REPORTÁŽ MARTINA KOVÁŘE | Rčení či výrok „Vidět Neapol a zemřít“ jsem poprvé, alespoň myslím, slyšel od svého zcestovalého dědy z maminčiny strany. Už tehdy, jako kluka, u mě jeho slova i způsob, jakým se při vzpomínkách na Neapol usmíval, vzbuzovaly veliký zájem toto město vidět. Před rokem 1989 se mi to nikdy nepodařilo, na počátku devadesátých let ale vedla jedna z mých prvních cest do Itálie právě sem. Okouzlení, téměř až závrať, kterou jsem tenkrát pocítil, mě od té doby nikdy neopustila a žádná další návštěva města mě z ní nevyléčila. Když jsem zavítal do Neapole v minulém týdnu po několika letech znovu, bylo to, jako bych se vrátil domů, do míst, která miluji víc než jakákoli jiná.
Historie na každém kroku
Lidi, kteří mají rádi Prahu, nezřídka oceňují, že se jedná o historické město. Co by ale teprve říkali v Neapoli? V rozlehlém centru jsou skoro všechny domy starší než většina Prahy, všude samý středověk, renesance a baroko, takže si snadno zvyknete snídat, obědvat a večeřet, máte-li jen trochu štěstí, v interiérech ze 16., 17. či 18. století.
V palácích, které jsou nezřídka otevřené veřejnosti, jako například Palazzo Venezia na Via Benedetto Croce, abych byl konkrétní, si můžete dát v klidu osvěžující odpolední drink, podívat se na staré veduty či fotografie, poslechnout si dobrou živou muziku, a schovat se, což zvlášť oceníte, před spalujícím horkem. Hezké to je, moc hezké a strašně návykové…
V samotném centru každého návštěvníka Neapole nadchne monumentální komplex kláštera Svaté Kláry (Basilica di Santa Chiara) ve čtvrti (či spíše ve staré ulici nebo komplexu ulic v historickém centru) Spaccanapoli z první poloviny 14. století, tj. z časů vlády Roberta z Anjou/Roberta I. Neapolského (1277–1343), přestavěný v časech baroka a zrekonstruovaný po druhé světové válce (kdy byl téměř úplně zničen).
Stejně jako sousední Nový chrám/kostel Páně (Chiesa di Gesù Nuovo), případně královský palác (Palazzo Reale di Napoli), postavený na samém počátku 17. století architektem Domenikem Fontanou (1543–1607) na rozlehlém Piazza del Plebiscito.
Prakticky totéž platí o dechberoucím výhledu na město a přístav z hradu svatého Eliáše (Castel Sant'Elmo), jenž byl z velké části postaven na kopci Vomero, rovněž za vlády již zmíněného Roberta z Anjou. Právě tady někde mohl docela klidně poprvé zaznít výrok o tom, že po spatření krás Neapole je možné zemřít (byť se o původu tohoto výroku vedou četné, často vzrušené debaty a jen některé se týkají půvabů města).
Všichni milují Diega
Rodáka z města Lanús v provincii Buenos Aires jménem Diego Armando Maradona (1960–2020), mistra světa z Mexika a vedle Pelého a Lionela Messiho nejlepšího fotbalistu všech dob, podle mě vůbec nejlepšího ze všech, který pro místní SSC Neapol vyhrál první dva mistrovské tituly v sezónách 1986–1987 a 1989–1990, tady dodnes všichni milují nespoutanou, vášnivou láskou, které není rovno.
Jenom své děti milují Neapolitánci víc, ani to ale není zcela jisté, protože, jak mi jich hned několik různými slovy řeklo: „To se přece vůbec nedá srovnávat, protože je to jiná láska…“
Je tomu tak navzdory skutečnosti, že Diego hrál za místní SSC (Società Sportiva Calcio Napoli) od roku 1984 do roku 1991, tj. že zde jako hráč skončil před třiatřiceti lety.
Maradonovo uctívání, jeho kult, je ve městě stále živé, zejména ve starých čtvrtích jako jsou Quartieri Spagnoli či historické centrum (Centro Storico). Bez přehánění na každém kroku vidíte fotografie, obrazy, grafiky, plakáty, samolepky, odznaky, mozaiky a vitríny, ve kterých je místo Panny Marie či Ježíše právě on – divoký, nezkrotný, nehrající vždy fér („boží ruku“ z mexického šampionátu z roku 1986 tu nekritizujte, to by se místním věru nelíbilo 😊), ale geniální jako nikdo jiný.
