KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jsou chvíle, kdy člověka náhle úplně ochromí smutek, třebaže se jemu samotnému, ani jeho nejbližším a přátelům nic zlého nepřihodilo, ani nenastala žádná velká katastrofa, která by nějakým způsobem ovlivnila jeho život. Přesto bývá ten smutek hluboký a dlouho nepolevuje.
Já sám jsme něco podobného prožil naposledy v září 2021, kdy zemřela francouzská herecká legenda Jean Paul Belmondo. Dnes ráno jsem se při pohledu do mobilního telefonu dověděl, že do pomyslného „filmového nebe“ odešel za „Bebelem“ i jeho celoživotní kolega, rival a přítel Alain Delon; pocit, který mě doslova „zavalil“, byl téměř totožný jako v září před třemi lety.
Černý tulipán a Povídka o policajtovi
Dodnes si vzpomínám, že jsem Alaina Delona (1935–2024) viděl poprvé na plátně v jičínském kině Svět, dnešním senzačně zrekonstruovaném Biografu Český ráj, a na černobílé televizní obrazovce mých rodičů na tamním sídlišti.
V prvním případě tomu tak bylo v dobrodružném filmu Černý tulipán, který byl sice natočený ještě před mým narozením, v roce 1964, ale který do okresního města ve východních Čechách doputoval, nevím pokolikáté, někdy v polovině sedmdesátých let.
Snímek, zjevně inspirovaný Fanfánem Tulipánem (1952) s Gérardem Philipem, kterého Delon tolik připomínal, mě i mé kamarády ze školy doslova okouzlil, což byla především jeho zásluha.
O několik let později, již jako teenagera, mě naprosto nadchla syrová kriminálka Povídka o policajtovi (1975), kde hrál Delon ikonického policistu Rogera Borniche, jenž v bezútěšné poválečné Paříži, plné písniček Edith Piaf, pátral po psychopatickém, sadistickém vrahovi, kterého „ztělesnil“, jak se píše v upoutávkách a recenzích, Jean-Louis Trintignant.
Oba filmy, každý po svém, v zásadě předurčily můj vztah k herci, jenž se během své dlouhé kariéry stal miláčkem několika generací filmových diváků, nejen ve Francii, ale na celém světě.
Všechny ty krásné filmy a báječné role
Rocco a jeho bratři (1960) v režii Luchina Viscontiho sice nebyl Delonův první film, ale rozhodně to byl snímek, který nastartoval jeho hereckou kariéru, samozřejmě společně s Gepardem (1963) od téhož režiséra (podle stejnojmenného románu Giuseppeho Tomasiho di Lampedusy).
Bloudění sličného Tancrediho (Alain Delon) a mladičké, neobyčejně půvabné Angeliky (Claudia Cardinalové) nekonečnými chodbami Gepardova zámku je nezapomenutelné.
Stejně tak nelze vymazat z paměti Delonova Rogera Sarteta v Sicilském klanu (1969), v němž se poprvé sešel na plátně s Jeanem Gabinem (později i ve Dvou mužích ve městě; 1973), gangsterky Borsalino (1970) a Borsalino a spol. (1974; v prvním případě s Belmondem; již zmíněného Rogera Borchnische v Povídce o policajtovi (1975; „Mít za [hereckého] partnera Trintignanta byl můj splněný sen,“ řekl Delon), Smrt darebáka (1977), Pana Kleina (1976), Tři muže na zabití (1980) nebo barona de Charluse ve Swannově lásce…
Tolik rolí, tolik šarmu a hereckého kumštu… A teď je jednou provždy mrtvý, takže i tolik smutku…
Delon a jeho lásky
Alain Delon – to byly samozřejmě také ženy, krásné ženy, které jej provázely na plátně i v soukromém životě.
Jedna z nich, Romy Schneiderová, se kterou sehrál fantastický herecký part v Bazénu (1969), na rozchod s ním téměř zemřela.
S další partnerkou a manželkou Nathalií (rozenou jako Francie Canovasová a známou jako Nathalie Barthélémyová; matka jeho syna Anthonyho Delona) se sešel pro změnu ve snímku Samuraj (1967), s dlouholetou životní láskou Mireille Darcovou ve filmu Ledová ňadra (1974).
Milovaly jej (anebo nenáviděly, což platí pro některé z těch, jež nemilosrdně opustil) ale skoro všechny Francouzky kromě těch, které věnovaly své srdce již zmíněnému Belmondovi, a nejen ty.
O Delonovi se ostatně zpívalo i v Čechách, s Francií spojená zpěvačka Lenka Filipové se v jedné ze svých známých písniček vyznala z toho, že její typ byl „trochu Alain Delon, a tak trochu Steve McQueen…“
Složitý chlapík ve složité době
Alain Delon byl pro řadu lidí nejen geniálním hercem, ale i kontroverzní postavou.
