Co stálo za vítězstvím Donalda Trumpa a co bude dál

Stalo se to, čemu by před čtyřmi lety, po porážce Donalda Trumpa od úřadujícího vládce Bílého domu, Joea Bidena, a po událostech ze 6. ledna 2021 snad vůbec nikdo nevěřil.

Pro začátek se pojďme podívat na několik čísel, která jsou všechno, jenom ne nudná. Donald Trump v letošních volbách prozatím získal 72,6 miliónu hlasů, díky čemuž republikáni poprvé od roku 2004, kdy George Walker Bush porazil Johna Kerryho, a uhájil tak před demokraty Bílý dům, vyhráli celonárodní hlasování (v celkovém počtu hlasů). 

Počet hlasů pro Trumpa navíc ještě vzroste, až se dopočítají poslední státy, takže bude mít s jistotou přes 73 miliónů hlasů, možná přes 74 miliónů, čímž by vyrovnal svá rekordní čísla z roku 2020 (74,2 miliónu hlasů). 

Víc žádný republikán nikdy ani náhodou nedostal, jedná se ostatně o druhé nejvyšší číslo v dějinách amerických voleb vůbec, více jich obdržel jen Joe Biden v roce 2020, kdy pro něj hlasovalo 81,2 miliónu lidí.

Čtvrtý nejvyšší počet hlasů v historii získal demokrat Barack Obama v roce 2008 (69,5 miliónu hlasů) a teprve Kamala Harrisová letos (doposud 67,9 miliónů hlasů). Přes magických 60 miliónů hlasů se dostali ještě Barack Obama v roce 2012 (65,9 miliónu), Hillary Clintonová v roce 2016 (65,8 miliónu). 

Další v pořadí je Donald Trump v roce 2016 (62,9 miliónu), následují již zmíněný George Bush mladší v roce 2004 (62 miliónů) a Mitt Romney v roce 2012 (60,9 miliónu). Těsně pod touto hranicí skončili John McCain v roce 2008 (59,9 miliónu) a John Kerry v roce 2004 (59 miliónu). 

Vracet se dál, pokud jde o absolutní čísla, vzhledem k demografickému vývoji USA, prakticky nemá cenu. Snad jen ještě jedna poznámka: při slavném landslide (drtivém) vítězství Ronalda Reagana nad Walterem Mondalem v roce 1984, tj. před čtyřiceti lety, pro republikána Reagana hlasovalo 54,4 miliónu Američanů a pro poraženého demokrata 37,5 milionů voličů.

Nyní se pojďme podívat na další čísla, konkrétně na to, kdo byli letos Trumpovi voliči, podle jednotlivých kategorií. Donalda Trumpa volilo o deset procent víc mužů (54 %) než Harrisovou, pro kterou pro změnu hlasovalo v přibližně stejném poměru více žen.

Bílých mužů přitom Trumpa volilo skoro 60 %, bílých žen přes 50 % (jeden z klíčových faktorů voleb), hispánských mužů téměř 55 % a mladých Afroameričanů mezi 20 a 25 % (další rozhodující faktory voleb).

Také počet hispánských žen, volících Donalda Trumpa, byl až nečekaně vysoký – republikánského kandidáta si vybralo téměř 38 % z nich. Legenda o tom, že Trumpa volili v drtivé většině lidé bez vzdělání či s nižším vzděláním je opravdu jenom legendou. 

Podle existujících průzkumů pro něj hlasovalo přes 40 % vysokoškoláků, zatímco pro Harrisovou necelých 60 %. Jasně, je to rozdíl, ale zdaleka ne takový, o jakém se psalo. Více než čtyři z deseti není málo, tento trend se navíc, soudím podle dosavadního vývoje, bude dál měnit v Trumpův prospěch.

Ve srovnání s rokem 2012, kdy sympatický, empatický, inteligentní, ve všech ohledech kompetentní republikán Mitt Romney prohrál důstojně, ale jasně, s Barackem Obamou, obhajujícím mandát (Obama tehdy získal 65,9 miliónu hlasů a 332 volitelů, Romney 60,9 miliónu hlasů a 206 volitelů), se zkrátka republikánský elektorát výrazně proměnil.

