HISTORIE BRITSKÝCH KONZERVATIVCŮ | V předchozí deváté části seriálu jsme se věnovali létům, která britští konzervativci strávili po druhé světové válce v opozici (1945–1951), a rokům, kdy se vrátili do vlády v čele, podruhé, s Winstonem Churchillem (1951–1955). Dnes se podrobněji podíváme na osobnost Churchillova nástupce, Roberta Anthonyho Edena, prvního hraběte z Avonu (1897–1977) – dlouholetého ministra zahraničních věcí Velké Británie (1935–1938, 1940–1945, 1951–1955) a dva roky (1955–1957) i jejího premiéra.
Poměrně krátká doba, kdy vedl kabinet, byla nejen pro něj osobně navzdory očekávání tragická – fakticky vzato právě tehdy skončilo (jakkoli si ostrovní stát ještě i v následujícím období držel některé kolonie) Britské impérium a sny některých představitelů ostrovního státu o tom, že by mohl hrát – vedle Spojených států amerických a Sovětského svazu – stále ještě supervelmocenskou roli.
Chlapec z dobré rodiny a mladý politik
Robert Anthony Eden se narodil v červnu 1897 do ctihodné rodiny venkovských gentlemanů a vlastníků půdy (jeden z jeho předků bojoval pod velením generála Wellingtona na Pyrenejském poloostrově proti Napoleonovi), takže se mu dostalo patřičné výchovy.
A také možností studovat – nejprve na elitní Sandroyd School ve Wiltshire, poté v Etonu (jedné ze dvou nejprestižnějších soukromých chlapeckých internátních škol v zemi; tou druhou významnou anglickou public school tohoto typu je Harrow-on-the-Hill), a nakonec na oxfordské Christ Church.
Mezi Etonem a Oxfordem navíc získal bolestivé, ale nesmírně cenné životní zkušenosti za první světové války, kterou ukončil, naštěstí ve zdraví, v hodnosti kapitána.
Vzhledem k rodinné anamnéze ale nepřekvapí, že mladého Edena lákala politika, nechci-li rovnou napsat, že k ní byl předurčen, nakonec vcelku logicky, po „koketování“ s liberály, na straně konzervativců. V prosinci 1923 byl Eden zvolen jako „nadějný mladý muž“ do parlamentu a zůstal jeho členem až do své premiérské rezignace v lednu 1957; v letech 1961–1977, tj. až do své smrti, zasedal ve Sněmovně lordů.
Od mládí se zajímal o zahraniční politiku, od roku 1926 byl tajemníkem šéfa Foreign Office (ministerstvo zahraničí) Austena Chamberlaina a od roku 1931 státním podsekretářem na tomto ministerstvu. O Edenově rostoucím renomé i vlivu svědčilo i jeho jmenování lordem strážcem tajné pečeti (1934–1935).
Ministr zahraničních věcí i nejlépe oblékaný muž v Evropě
Po rezignaci ministra zahraničních věcí Samuela Hoareho v prosinci 1935 (kvůli odhalení tzv. Hoare-Lavalova paktu na faktickou podporu invaze fašistické Itálie v Habeši) byl Eden jmenován na jeho místo a rychle si získal dobrou pověst i oblibu veřejnosti.
Edenovo kultivované, racionální vystupování a znalost věci z něj učinily jednu z největších „politických hvězd“ v Evropě, k čemuž přispěla i pověst „nejlépe oblékaného muže“ na starém kontinentě. Britská společnost, pověstná londýnská i venkovská „smetánka“, jej doslova hýčkala ve své přízni.
Jako ministr zahraničních věcí od prosince 1935 do února 1938, tj. v době, kdy úřad premiéra zastávali Stanley Baldwin (1935–1937) a Neville Chamberlain (od roku 1937), byl Eden nicméně přinejmenším spolupodepsán pod většinou vládních rozhodnutí označovaných jako politika appeasementu (politika ustupování agresorovi, případně usmiřování agresora, v této době především nacistického Německa).
