Martin Hrdlička je šéfem vývoje motorů a podvozků v největší české automobilce s přesahem do celého koncernu Volkswagen. Jeho dědeček udělal ze Škody československou automobilovou jedničku v předválečném období, táta ji modelem Favorit zachránil pro úspěšnou současnost a Martin Hrdlička drží rodinný prapor coby technická autorita s nadčasovým pohledem na mobilitu dneška i budoucnosti. Povídali jsme si o technických školních oborech a také o tom, proč měly socialistické filmové týdeníky něco do sebe.
Do vývojového centra spalovacích motorů v mladoboleslavské Česaně se běžně nejezdí rozprávět o výuce matematiky a mladé generaci, která toho dneska chce hodně, ale chybí jí jiskření v očích, opravdový zájem o hloubku věcí. Když vám ale technická kapacita evropského formátu jako Martin Hrdlička řekne, že v Čechách „nejsou lidi“, které by mohl ve svém týmu zaměstnat, o něčem to vypovídá.
Člen řady vědeckých rad, komisí i přednášející na několika vysokých školách hraje na violoncello, maluje, ale především rád počítá, konstruuje, buduje a organizuje. Snahu zlepšit situaci v českém vysokém školství bere jako svůj přirozený společenský závazek.
Matematika jako základ všeho
Vystudoval jsem právnickou fakultu – i proto, že jsem měl vždy až zavilý odpor k matematice. Jsem proto hloupější člověk?
To je na úvod dost psychologická otázka a já nejsem psycholog. Možná, že jste neměl štěstí na učitele, kteří by ve vás podnítili zájem o abstraktno a nechali vás beztrestně dělat chyby, což ve vás zabilo snahu přijít věcem na kloub. Dnes se na vysokých školách otevírá spousta humanitních oborů, jejichž absolventi podle mne nemají velkou šanci najít práci v oboru.
Ve vaší rodině byla matematika vždy alfou a omegou veškerého životního dění a snažení. Proč je tak důležitá?
Protože vás naučí abstraktně myslet. Vezměte si takový brutální základ, jakým jsou rovnice. Ten pojem vychází z rovnosti, potřeby věci vyvažovat. Musíte přece vědět, že když něčím hnete na jedné straně, rozkývete tím i tu druhou stranu. Koneckonců je to vlastně i prazáklad práva, které jste studoval.
Matematika vás naučí respektovat určitá pravidla a postupy, stavět na sebe jako základy domu informace a vědomosti, o jejichž správnosti jste získali důkazy prostřednictvím výpočtů. Nemají to být důkazy pro vašeho učitele matematiky, ale pro vás, abyste získali klid a jistotu, na kterou se můžete za všech okolností spolehnout. Tyto důkazy už nemusíte v další cestě zpochybňovat, protože jste si jejich platnost ověřili. Jste jako horolezec, který si postupně do skály zatlouká úchyty, na které se může spolehnout a leze stále výš. A jak se posouváte do vyšší matematiky, pronikáte i do čím dál většího abstraktna.
Nemohl byste to laikovi přiblížit na nějakém příkladu?
Vezměte si třeba, když jsme se jako děti učili násobilku. Nejdřív jsme si dokázali, že třeba dvakrát tři je šest, ale jak jsme se pak začali pohybovat ve větších číslech, už jsme si to znovu dokazovat nemuseli, věděli jsme, že to tak je a stačí se to naučit zpaměti. Pro rychlost postupu v rámci řešení nějakého problému je to nesmírně důležité. Když mluvíte, tak taky už víte, že není nutné pokaždé znovu spojovat jednotlivá písmenka do slov a z nich tvořit věty. Stejně to platí i v diferenciální matematice. Když děláte další a další integrály, už integrujete automaticky.
Umění abstrakce
Počítám, že v konstrukci motorů, kterou se zabýváte, je abstraktní přístup alfou a omegou…
Jistě. Když potřebuji řešit, jestli mám ve spalovacím prostoru v určitém režimu 950, 1000 nebo 1050 stupňů Celsia, jsou to pro člověka nepředstavitelné teploty. My si umíme představit 37 stupňů lidského těla, a vím, že voda o teplotě 35 stupňů je pro mě vlažnější, zatímco 40 už mě trochu pálí. Umím si představit letních 35 stupňů nebo teplotu v sauně, ale představit si rozdíl 1000 a 950 prostě nelze, je to abstraktní.