Jeho ne úplně šťastné dětství (rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky), poměrně divoké dospívání (odchod z katolické církevní internátní školy pro „nezvladatelné chování“) a vojenská služba v indočínské válce v první polovině padesátých let, kam byl odveden již jako sedmnáctiletý mladík, jej poznamenaly na celý život.
Účast v tzv. Markovićově aféře (zavraždění jeho osobního strážce a s tím spojený společenský skandál velkých rozměrů) téměř zničila jeho hereckou kariéru; nakonec z ní ale šťastně vyvázl, přičemž získal pověst „chlapíka, se kterým si není radno zahrávat“, což mu vydrželo až do smrti…
Delon a konec „světa včerejška“
Pro dnešní titulek Delonova nekrologu jsem si s dovolením vypůjčil název vynikajících, literárně brilantních pamětí s názvem Svět včerejška (Die Welt von Gestern; 1942), ve kterých se rakouský spisovatel Stefan Zweig (1881–1942) smutně ohlížel za „zesnulým“ 19. stoletím, jež se ve srovnání s běsy, které přineslo století následující, jevilo – do jisté míry v rozporu s realitou – jako poklidné, šťastné a „zalité sluncem“.
Také Alain Delon byl v drtivé většině ohledů „mužem včerejška“. Doba, ve které slavil největší filmové úspěchy a kdy patřil k největším hvězdám světového filmu, tj. od šedesátých do devadesátých let minulého století, je dávno pryč a s ní i jeho svět.
Zejména v posledním desetiletí působil Delon poněkud zahořkle, opakovaně zdůrazňoval, že nerozumí a nechce rozumět světu současnému, světu obludně zdivočelé genderové, klimatické, politické a já nevím jaké ještě korektnosti.
Z Delonova pohledu se dnešní svět dokonale „zbláznil“ a slavný herec se nijak netajil tím, že to dával najevo.
Když mu měla být v roce 2019 udělena čestná Zlatá palma (Palme d᾿Or) na festivalu v Cannes, kde v roce 1963 triumfoval Luchino Visconti s filmem Gepard (viz výše), udělali feministické aktivistky a političtí aktivisté a politické aktivistky všechno pro to, aby se tak nestalo, protože se dotyčný podle nich v životě častokrát nechoval tak, aby si ji zasloužil.
(Jen na okraj, poprvé byla tato cena – Palme des Palmes – udělena v roce 1997 u příležitosti padesátého výročí festivalu, kdy ji obdržel švédský režisér Ingmar Bergman; jejím dalším držitelem v roce 2002, odkdy je udělována každoročně, se stal americký režisér Woody Allen.
Vedení festivalu ale, zaplať bůh, silnému tlaku (jenž přicházel hlavně od fanatických amerických woke progresivistek a progresivistů) nepodlehlo a Delon cenu, kterou si mimo jakoukoli pochybnost zasloužil, dostal.
Bylo tomu tak přesto, že řada Delonových názorů nešla a nejde s „duchem (dnešní) doby“.
Obecně je znám, například, jeho odmítavý přístup k adopci dětí homosexuálními partnery (což je názor, na nějž měl nepochybně právo) anebo přátelství s Jeanem-Marie Le Penem (* 1928), jenž byl, na rozdíl od své dcery Marine Le Penové (* 1968), skutečným představitelem politické krajní pravice a antisemitou, a další „nevhodné názory“ a další „nevhodná přátelství“.
Delon na tyto odsudky nikdy nedbal a říkal si svoje, stejně jako se netajil tím, že odchodu z tohoto světa nebude ani v nejmenším litovat.
Delonovu jistou „kontroverznost“ (snad to tak mohu, s veškerým respektem vůči němu, napsat) zčásti reflektují i dnešní francouzská média, byť se, alespoň prozatím, většinou nepropsala do titulků velkých novin. Konzervativní Le Figaro o něm píše jako o „ďábelsky krásném andělovi“, Le Monde jako o „hvězdě francouzské kinematografie“ a Le Parisien jej příznačně nazval „posvátným zvířetem“.
To všechno ale v tuto chvíli není podstatné. Jak jsem již řekl, Alain Delon je mrtev a spolu s ním odešla jedna z posledních osobností „světa včerejška“, který mají někteří z nás, hlavně, ale nejen ti starší, tak rádi.
Francie Delonovi nepochybně připraví velkolepé poslední rozloučení jako Belmondovi a potom už si jej budeme připomínat jen v jeho skvělých filmech. Nevím jak vám, přátelé, ale mně bude strašně moc chybět.
