Ti, kteří prohrá(va)li: Demokraté, kteří ztratili a už nikdy nedobyli Bílý dům

Byli to Jimmy Carter (poražený v roce 1980), Walter Mondale (který neuspěl v roce 1984), Michael Dukakis (jenž v roce 1988 prohrál s Reaganovým viceprezidentem Georgem Bushem starším), Edward „Ted“ Kennedy, který se k přímému boji o Bílý dům dokonce ani nedostal, senátorský veterán Robert C. Byrd a lídři Sněmovny reprezentantů Thomas „Tip“ O’Neill a Jim Wright.

James Jimmy Carter (* 1924) byl, snad s výjimkou současného šéfa Bílého domu, rovněž demokrata Joea Bidena (* 1942), jednoznačně nejslabší prezident USA přinejmenším od konce druhé světové války. Způsob, jakým prezidentský úřad vykonával, doma i v zahraničí, jasně ukázal, že pro něj nikdy nedorostl.

Nezvládnutá ekonomická situace v zemi a s tím související nedostatek respektu v Kongresu, neschopnost čelit razantně Sovětům, mimo jiné v Afghánistánu, stejně jako neschopnost vyřešit krizi v Íránu nepřekryl ani dílčí úspěch spočívající v dočasném urovnání krize na Blízkém východě. Porážka ve volbách v roce 1980 byla logickým vyústěním těchto nezdarů.

Rodák z georgijského městečka Plains a z rodiny, jež odvozovala svůj původ od poutníků, kteří připluli do Nového světa již ve třicátých letech 17. století, prožil sice šťastné, ale skromné dětství, čemuž odpovídalo i jeho vzdělání – Georgia Southwestern College a Georgia Institute of Technology. 

Po službě v armádě a po studiích na Americké námořní akademii (U.S. Naval Academy) se Carter nejprve živil jako pěstitel podzemnice olejné (burských oříšků), od roku 1962 byl pak činný v politice. Prvním vrcholem jeho politické kariéry byl post georgijského guvernéra v letech 1971–1975, největšího úspěchu ale dosáhl na podzim 1976, kdy využil oslabení republikánů po aféře Watergate, jež smetla Richarda Nixona –  těsně porazil jeho nástupce Geralda Forda a stal se prezidentem.

V zahraniční politice prakticky všechny dílčí Carterovy úspěchy zastínil vpád sovětské armády do Afghánistánu na jaře 1979, na který sice Bílý dům reagoval zdánlivě ostře (ekonomické sankce vůči SSSR, bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980 atd.), současně ale nepřerušil jednání o odzbrojení, jež vyústila v podpis smlouvy zvané SALT II (Strategic Arms Limitation Talks) v červnu 1979.

Další vážná krize přišla na podzim 1979, kdy ve strategicky důležitém Íránu proběhla „islámská revoluce“ v čele s ajatolláhem Chomejním a kdy jeho revoluční gardy obsadily budovu americké ambasády v Teheránu a zadržely více než pět desítek diplomatů. Neschopnost prezidenta reagovat adekvátně na tyto tlaky, ztělesněná nezdarem operace Eagle Claw na záchranu amerických rukojmí, vedla k prudkému poklesu respektu i vlivu USA ve světě.

Připočteme-li k tomu již zmíněnou neúspěšnou hospodářskou politiku doma, nebylo se jasné Carterově porážce v prezidentské volební kampani s Ronaldem Reaganem na podzim 1976 co divit.

Výsledek voleb byl drtivým odmítnutím domácí i zahraniční politiky demokratického prezidenta, který se snažil působit jako morální autorita a bojovník za lidská práva doma i ve světě, ale kterého stále více lidí pokládalo za egoistického pokrytce a který nedosáhl takřka žádného z cílů, jež si předsevzal. Carterovo katastrofální prezidentství tak fakticky skončilo na podzim 1980, kdy mu republikán Reagan uštědřil potupnou porážku (Reagan získal 50,7 % hlasů, 44 států a 489 volitelů, zatímco Carter 41,0 % hlasů, 6 států + Washington DC a pouhých 49 volitelů). V té době ještě demokraté netušili, že ztratili Bílý dům na dlouhých dvanáct let.

