V předchozích částech našeho seriálu jsem vám představil politiky, kteří byli ztělesněním téměř největšího zla minulého století, a sice Vladimira Iljiče Uljanova – Lenina, Josifa Vissarionoviče Džugašviliho – Stalina, Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera, k nimž jsem připojil ještě rozporuplně hodnoceného „tichého diktátora z periferie Evropy“, Franciska Franka. Dnes se budu věnovat politikům a státníkům, kteří si v dějinách zajistili mnohem lepší místo, mnohem lepší hodnocení. Jedná se o architekty mírového uspořádání z poloviny dvacátých let, tzv. Locarna, jehož základem bylo francouzsko-německé smíření po běsech první světové války a složitých peripetiích poválečných let. Oněmi „muži Locarna“, kteří změnili, alespoň na čas, Evropu k dobrému, byli mnohonásobný francouzský premiér a ministr zahraničních věcí Aristide Briand, bývalý německý kancléř a ministr zahraničí Gustav Stresemann a britský „zahraniční ministr“ Austen Chamberlain.
Co všechno Locarnu předcházelo
Bylo to, jak jsem již naznačil v perexu, v polovině dvacátých let, kdy se vzpomínky na „Velkou válku“ pozvolna, ale přece jen začaly „ztrácet“ v milosrdném oparu času. A právě tehdy se objevily první mezinárodněpolitické projekty, jejichž cílem nebyl, konečně, „revanš“ za porážku v nedávných bojích (Německo) ani urputná snaha udržet si za každou cenu „plody těžce nabytého vítězství“ (Francie), nýbrž snaha zabránit tomu, aby se hekatomby z let 1914–1918 opakovaly.
Ztělesněním těchto snah, tohoto ušlechtilého úsilí, se stal především tzv. Rýnský garanční pakt, sjednaný a podepsaný zástupci západoevropských států na podzim 1925 ve švýcarském Locarnu.
„Locarno“, jak se této dohodě, respektive těmto dohodám zkráceně říkalo a dodnes říká, ale nebylo prvním pokusem o vytvoření nějaké podoby „evropské kolektivní bezpečnosti“.
Již v roce 1924, kdy se výmarské Německo teprve vzpamatovávalo z hrozivé „rúrské války“ (jak jí říkali) či rúrské krize (jak ji známe my); okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky, následné politické a ekonomické zhroucení Německa vrcholící zdrcující hyperinflací, která rozvrátila nejen německé hospodářství, ale i německou společnost jako celek, vznikl z iniciativy francouzských diplomatů, obávajících se dalšího možného střetu s Německem tzv. Ženevský protokol o poklidném vyřizování mezinárodních sporů (taktéž Pakt Společnosti národů či Generální pakt).
Jeho cílem bylo poskytnout všeobecné bezpečnostní záruky všem členským státům Společnosti národů (SN; francouzsky Société des Nations, anglicky League of Nations, jež vznikla v roce 1919) s využitím mezinárodní arbitráže.
Protokol byl sice v říjnu 1924 v Ženevě s velkou pompou schválen, následně jej ale odmítla ratifikovat nová britská konzervativní vláda Stanleyho Baldwina (u moci v letech 1924–1929). Její ministr zahraničních věcí Austen Chamberlain totiž pokládal, stejně jako celá jeho Konzervativní strana, za nepřijatelné zavázat svou zemi k jakékoli obecné bezpečnostní dohodě (zejména s ohledem na „nevyzpytatelnou, nepředvídatelnou situaci“ ve střední a jihovýchodní Evropě), neboť by to mohlo znamenat z jejího pohledu krajně nežádoucí angažmá „pod hlavičkou“ Společnosti národů.
Francouzská diplomacie, podporovaná mimo jiné prvorepublikovým Československem, tím utrpěla vážný nezdar, což vedlo, mimo jiné, k dalšímu ochlazení již tak nepříliš dobrých francouzsko-britských vztahů; dalších pokusů o vytvoření kolektivní bezpečnosti se nicméně vzdát nedokázala.
Naděje jménem Locarno
Rýnský (Locarnský) garanční pakt z roku 1925 byl vyvrcholením snah o vytvoření jisté formy „evropské kolektivní bezpečnosti“. Primárně se jednalo o německo-francouzské a německo-belgické (poválečné) smíření a o dobrovolné (nikoli vynucené, jako tomu bylo v případě Versailleské mírové smlouvy z roku 1919) uznání vzájemných hranic.
