Sir Alec Douglas-Home: Poslední a „nejkratší“ konzervativní premiér britských šedesátek

Alec Douglas-Home působil coby lídr země poměrně krátce, ale ne rekordně krátce. V žebříčku lídrů s nejkratším premiérským angažmá je před ním více rekordmanů, naposledy Lizz Truss(ová). Ale nikdo se nemůže chlubit tím, že by zemi vládl přesně 365 dnů – jako Alec Douglas-Home, který v říjnu 1964 překvapivě prohrál ve volbách s opozičními labouristy vedenými Haroldem Wilsonem. 

A právě o této krátké „epizodě“ v dějinách britské Konzervativní strany si dnes budeme povídat.

Před šedesáti lety, na podzim roku 1964, nebyli britští konzervativci ve volebním boji o Dolní sněmovnu žádní velcí favorité. Víc jak desetileté vládnutí spojené se špionážními a dalšími skandály jejich pozici značně podrývalo. 

Na druhé straně to byli právě toryové, konkrétně Winston Churchill (1951–1955), Anthony Eden (1955–1957; bez ohledu na „katastrofu na Suezu“) a Harold Macmillan (1957–1963), kteří definitivně skoncovali s tíhou poválečných „let nouze a strádání“ (Austerity Years) a za jejichž vlád se britská společnost pozvolna měnila ve stát blahobytu či ve spotřební společnost (Affluent Society). 

V předchozí části seriálu citovaný výrok premiéra Macmillana „Nikdy jste se neměli tak dobře“ (Never Had It So Good) byl bez ohledu na rychlejší vývoj ve Spolkové republice Německo, ve Francii, v zemích Beneluxu či v severní Itálii zcela pravdivý.

Komentátoři sice nepředpokládali, že by konzervativci v parlamentních volbách v říjnu 1964 vyhráli drtivě (tzv. landslide), jejich porážce ale podle volebních předpovědí nic nenasvědčovalo. Po sečtení výsledků nicméně zavládlo ohromení, byť ne tak veliké jako v létě 1945. 

Labouristé, vedení – po předčasném úmrtí předsedy Hugha Gaitskella (1906–1963; v čele strany od roku 1955, kdy ji převzal po Clementu Attleem, do ledna 1963) – mladým, dynamickým a energickým Jamesem Haroldem Wilsonem (1916–1995; premiérem v letech 1964–1970 a 1974–1976), slavili vítězství.

Tehdy si vysloužil přezdívku „The Beatle Premier“, což souviselo s nástupem populární hudební kapely z Liverpoolu a obecně s nástupem „swingových šedesátých let“ – Swinging Sixties; mimochodem jeho jméno zaznívá v úvodní skladbě alba Revolver od The Beatles – Taxman.

Ve volbách získali v tehdy 630členné sněmovně 317 křesel, tedy křehoučkou většinu, zatímco konzervativci měli jen 304 křesel a liberálové devět. Premiér Douglas-Home se tak musel po roce z Downing Street číslo 10 vystěhovat a éra čtrnáctiletého vládnutí toryů skončila.

Kdo vlastně byl poslední toryovský předseda vlády v šedesátých letech a jaké byly jeho životní a politické osudy? Alexander Frederick „Alec“ Douglas-Home (s výslovností, raději to výjimečně píšu, „Hju:m“), baron Home z Hirselu (1903–1995), byl poslední britský politik, který v době vítězství ve volbách do parlamentu zasedal ve Sněmovně lordů a který přešel do Dolní sněmovny teprve v doplňovacích volbách v listopadu 1963, což bylo na politické poměry v Británii ve 20. století (po první světové válce) unikátní.

Jeho příběh je typickou, téměř dokonalou ukázkou života příslušníků britských politických a společenských elit. 

Narodil se v exkluzivní londýnské čtvrti Mayfair ve West Endu na počátku léta 1903, tedy ještě před první světovou válkou, v časech označovaných jako pozdně viktoriánská a edwardovská éra (byť královna Viktorie zemřela již v lednu 1901) jako nejstarší syn v rodině lorda Dunglasse, dvanáctého hraběte z Home a jeho manželky, lady Lilian Lambtonové, dcery čtvrtého hraběte z Durhamu, což říká všechno, co o Alekově dětství, dospívání a mládí potřebujeme vědět.

Vzhledem ke svému původu absolvoval Alec, vcelku logicky, soukromou Ludgrove School, poté elitní internátní chlapeckou public school v Etonu (v bezprostřední blízkosti královského sídla ve Windsoru) a následně oxfordskou Christ Church College, kde získal bakalářský titul z moderních dějin. 

Kromě historie se intenzivně věnoval rovněž sportu, a to již na Etonu, kde patřil, stejně jako později na Oxfordu, mezi uznávané hráče kriketu. Vzhledem ke svému mládí byl ušetřen hrůz Velké (první světové) války (1914–1918); v roce 1924 nicméně sloužil v tzv. teritoriální armádě (The Army Reserve; dobrovolnické záložní síly britské armády) a dosáhl v ní hodnosti kapitána.