Po vypršení mandátu se Carter věnoval především charitativní činnosti prostřednictvím The Carter Centre, snažil se o zlepšení vztahů USA s nepřátelskými zeměmi (Kuba, Severní Korea) a řešení krizových situací ve světě (Haiti), díky čemuž získal na respektu i u těch, kteří jej po právu hodnotili jako ve všech ohledech špatného prezidenta. V zásadě lze říci, že Carterova postprezidentská „kariéra“ byla vlastně mnohem úspěšnější než ta, kterou v letech 1977–1981 strávil v Bílém domě.

Ztělesněním marné snahy demokratů porazit Ronalda Reagana na nejvyšší politické úrovni byl ze všech nejvíc jeho vyzývatel ve volbách z roku 1984 – Walter Frederick „Fritz“ Mondale (1928–2021). Narodil se v lednu 1928 ve městě Ceylon ve státě Minnesota v rodině s norskými (otec), respektive anglickými a skotskými (matka) kořeny, vystudoval politologii na Minnesota University a po službě v armádě v době Korejské války a po dalším studiu práv začal pracovat jako advokát v Minneapolis.

Do politiky se Mondale zapojil na konci čtyřicátých let, když pomáhal budoucímu prezidentskému kandidátovi Hubertu Humphreyovi (1911–1978) získat křeslo v Senátu. Po práci pro dalšího demokrata Orvillea Freemana (1918–2003; mimo jiné guvernér Minnesoty v letech 1955–1961 a ministr zemědělství USA v letech 1961–1969) působil Mondale jako generální prokurátor státu Minnesota, v letech 1964–1976 pak zastupoval tento stát v Senátu Kongresu USA.

Mondale nikdy nepatřil mezi demokratickou levici, což jej činilo oblíbeným i u některých republikánských kolegů, kteří jej vnímali jako „muže schopného kompromisu“ včetně americké účasti ve vietnamské válce (jakkoli se jinak o zahraniční témata příliš nezajímal), což bylo (společně s bojem za desegregaci společnosti) jedno z kruciálních témat americké politiky prakticky po celá šedesátá léta i na počátku sedmdesátých let.

Bezúhonnost, solidnost a z toho plynoucí fakt, že na veřejnosti získával sympatie, místo aby rozděloval společnost, byla jedním z klíčových důvodů, proč si Jimmy Carter v roce 1976 zvolil Waltera Mondalea jako svého potenciálního viceprezidenta. Mondale v kampani hodně mluvil o potřebě silného politického vůdcovství (leadership), Carter ale tak nepůsobil, a i proti Fordovi, oslabenému aférou Watergate (jakkoli s ní neměl nic společného kromě toho, že udělil po nástupu do prezidentské funkce svému předchůdci Nixonovi generální milost/pardon), vyhrál jen o vlásek.

Po nástupu do úřadu byl Walter Mondale prvním viceprezidentem, jenž sídlil v rezidenci zvané Number One Observatory Circle, postavené v roce 1893, někdy též The Naval Observatory. Až do roku 1974 v ní úřadoval velitel námořních sil USA (The Chief of Naval Operations) a následně, kdy byl Fordovým viceprezidentem, ale jen zčásti, Nelson Rockefeller, neboť se teprve adaptovala na plné využití viceprezidentem. Od roku 1977 v ní viceprezidenti USA úřadují naplno dodnes.

Když už je řeč o Walteru Mondaleovi jako o viceprezidentovi USA, je třeba dodat, že byl vůbec prvním, kdo získal ne snad na úkor prezidenta, ale po jeho boku, jistou reálnou moc a vliv, zatímco do té doby byli viceprezidenti spíše „poradci“ či „rádci“ svých šéfů než cokoli jiného.

Tento trend v jistém slova smyslu pokračoval i za některých, opakuji, některých dalších prezidentů, až posléze vyvrcholil, čistě pro zajímavost, v době, kdy se Richard „Dick“ Cheney stal v posledních letech dvou letech vlády George Bushe mladšího [* 1946; 2001–2009] téměř rovnocenným partnerem hlavy státu.

