HISTORIE BRITSKÝCH KONZERVATIVCŮ | Nástup Johna Majora do čela britské vlády po vynuceném odchodu Margaret Thatcherové v listopadu 1990, jehož vylíčením jsem končil předchozí díl našeho seriálu, sice znamenal v řadě ohledů konec jedné éry moderních britských dějin, nástup „nové doby“ se ale ještě nekonal. John Major totiž coby šéf konzervativců v roce 1992 nečekaně vyhrál parlamentní volby. A čas, který strávil v Downing Street číslo 10, byl tudíž nakonec mnohem delší, než všichni předpovídali.
Léta 1990–1997 byla na jedné straně jakýmsi „echem“ či „dodatkem“ k thatcherovským časům, současně ale i jakýmsi prologem k éře vlády New Labour Tonyho Blaira a Gordona Browna. Byla to doba „na rozhraní dvou epoch“.
Sir John Major, nejméně pravděpodobný premiér ze všech
John Major (* 1943) byl zřejmě nejméně pravděpodobným ministerským předsedou Velké Británie v celém 20. a 21. století. Syn cirkusáka, který skončil se vzděláváním v šestnácti letech a poté se živil kdečím, než nakonec zakotvil ve Standard Chartered Bank, v níž udělal nečekaně velkou kariéru, měl – jak se časem ukázalo – mimořádný talent pro politiku.
V šedesátých letech se pro ni rozhodl a vstoupil do Tory (Conservative) Party, a nikoli k labouristům, jak byste možná – vzhledem k jeho původu – očekávali a kde by jej zdánlivě čekal rychlejší vzestup. Vždyť si také musel u konzervativců na první skutečný úspěch počkat až do roku 1979, kdy byl zvolen do The House of Commons, tedy do Dolní sněmovny.
Následně ale začala jeho kariéra nabírat na obrátkách: nejprve se stal náměstkem ministra financí, poté ministrem zahraničí a zemí Commonwealthu a nakonec i ministrem financí, až jej nakonec okolnosti popsané v předchozím díle seriálu přivedly do Downing Street číslo 10.
Občanská charta a první velké výzvy
Kritikové sice nového premiéra obviňovali, že postrádá smysluplnou vizi dalšího rozvoje ostrovního státu pod svým vedením, pravda však byla trochu jiná. Major již v červenci 1991 představil Britům tzv. Občanskou chartu (The Citizen’s Chart), v níž je seznámil se svými prioritami: k nejdůležitějším patřily vyvedení země z hospodářské recese a vytvoření „vlídnější“ a vůči občanům „otevřenější vlády“.
Současně se předseda vlády pokusil přesvědčit voliče o tom, že má smysl zachovat při životě podstatnou část změn, k nimž došlo za jeho předchůdkyně, a to navzdory složité ekonomické situaci, celonárodní „špatné náladě“ a zjevnému odhodlání mnoha Britů skoncovat s thatcherismem jednou provždy.
Toryovský kabinet musel od počátku čelit vážným výzvám. Již v lednu 1991 se Major připojil k mezinárodnímu společenství, jež ostře reagovalo na obsazení Kuvajtu Irákem: Británie patřila ke státům, které se pod vlajkou OSN zapojily do operace Pouštní bouře, jejímž cílem bylo osvobození sultanátu.
John Major, proevropštější než Margaret Thatcherová, se vznikem Unie souhlasil, zároveň však pro svou zemi vymohl několik zásadních výjimek.
Třebaže účast ve „spravedlivé válce“ podporovala také opozice (labouristé i liberální demokraté) a většina veřejnosti, vyvstaly v této souvislosti některé otázky, jež se s větší intenzitou opakovaly po americko-britském vpádu do Afghánistánu a do Iráku (v roce 2001, respektive 2003).
Rovněž vztah Velké Británie k evropským společenstvím byl po Majorově příchodu do čela vlády vystaven těžké zkoušce. Na základě tzv. Maastrichtské smlouvy, podepsané v únoru 1992, vznikla Evropská unie, směřující k těsnější spolupráci členských států než dosud, včetně společné zahraniční, bezpečnostní a sociální politiky, nemluvě o evropské měnové unii (EMU; příprava k zavedení společné měny – eura).
John Major, proevropštější než Margaret Thatcherová, se vznikem Unie souhlasil, zároveň však pro svou zemi vymohl několik výjimek – především odložení aplikace dohody o EMU a protokolů o společné sociální politice (což byla nevyhnutelná daň „euroskeptikům“ ve vlastní straně).