Třebaže se v rodině Douglasů aktivní politika, do jisté míry překvapivě, příliš nepěstovala, nechal se Alec, jak mu říkali přátelé, v roce 1931 zvolit do Dolní sněmovny, přirozeně za konzervativce, ve skotském volebním obvodu Lamark, a zůstal jejím členem až do roku 1945, do legendárního vítězství labouristů vedených Clementem Attleem. 

V letech 1937–1939 působil Douglas-Home jako soukromý parlamentní sekretář (poradce svého druhu) premiéra Nevilla Chamberlaina (v čele vlády v letech 1937–1940), pro něhož pracoval již v době, kdy zastával úřad ministra financí.

Kvůli onemocnění tuberkulózou Douglas-Home nenarukoval do druhé světové války a zůstával i nadále v bezprostřední blízkosti premiéra. Po Chamberlainově pádu jeho politický vliv (včetně vlivu v Konzervativní straně) dočasně poklesl, a to tím spíš, že v létě 1945 ztratil jako mnoho dalších toryů poslanecký mandát. 

V roce 1950 se ale do Dolní sněmovny vrátil a v roce 1951 získal v Churchillově vládě post ministra pro Skotsko. Následně byl v roce 1955 jmenován ministrem pro záležitosti Commonwealthu a v roce 1960 ministrem zahraničních věcí – což bylo, mimo jiné i s ohledem na věk (těsně před dovršením čtyřicítky), pokládáno za vyvrcholení jeho více než solidní politické kariéry.

Rezignace dlouholetého přísného, autoritativního šéfa Harolda Macmillana na podzim 1963 vyvolala v Konzervativní straně silnou krizi. Za hlavní kandidáty na jeho post byli původně pokládáni Richard Austin „R. A.“ Butler zvaný též „Rab“ (1902–1982; první státní tajemník, jenž usiloval o funkci premiéra již po pádu Edena na přelomu let 1956 a 1957, jak jsme si řekli v předchozím díle seriálu), Reginald Maudling (1917–1979; respektovaný ministr financí) a Quintin McGarel Hogg, baron Hailsham ze St Marylebone (1907–2001), prezident (Tajné) Rady a šéf toryů ve Sněmovně lordů. 

Alec Douglas-Home byl spíše jakýmsi náhradníkem pro každý případ. V důsledku stranických intrik, které hrozily rozpolcením „partaje“, Macmillanovu doporučení královně Alžbětě II. a solidní pověsti, jíž se těšil, nakonec ale překvapivě došlo právě na jmenování Douglase-Homea.

Mimořádné důležitou roli sehrál vpravdě státnický postoj Butlera, který již podruhé odmítl „dělat stranickou revoluci“ a přijal v Douglas-Homeově kabinetu prestižní úřad ministra zahraničních věcí. Takových lidí, ochotných k „osobní oběti“, nebylo mezi toryi věru mnoho.

Jako premiér patří Alec Douglas v Británii mezi ty nejméně známé, což je dáno jednak krátkou dobou v úřadu (od října 1963 do října 1964), jednak tím, že prakticky veškerou energii musel věnovat udržení neklidné strany pohromadě, likvidaci škody spojených s různými aférami a přípravou na parlamentní volby. 

Mrazivě humorným příběhem je pokus o jeho únos z dubna 1964, k němuž se odhodlali dva levicoví studenti z univerzity v Aberdeenu. Ty při osobní konfrontaci, kdy(ž) jej zastihli bez ochranky samotného, odradil od jejich záměru sám premiér trefnou poznámkou, že pokud jej unesou, vyhrají konzervativci následující volby s drtivou převahou. Z pokusu o únos tak vzápětí sešlo...

Po těsně prohraných parlamentních volbách na podzim 1964, o nichž jsem psal v úvodu článku, se očekávalo, že se Douglas-Home z aktivní politiky stáhne, ve skutečnosti k tomu ale nedošlo. 

Šéfem toryů sice zůstal „jen“ do července 1965, kdy jej nahradil Edward Richard George „Ted“ Heath (1916–2005), budoucí premiér v letech 1970–1974, po vítězství konzervativců ve volbách v roce 1970 ale Douglas-Home od Heathe přijal nabízený post ministra zahraničí a zastával jej až do konce vlády v roce 1974.

Návrat bývalého premiéra do role „pouhého“ člena kabinetu nebyl a není v Británii obvyklý, vzácně k němu nicméně dochází, jako tomu bylo třeba v případě Davida Camerona, jenž byl ministerským předsedou v letech 2010–2016 a – po letech – právě ministrem zahraničí ve vládě Rishiho Sunaka (2023–2024). 

Respekt, jenž si Alec Douglas-Home v britské politice za dlouhá léta ve službách státu získal, mu v jeho nové pozici pomáhal a jeho autorita „podřízeným postavením“ nijak neutrpěla. „Jeho“ éra, stejně jako éra veteránů britské politiky, jakými byli mezi konzervativci kromě něj i Churchill, Eden či MacDonald, již ale definitivně skončila.

Alec Douglas-Home je jedním z těch britských politiků a státníků, o jejichž konkrétním „politickém odkazu“ není snadné psát. Nejspíš jím byla nesmírná slušnost a solidnost a již zmíněná ochota „sloužit“ své zemi a jejím obyvatelům. Popravdě řečeno, i když se to může někomu tak zdát, není to málo.