Pro prezidentskou kampaň v roce 1980 demokraté potvrdili Waltera Mondalea znovu jako Carterova spolukandidáta (Edward „Ted“ Kennedy, o němž bude řeč v příštím díle seriálu, v primárkách proti Carterovi neuspěl). Modale byl v řadě ohledů v USA oblíbenější než jeho šéf, proto také právě on (byť, samozřejmě, nejen z tohoto důvodu) zahajoval v lednu 1980 zimní olympijské hry v Lake Placid. V kampani proti Ronaldu Reaganovi a jeho budoucímu viceprezidentovi Georgi Bushovi staršímu sehrál důstojnou roli a někteří přední demokraté věřili, že by byl jako hlavní kandidát uspěl lépe než Carter.

Relativně pozitivní dojem, který zanechal u demokratických špiček i u demokratických voličů v letech 1977–1980, se Mondale pokusil zúročit v roce 1984. V prvních letech po odchodu z funkce nicméně nejprve prozíravě takřka zmizel z očí veřejnosti, když pracoval jako právník v prominentní (a také největší a nejstarší) chicagské kanceláři Winston & Strawn LLP, založené v roce 1853.

Návrat do politiky si chystal s pečlivostí sobě vlastní a roku 1984 v demokratických primárkách jasně dominoval nad senátorem za stát Colorado Garym Warrenem Hartem (* 1936) a nad baptistickým reverendem a někdejším protéžé Martina Luthera Kinga, Jr. Jessem Louisem Jacksonem (* 1941; první relevantní afroamerický kandidát na prezidenta USA).

Do voleb proti favorizovanému Ronaldu Reaganovi si Walter Mondale zvolil ve snaze učinit z ní jeden ze svých „triumfů“, ale i s ohledem na své přesvědčení a osobní „nastavení“ jako viceprezidentskou kandidátku Geraldinu Annu Ferrarovou (1935–2011), jež se stala vůbec první ženou v dějinách USA v této roli.

Katolička Ferrarová hrála v Demokratické straně poměrně významnou roli, v letech 1979–1985 byla kongresmankou (členkou Sněmovny reprezentantů) za devátý newyorský obvod, v letech 1993–1996, tj. za vlády demokratického prezidenta Billa Clintona, pak velvyslankyní USA při OSN.

Podle zpráv z „vnitřních“ zdrojů byl Mondale odhodlán jmenovat „průlomového“ kandidáta na prost viceprezidenta od počátku své kampaně (v úvahu údajně připadali rovněž židovská sanfranciská starostka z let 1978–1988 Dianne Feinsteinová [1933–2023], afroamerický starosta Los Angeles Tom Bradley nebo hispánský starosta San Antonia z let 1981–1989 a budoucí ministr pro bydlení a městský rozvoj (opět za Clintonovy vlády v letech 1993–1996), charismatický Henry Gabriel Cisneros (* 1947). Nakonec ale padla volba právě na Ferrarovou.

Mondale vedl proti konzervativnímu Reaganovi kampaň v liberálním duchu, včetně podpory hnutí za rovná práva (Equal Rights Amendment; ERA). Kromě toho sliboval, že o dvě třetiny sníží rozpočtový deficit Reaganovy vlády, a působil ve srovnání s třiasedmdesátiletým prezidentem svěžeji, včetně první televizní debaty.

Ve druhé debatě už měl ale Reagan sršící sebedůvěrou a vtipem navrch („Nehodlám se bavit o věku a nebudu na vás útočit kvůli vašemu mládí a nedostatku zkušeností,“ řekl Mondaleovi, čímž pobavil diváky) a vše nakonec dopadlo podle předpokladů.

Ronald Reagan bývalého Carterova viceprezidenta rozdrtil ještě více než Cartera (Reagan získal v roce 1984 celkem 58,8 % hlasů, 49 států a 525 volitelů, zatímco Mondale jen 40,6 % hlasů, 1 stát + Washington DC a 13 volitelů), a proto mohl výsledek interpretovat jako referendum, jež mu dalo legitimitu k pokračování stávající domácí politiky i k zásadním krokům na poli politiky zahraniční.