Jednalo se například o tzv. rýnskou krizi z roku 1936 (obsazení demilitarizované zóny v Porýní nacistickým Německem, jež bylo v rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou) či o britský přístup k občanské válce ve Španělsku.
Rezignace v únoru 1938, vysvětlovaná právě jako nesouhlas s politikou appeasementu, zejména s britským postojem vůči fašistické Itálii, byla sice podle některých odborníků dána zejména tím, že do jeho žárlivě střežených kompetencí aktivně zasahoval premiér Chamberlain.
Přišla však dostatečně včas (před anschlussem Rakouska a hlavně před Mnichovskou dohodou), aby si Eden mohl pečlivě vybudovat – jak v politických kruzích, tak na veřejnosti – pověst a renomé anti-appeasera. Byť to bylo, jak napsal například britský historik Peter Neville v knížce „Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce“ (2005; česky 2008) poněkud složitější (viz výše).
Druhá světová válka a léta v opozici
Za druhé světové války (1939–1945) se Anthony Eden – ještě za Chamberlaina – vrátil do vlády jako ministr pro záležitosti dominií (1939–1940) a poté, od jara 1940, coby jeden z nejbližších Churchillových spolupracovníků i do kabinetu, znovu jako ministr zahraničí (1940–1945) i, dočasně, jako ministr války (1940).
Kromě toho, že skvěle plnil diplomatická zadání premiéra, Eden sám výrazně přispěl k válečné diplomacii na straně spojenců. Zároveň hrál důležitou roli v domácí a vnitrostranické politice jako předseda Dolní sněmovny parlamentu (1942–1945), přičemž projevil mimořádný politický talent.
Po fatální porážce konzervativců v parlamentních volbách v létě 1945 Anthony Eden doufal, že zklamaný Churchill odejde z postu šéfa strany a přenechá ho jemu. Jak už ale víme z předchozího dílu našeho seriálu, Churchill si svoji pozici k Edenově zklamání podržel, a dokonce tak učinil i po další volební porážce z roku 1950 a po vítězství v předčasných volbách v roce 1951.
Na Edena tak znovu „zbyla“ „jen“ funkce ministra zahraničí – sice vysoce prestižní, jemu už ale chutnala poněkud hořce.
Konečně premiérem
Teprve po Churchillově rezignaci ze zdravotních důvodů v dubnu 1955 se Anthony Eden konečně dočkal – a stal se ministerským předsedou Spojeného království.
V následujícím měsíci s přehledem vyhrál předčasné volby do Dolní sněmovny a vše nasvědčovalo tomu, že jej čeká poměrně klidné vládnutí. Eden měl jako premiér respekt a úctu nejen ve vlastní straně, ale i u opozice včetně jejích voličů. Odpovídající věk, ministerské zkušenosti a již zmíněná kultivovanost – to vše přispívalo k jeho značné oblibě.
Přesto trvala Edenova vláda jenom krátce. Skončila jeho osobní tragédií i národní katastrofou. Vypukla Suezská krize.
Suezská krize a pád impéria
Suezská krize začala – fakticky vzato – ve chvíli, kdy vůdce Hnutí svobodných důstojníků a vládce Egypta, plukovník Gamál Abd an-Násir (1918–1970), znárodnil v létě 1956 Suezský průplav, což vyvolalo v Británii velké rozhořčení.
Není se co divit – v polovině padesátých let 20. století se stále ještě jednalo o velmi důležitou tepnu (nejen britského) zahraničního obchodu, nemluvě o strategickém významu průplavu. Násir se navíc, ale nejen tímto činem, stylizoval do role vůdce arabských zemí, v nichž měli Britové tradiční zájmy – a ty se rázem ocitly v bezprostředním ohrožení.
Premiér Anthony Eden spatřoval v Násirovi „nového Hitlera“, podobně jako například francouzský premiér Guy Mollet; v případných ústupcích „tomuto ďáblovi“ pak nespatřoval nic menšího než „nový appeasement“ s podobně katastrofálními důsledky, jaké přinesl ten z druhé poloviny třicátých let.
