V předchozím pokračování našeho seriálu jsme Ronalda Reagana opustili roku 1975 v úřadu kalifornského guvernéra poté, co se rozhodl, že už se nebude ucházet o třetí mandát. Toto rozhodnutí mělo svoji logiku. Reaganovi bylo pětašedesát let, a proto vnímal možné další období v guvernérském paláci v Los Angeles tak, že by mu vysokou pravděpodobností znemožnilo ucházet se o Bílý dům, k čemuž od počátku své politické kariéry instinktivně a poté i zcela metodicky mířil. „Cesta do Washingtonu“, na niž v pětasedmdesátém roce vykročil, byla ale nakonec i tak delší a složitější, než předpokládal. A právě o ní bude dnešní díl Reaganovy Ameriky.
Kolo první: Reagan versus Ford
Na přelomu let 1975 a 1976 prožívaly Spojené státy americké mimořádně složité časy. Gerald Ford přebíral úřad po Richardu Nixonovi, vyhnaném v létě 1974 z Washingtonu kvůli aféře Watergate, v době celonárodní beznaděje, bezútěšnosti, defétismu, deziluzí a také v časech totálního znechucení až zhnusení vysokou politikou, zejména vládnoucími republikány. Ford, jenž byl na (nejen americké) politické poměry mimořádně slušný člověk, dělal, co mohl, aby Republikánskou stranu udržel u moci. Postupně stabilizoval poměry v Bílém domě, zbavil se drtivé většiny Nixonových lidí, na nichž ulpěl pach Watergate, a přivedl do vlády nadané politiky, kteří sehráli významnou roli v administrativách dalších republikánských prezidentů – například George Bushe staršího (velvyslanec v Číně a poté ředitel CIA), Donalda Rumsfelda (personální šéf Bílého domu a poté ministr obrany) či Richarda „Dicka“ Cheneyho (který po čase převzal Rumsfeldův post a v roce 1976 pak vedl neúspěšnou kampaň za Fordovo znovuzvolení).
Na domácí politické scéně se Ford prakticky po celou dobu vlády (1974–1977) potýkal s důsledky nepříjemné hospodářské krize (včetně rostoucí nezaměstnanosti a inflace) a vietnamské války (jež se pokoušel, mimo jiné, řešit milostí pro válečné zběhy či dezertéry a pro ty, kteří se vyhnuli vojenské služby útěkem do zahraničí), v zásadě ale nepříliš přesvědčivě. V zahraniční politice to šlo s USA v jeho době doslova „od desíti k pěti“. Porážka ve válce ve Vietnamu zasadila americké prestiži ve světě těžkou ránu a jednání se Sověty o omezení strategických zbraní (SALT) spolu s podpisem Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975) znamenaly další oslabení amerického vlivu.
Ronald Reagan a jeho stoupenci v Republikánské straně Fordovy neúspěchy doma i v zahraničí velmi dobře vnímali. Současně si ale uvědomovali, že Ford je úřadujícím prezidentem a že rozhodnutí „vystartovat“ v primárkách proti němu budou mnozí straníci i republikánští voliči, nemluvě o Bílém domě s celou jeho mocí, s celým jeho vlivem a se všemi jeho možnostmi, vnímat jako „zradu“ a jako „nůž v zádech“. Reagan si byl ale jistý, že jeho rozhodnutí kandidovat je správné. Gerald Ford, státní tajemník Henry Kissinger a „celá tahle parta“ nebyli podle něj schopni čelit demokratům, ať už bude jejich kandidátem kdokoli, a navíc „to prostě neuměli“; jejich politika, zejména ta zahraniční (tzv. politika détente, tj. usmiřování Sovětského svazu) měla podle „Rona“ na pozici USA ve světě doslova devastující dopad.
Šéf
Reaganovy volební kampaně, právník a politický stratég John
Patrick Sears (1940–2020), ji vedl s podporou několika
vlivných organizací, například Americké konzervativní unie
(American Conservative Union, ACU; založena v prosinci 1964 na
obranu osobních svobod, „americké“ zahraniční politiky a
konzervativních hodnot obecně) a s jasným cílem vymezit se
proti zahraniční politice úřadující hlavy státu (slabost vůči
SSSR a, například, předání Panamského průplavu tamní vládě)
i proti jeho vnitropolitickým opatřením včetně příliš
silné federální vlády. Porážky v prvních primárkách
ale Reaganem a jeho týmem značně otřásly a třebaže se později
„dal dohromady“ (včetně získání finančních prostředků) a
zvítězil v řadě důležitých států (Severní Karolína,
Texas, Kalifornie), nakonec na nominačním sjezdu s Fordem
přece jen těsně prohrál (Ford získal hlasy 1187 delegátů,
Reagan „jen“ 1070 delegátů). Reaganova řeč na sjezdu ovšem
měla mnohem větší ohlas než projev vítěze a mnozí delegáti
si nebyli ani trochu jisti, zda zvolili správného muže.