A právě tato změna – zisk voličů z řad Hispánců a Afroameričanů – stojí za Trumpovým triumfem, v předpokládaném počtu volitelů (312 ku 226) dokonce výraznějším, než jaký je ve skutečnosti. Tento fakt je navíc zjevně součástí trendu, zejména u Hispánců, což by mělo demokraty, mají-li pud sebezáchovy, silně znepokojovat.

Když už jsem zmínil, co by mělo znepokojovat demokraty, podívejme se teď, jaká čeká, podle mě, Republikánskou stranu a Demokratickou stranu budoucnost. U brzy již vládnoucích republikánů je jasno.

Trump stranu po druhém volebním vítězství skutečně ovládl. Straničtí oponenti budou potlačeni, případně odejdou z politiky, trumpismus pojede v GOP na vítězné vlně. „Korunní princ“ je v tuto chvíli – za rok může být přirozeně všechno jinak – vybrán, je jím budoucí viceprezident James David „J. D.“ Vance, jemuž Trump odpustil, že na čas přešel k jeho odpůrcům.

Pokud Trump na Vance za tři roky ukáže jako na svého nástupce, bude mít J. D., (ročník 1984, dnes čtyřicetiletý „mladík“) velkou šanci být za republikány nominován, a pokud bude Trumpovo druhé prezidentství alespoň trochu úspěšné, pak i vyhrát.

Další možní kandidáti to Vanceovi samozřejmě nedají zadarmo, to je jasné. Úspěšný floridský guvernér Ron DeSantis sice letos neuspěl proti Trumpovi v primárkách, následně jej ale ve volbách podpořil, neztratil tak zcela jeho přízeň a téměř jistě se pokusí o kandidaturu znovu.

Floridský senátor Marco Rubio prohrál s Trumpem v primárkách pro změnu v roce 2016, od té doby nicméně získal spoustu politických zkušeností. Navíc je, stejně jako DeSantis, přitažlivý pro hispánské voliče, a proto by mě nijak nepřekvapilo, kdyby se o Bílý dům v republikánských primárkách ucházel rovněž.

Stranou zřejmě nebude chtít zůstat ani Nikki Haleyová, jediná letošní relativně vážnější vyzyvatelka Trumpa, která se po porážce také vrátila do jeho tábora. Objevit se samozřejmě mohou i další nová, „neokoukaná“ jména. O dostatek kvalitních uchazečů strana nebude mít podle mě nouzi.

U demokratů dojde k velkému zlomu. Porážkou Kamaly Harrisové od Donalda Trumpa definitivně skončila jedna éra. Čas Clintonových, Obamových, Bidenových a Harrisových, tj. lidí, kteří vládli Demokratické straně více než třicet let, je pryč.

Stranu čeká obroda, ať už bude jakákoli a ať už se vydá kamkoli – buď výrazně doleva, aby se z ideologických pozic a s jasnou distancí vymezila proti konzervativnímu či rádoby konzervativnímu, jak chcete, trumpismu, anebo do středolevé části politického spektra, kde je dnes, jenom s jinými lidmi.

Kteří politici by se mohli stát novými tvářemi v čele demokratické strany? Z progresivistického křídla mi logicky přichází na mysl kalifornský guvernér Gavin Christopher Newsom (ročník 1967), od roku 2019 guvernér Kalifornie, který má ale tu nevýhodu či ten handicap, že tento nejlidnatější stát USA pod jeho vedením rozhodně nevzkvétá, spíše naopak.

Mým „favoritem“ je proto spíše současný pensylvánský guvernér Joshua David „Josh“ Shapiro (ročník 1973), který má nejen charisma srovnatelné s Newsomem, ale navíc i slušné výsledky, a k tomu, což je nesmírně důležité, neodpuzuje liberální voliče, kteří chtějí volit demokraty, ale nechtějí mít nic společného s levicovými radikály.

Ať už se budou obě velké politické strany vyvíjet jakkoli, bude to nepochybně zajímavé. O tom, jak to dopadne za čtyři roky, navíc – jak jsem už naznačil – v nemalé míře rozhodne, jak úspěšné bude Trumpovo druhé prezidentství. Na to je ale ještě spousta času, Donald Trump ostatně svůj druhý mandát ještě ani neodstartoval. Samozřejmě, že vývoj za oceánem budeme i nadále sledovat a psát o něm, na to se můžete spolehnout.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.