HISTORIE BRITSKÝCH KONZERVATIVCŮ | O Davidu Cameronovi se dnes ve Velké Británii často mluví jako o politikovi, jehož vláda stála na počátku nedávné drtivé porážky Konzervativní strany ve volbách do parlamentu a na počátku jejího úpadku, stejně jako úpadku celé země. Brexit, tj. odchod ostrovního státu z Evropské unie, který Cameron svými neuváženými sliby vyvolal, následná vnitropolitická nestabilita (čtyři premiéři od roku 2016 do roku 2024), ekonomický regres a nástup Starmerových socialistů do čela vlády to potvrzují, jakkoli jsou příčiny mizérie, k níž toryové i Británie po více než čtrnácti letech jejich vládnutí dospěli, složitější a komplexnější, než se na první pohled zdá.
Muž jménem David Cameron
David Cameron začal politickou kariéru jako konzervativní analytik a později jako asistent premiéra Johna Majora (v čele vlády v letech 1990–1997). V roce 2001 je poprvé zvolen do parlamentu a vzhledem ke svému talentu se již roku 2005 stává předsedou Konzervativní strany.
Ve snaze získat nové voliče úspěšně posouvá torye do středu politického spektra a po vítězství ve volbách do Dolní sněmovny v roce 2010 je jmenován ministerským předsedou; radost mu kalí pouze skutečnost, že musí vytvořit koaliční vládu s liberálními demokraty vedenými Nickem Cleggem.
Roku 2015 je Cameronovo vítězství ve volbách již mnohem přesvědčivější. Mimo jiné proto, že za příslib vypsání referenda o setrvání, respektive odchodu země z Evropské unie, dokázal udržet stranickou jednotu. Právě tento slib ale stojí na začátku jeho konce.
Poté, co se voliči na jaře 2016 překvapivě vyslovili ve prospěch odchodu Spojeného království z EU, rezignuje Cameron na post premiéra a vzdává se veškeré politické aktivity. Návrat do vlády v čele s premiérem Rishim Sunakem ve funkci ministra zahraničí v letech 2023–2024 je pouze jakousi „kuriózní tečkou“ za politickým působením muže, jehož hodnocení bude už navždy rozporuplné.
Premiér „Británie nového milénia“
Když v květnu 2010 „konzervativec nového milénia“ – jak Davida Williama Donalda Camerona (* 1966), londýnského rodáka, absolventa elitní soukromé internátní Public School v Etonu a Brasenose College v Oxfordu, označovala média – vstupuje do Downing Street číslo 10, je okamžitě zřejmé, že má elánu, energie i charismatu na rozdávání; na rozdíl od unaveného labouristy Gordona Browna (v čele vlády v letech 2007–2010), kterého tehdy ve volbách porazil.
Hned od počátku se ale nevyhnul mnoha složitým situacím. Aby mohl vytvořit po volbách – které sice vyhrál, ale nezískal v Dolní sněmovně absolutní většinu – funkční kabinet, musí se Cameron uchýlit k pro Británii netypickému řešení: tedy k již zmíněnému uzavření koalice s liberálními demokraty vedenými Nickem Cleggem (* 1967).
Tato skutečnost je spojena s několika bolestivými kompromisy, například s nepříjemným závazkem vypsat referendum o možné změně dlouhodobě zavedeného většinového volebního systému na systém poměrný, jenž by byl podstatně výhodnější pro menší politické strany, jakými byli právě liberální demokraté, než pro torye a labouristy.
Cameron sice na jaře 2011 stávající praxi s přehledem uhájí – pro zachování většinového systému hlasují dvě třetiny Britů, kteří k referendu přišli. Stojí ho to však spoustu sil, jež mohl věnovat – jak se sám později vyjádřil – smysluplnějším záležitostem.
Složitá vládní agenda
Jedním z hlavních cílů Davida Camerona je ovšem „resuscitovat“ britskou ekonomiku po hluboké hospodářské krizi z minulých let, což není snadné. Současně se snaží zbavit torye nálepky elitářů a představit je voličům jako moderní stranu pro 21. století.
S tím úzce souvisí její posun ke středu politického spektra, což byla podobná politika, s jakou přišel v devadesátých letech 20. století – ovšem z druhé strany – šéf Labour Party Tony Blair (premiérem v letech 1997–2007). Na rozdíl od svých předchůdců klade Cameron větší důraz na témata sociální (boj s chudobou na Britských ostrovech i ve světě), ekologická (ochrana klimatu a s tím související, například, projekt „evropské chemické politiky“, využívání obnovitelných zdrojů atd.) a genderová (legalizace sňatků osob stejného pohlaví), což mu získávalo sympatie zejména u mladé generace.
Popularitě premiéra a vládnoucích toryů napomáhá i to, že spolu s londýnským starostou (2008–2016) a budoucím premiérem (2019–2022) Borisem Johnsonem – navzdory nebezpečí ze strany islamistických teroristů – skvěle zvládli letní olympijské hry 2012.
Ve snaze omezit imigraci na Britské ostrovy naopak kabinet příliš neuspěl, což se později projevuje jako jeden z důležitých faktorů při hlasování o brexitu.