Jiný příklad: zkoušíme motor a v určitém režimu v něm začne něco nepatrně klepat. Nemůžete se na to podívat pouhým okem, sáhnout si na to a vyřešit to snadno jako třeba vrzání dveří do obýváku, kde prostě namažete ten pant, ze kterého to slyšíte. U motoru ale nemáte šanci takhle postupovat, protože se to děje třeba 20krát za sekundu. Musíte pracovat s chemií, termodynamikou, fyzikou, záznamy z měření s množstvím hodnot a čar, které se různě prolínají. Analýzou této abstrakce se doberete tomu, co je potřeba změnit, aby ten zvuk přestal – a to je pak velká satisfakce.
Potřebují ale schopnost abstrakce lidé, kteří žijí v humanitním světě?
Jsem přesvědčen, že ano. Přinejmenším jim dost usnadní život a budou ve své práci lepší. Třeba ten váš právnický svět je také abstraktní. Existuje tolik zákonů a tolik pravidel, které se na nás vztahují, že běžný člověk není s to se v tom svým úsudkem a rozumem orientovat. Proto si platíme právníky a to ještě různě specializované. A já vám podepíšu, že právník, které se v té matematice alespoň trochu tužil, bude mnohem lepším právníkem než ti ostatní.
Technik není dělník
Jaký vliv mělo na zájem dětí o technické obory vysokých škol zrušení povinné maturity z matematiky?
Když u nás byla povinná maturita z matematiky zrušena, následující rok z ní dobrovolně maturovalo 45 % dětí, v dalším roce 30 %, o tři roky později jen 20 % a teď je to asi 17 %. To je špatně. Když o tom děti doma debatují s rodiči, nejčastěji zaznívá argument „A k čemu mi to bude?“. Ten automaticky přejímají i rodiče, protože třeba také z matematiky prolézali s odřenýma ušima. Dokonce jsem se setkal s rodiči, kteří řeknou na základní nebo na střední škole, proč mají děti počítat kvadratické rovnice, když je nebudou potřebovat? Já se jich ale ptám: „A jak víte, že nebudou?“
A budou?
Ohlédněte se ve svém životě 20-30 let zpátky a zeptejte se sami sebe, co jste si mysleli v té době, že budete nebo nebudete potřebovat. Samozřejmě je to i opačně, když něco neumíte nebo nechcete umět, tak to pak nemůžete potřebovat, a prostředky na živobytí si musíte vydělat jinak. Realita je taková, že technicky zaměřené vysoké školy jsou podle Českého statistického úřadu jediné, o něž zájem posledních 14-15 let kontinuálně klesá. Z oborů číslo jedna na českém trhu jsou dnes až čtvrté v pořadí v počtu absolventů za rok. Ostatní se zastavily, stabilizovaly, jdou nahoru, ale technické obory jdou stále dolů.
Kde se tento trend vzal?
Myslím, že to je hodně o vnějším obrázku těchto oborů, jak si jej vytváří společnost. Na středních školách se před časem prováděl průzkum, v rámci kterého byli studenti tázáni, co si představí pod tím, když se řekne strojní inženýr. Vyšlo z toho, že si myslí, že to je člověk, který stojí u výrobního pásu nebo nějakého ovládacího pultu někde v hutích v hluku a špíně a je za to mizerně zaplacen. A z toho mají logicky strach nebo jim to přinejmenším není sympatické.
Když se ale středoškoláka zeptáte, jestli si umí představit, kdo to je právník nebo lékař, je to úplně o něčem jiném. Vidí mraky detektivek nebo seriálů z nemocničního prostředí, kde vystupuje jako hlavní hrdina advokát, onkolog nebo státní zástupce, který má přirozenou autoritu, má krásný barák a drahé auto. Když někdo ve filmu znázorní inženýra nebo vědce, je to obvykle umaštěný podivín ve flanelce, který mluví nesrozumitelnou řečí. Prostě hrůza, ze které je cítit, že to musí být pekelně těžké, ale přitom z toho nic nemáte.