To konvenovalo nejen Francii, jíž šlo o „dlouhodobý, dalšími velmocemi garantovaný mír s historickým nepřítelem“, ale i Velké Británii, jejíž zájmy, jak se opakovaně vyjadřovali její vedoucí představitelé, „nepřekračovaly až na výjimky Rýn“. Případné spory měla řešit mezinárodní arbitráž (arbitrážní smlouvy), a to na základě „výnosů“ Společnosti národů, jejímž členem se mělo brzy stát i Německo.
Východních hranic Německa se záruky týkat neměly, v tom měli v Berlíně k malé radosti československých a polských diplomatů a státníků jasno. Na Pražském Hradě a v Černínském paláci se tak museli utěšovat alespoň Smlouvou o spojenectví a přátelství mezi Československem a Francií (Le traité d'alliance et d'amitié entre la République française et la République tchécoslovaque) z ledna 1925, aniž si připouštěli, že pro Francii má pouze „limitovanou cenu“ a že tzv. první republika má sloužit především coby nástroj Paříže ve středoevropském a jihoevropském regionu (jako ostatně celá Malá dohoda, tj. spojenectví mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem z počátku dvacátých let).
Jak neprozíravé toto „zavírání očí před nepříjemnou skutečností“ bylo, se ukázalo o deset let později, ve druhé polovině třicátých let a vyvrcholilo v době Mnichova.
Vraťme se ale do „nadějeplných“ dvacátých let, do Locarna. Právě toto půvabné, svým způsobem starosvětské, ale už i snobsky mondénní městečko, rozkládající se na severních březích jezera Lago Maggiore a na úpatí Alp, se stalo hostitelem nejvýznamnější mezinárodní konference v Evropě v celém desetiletí.
V říjnu 1925 se tu nehrálo, jak jsem již naznačil, o nic méně než o mírovou budoucnost alespoň západní Evropy. Jednání, jež se konala v konferenčních sálech malé radnice, k sobě proto právem poutala pozornost novinářů z celého světa. Opatrné naděje, že by snad „stará nepřátelství“ mohla být „definitivně“ pohřbena, se střetávaly se skepsí, která vycházela z dosavadních vesměs nanejvýš trpkých zkušeností.
„Muži Locarna“
Velký Francouz a Evropan Aristide Briand
Protagonistů locarnských jednání bylo hned několik, klíčovou roli ale sehráli tři muži. V čele francouzské delegace stál rodák z Nantes, někdejší radikál, píšící do anarchistických novin Le Peuple, a „vášnivý socialista“, nyní již „státník ve zralém věku“ Aristide Pierre Henry Briand (1862–1932), mnohonásobný premiér (poprvé v letech 1909–1911) a dlouholetý ministr zahraničních věcí (poprvé v letech 1915–1917), muž těšící se obecnému respektu a politik mající ze všech účastníků konference nejvíc na paměti zájmy Evropy jako celku.
Briand byl zkušený diplomat, pamětník „idylických“ předválečných časů i Velké války, „věčně shrbený, unavený, s hlavou schýlenou mezi rameny, dobře si vědomý své spoluzodpovědnosti za případný triumf i nezdar“, jak jej popsala známá novinářka a historička Geneviève Tabouisová, mimo jiné autorka svébytných „politických vzpomínek“ s českým názvem „Předehra k tragédii“ (Vingt ans de „suspense“ diplomatique; 1958).
Briand byl, v jistém slova smyslu, nejen „esencí“ či „etalonem“ předválečné, a hlavně poválečné Francie, ale také Evropy, jeden z předních proponentů panevropského hnutí. Přítel slavného spisovatele dobrodružných a fantastických románů Julesa Vernea, spolupracovník legendárního socialistického a pacifistického politika Jeana Jaurèse, zavražděného v předvečer první světové války, ve dvacátých letech jeden z oceněných Nobelovou cenou míru (právě za Locarno), iniciátor Briand-Kellogova paktu „o věčném přátelství“ z let 1927 a 1928, jenž byl příznačný pro svou dobu, v níž se „Locarno“ zdálo být „zcela samozřejmé“ a „málo ambiciózní.
Kromě toho všeho byl Briand jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo mluvil vážně o „spojených státech evropských“. Jeho motivace byla zjevná. Nejednotná, rozhádaná Evropa nebude schopna čelit ekonomické dominanci USA, z vojenského hlediska se pak nedokáže efektivně bránit tlaku komunistického Sovětského svazu, říkal.
Zatímco v Briandově době byly „spojené státy evropské“ pouhou chimérou, o níž počínaje rokem 1933, tj. po nástupu Adolfa Hitlera do čela Německa, utichly i akademické diskuse, dnes musíme jeho vizionářství ocenit.
