ideového hlediska se hrany klasického politologického trojúhelníku socialismus-liberalismus-konzervatismus v západním světě v posledních dekádách značně obrušují a v médiích častěji citované dělení levice a pravice často ustrne na jakémsi amorfním středu. Výběr předních politických osobností na to většinou nemá podstatný vliv. Právě proběhlá volba lídra Konzervativní a unionistické strany ve Velké Británii však dává tušit budoucí tektonický „šift“ na minimálně tamní politické scéně. Jak vážně ovlivní Kemi Badenoch směřování konzervativců a čeká nás nová „konzervativní revoluce“ ve stylu 80. let?
Kupředu pravá
Na první pohled to působilo jako jakékoli jiné větší politické setkání v centru Londýna, ale zdání klame. Metropole na Temži zažila v sobotu vyhlášení volby nového lídra opozičních konzervativců. Ti si dodnes lížou rány z výrazné volební porážky, kterou utrpěli pod vedením odcházejícího Rishiho Sunaka.
Historicky největší debakl toryů nastartoval diskuze nejenom o nové tváři ve vedení partaje, ale i ideovém přístupu k politice jako takové a vymezení se vůči vládnoucí Labour, ale i značně středovým liberálním demokratům. Boj o lídra přitom demonstroval posun ve vnímání tohoto tématu jak u poslanců, tak řadových členů.
O vedoucí post se utkali dva zastánci pravého křídla – Kemi Badenoch a Robert Jenrick, jež spojovalo mimo jiné i to, že se ještě donedávna jednalo o méně viditelné, a tudíž nepříliš favorizované politiky.
Tah dámou
Volba Badenoch, ženy černé pleti z londýnského přistěhovaleckého předměstí, je navíc v mnohém „kopancem do slabin“ vládnoucí Labour party, zvláště jejího progresivního křídla. Ta totiž navzdory své halasné rétorice volající po rovnosti, multikulturalismu a pluralismu všeho druhu byla schopna do svého čela vygenerovat pouze dlouhý seznam bílých mužů z minimálně vyšší střední třídy, popřípadě recyklovala staré odborářské kádry, jež jsou považovány za privilegovanou vrstvu samu o sobě!
Jak po volbě poznamenal Bob Blackman, předseda Výboru 1922, který sdružuje méně významné poslance strany (tzv. back-benchers): „Není skvělé mít v čele strany další ženu?“ Před Badenoch totiž v čele konzervativců již stály ženy tři – Margaret Thatcher, Theresa May a Liz Truss, přičemž všechny dosáhly premiérského postu!
Z rozstřelu nakonec vzešla vítězně Badenoch, když obdržela 53 806 hlasů, oproti Jenrickovým 41 388, to vše při 72,8% volební účasti členů partaje. Její volba vzbudila mnohé emoce a vyvolala diskuse o vychýlení konzervativců značně doprava směrem ke konzervativním kořenům.
Badenoch, bývalá ministryně obchodu, se totiž během kampaně i před ní prezentovala jako tvrdý odpůrce progresivistických politik, především toho, co sama nazývala LGBT ideologií a tzv. woke culture. Ta má podle ní negativní vliv na britskou společnost a život ostrovních rodin, přičemž sama Konzervativní strana v minulosti dělala dle jejího mínění příliš málo pro to, aby tento ideový trend zastavila, či mu alespoň vytvořila funkční alternativu.
Ochrana tradičních hodnot vymizela, což spolu se skandály především Johnsonovy éry způsobilo pád konzervativců. Alespoň takový byl její pohled – pohled, který voliče oslovil. Přestože byla svými kolegy i médii mnohokrát kritizovaná za nedostatek konkrétních návrhů na řešení palčivých problémů současné Británie.
Pravdou totiž zůstává, že Badenoch nikdy nebyla příliš sdílná ve svých prohlášeních, na tyto útoky však vždy reagovala tak, že je především potřeba správně zvolit hlavní ideový směr a až následně operativně řešit konkrétní otázky. Daný přístup zabral.
Cesta na vrchol přitom nebyla snadná a Badenoch byla navzdory své zkušenosti z předchozího klání o post lídra konzervativců vnímána jako nepříliš pravděpodobný vítěz. Její postoje i sebeprezentace ji rozhodně vydělovaly z řad potenciálních uchazečů, ovšem i na pravém křídle čelila značné konkurenci v podobě dalších dvou kandidátů – shodou okolností rovněž výrazně konzervativních žen a zároveň příslušnic národnostních menšin – Suellaou Braverman a Priti Patel.
Obě dámy navíc dříve zastávaly pozici ministryně vnitra a jejich tvrdé postoje tak na první pohled působily autentičtěji. Nicméně Suella Braverman se poměrně rychle stala terčem pomluv, jež o ní hovořily jako o odborně nepříliš erudované kariéristce, která je schopna jít si pro vůdčí post přes „politické mrtvoly“. Daleko hůře však zřejmě působila její ostrá kritika premiéra Rishiho Sunaka v předvečer voleb, jež byla považována za stranicky neloajální.
Priti Patel se rovněž dostala do hledáčku médií kvůli svým skandálům ohledně údajné šikany podřízených a svým neohlášeným schůzkám s představiteli cizích ambasád v čele s tou izraelskou.