„Víš,“ řekl mi starší barman kousíček od skvělého hotelu Santa Chiara Boutique Hotel v centru města, „kdo tady tenkrát nežil, nemůže nikdy úplně pochopit, co pro nás Diego znamenal. Co pro nás znamenalo, když jsme poprvé natrhli zadek (on to řekl samozřejmě trošku jinak) těm … ze severu. To štěstí, konec letitého ponižování…, nikdy nebudu nikoho milovat tolik jako jeho…“
Kluby ze severu země obecně v Neapoli rádi nemají, Pavel Nedvěd (Furia Ceca), legenda turínského Juventusu, má ale i tady zasloužený respekt.
Život v neapolských ulicích, jiný než ten náš
Život v Neapoli, kde dny začínají i končí později než u nás doma, je hektický, překotný, mimo jiné proto, že se odehrává z velké části na ulicích. Je to docela jiný svět než ten náš, středoevropský. Když jsem v pátek večer seděl v hospůdce ve starém domě v centru města, na němž byla dobře viditelná cedulka o zákazu kouření, hulil tu stejně každý, kdo chtěl, aniž by s tím měl kdokoli problém, uvědomoval jsem si to stejně bytostně jako při placení čehokoli kdekoli ve městě.
Ve většině, opakuji, ve většině, ani tady ne všude, obchodů, kšeftů, restaurací, bister a barů vám v Neapoli kartu nakonec vezmou, když na tom trváte, stejně se vás ale nezřídka snaží přesvědčit k platbě v hotovosti.
Kdybych měl se vzpomínkou na bratry Trottovy ze slavného filmu Avanti (česky Nebožtíci přejí lásce; 1972) režiséra Billyho Wildera převést jejich prosby do češtiny, zněly by nejspíš nějak takhle: „Vy strašně hodná, laskavá člověk, sympático, móc sympático, ale my nechtít karta, my chtít cash, jestli vy mít cash, my i slevit…,“ takže nakonec místo dvaceti eur kartou zaplatíte v hotovosti o něco méně a všichni jsou spokojení…
Právě z tohoto důvodu jsem se musel v Neapoli, kdykoli jsem si vzpomněl na domácí twitterové diskuse na téma, jak v zaostalém, stále ještě postkomunistickém Česku není možné platit všude kartou a jaká je to ostuda, v zakladatelské zemi Evropských společenství, dnešní Evropské unie, s ohledem na výše uvedené smát.
Stejně tak jsem se musel chechtat při vzpomínce na twitterové šílence, kteří fotografují auta stojící v Praze dočasně na chodnících (většinou proto, že řidiči musejí vyložit nebo naložit nějaké zboží, byť jistě ne vždy a všichni) a postují to na sociálních sítích ve snaze dokázat, že tu žijeme v pravěku, zatímco na vyspělém, kultivovaném Západě se to nikdy nemůže stát, nemluvě o tom, že tam cyklisté, na rozdíl od nás, plynule jezdí v senzačních širokých a naprosto bezpečných cyklopruzích…
Jak mi říkal jeden kamarád: Poslal bych tyhle „fotografy“ s mentalitou pomocníků stráže veřejné bezpečnosti na jeden jediný den do italské Neapole, aby viděli, jak také vypadá jimi velebený evropský Západ. Ale to nic, to je jenom pro pobavení a na okraj.
V zásadě o tyhle úsměvné příhody vůbec nejde. Jde hlavně o atmosféru, o náladu, o pocit ze života. Lidé, jejichž většina žije v Neapoli v horších podmínkách (vedro, hygiena, infrastruktura atd.) než v Praze, mají skoro pořád dobou náladu. Jsou vesměs vstřícní, laskaví, ochotní a srdeční; takřka nikde, až na výjimky, nevidíte typicky pražsky naštvané „ksichty“ věčně nespokojených remcalů a šťouralů, protože to či ono „nejde“.
Sporů jsem přitom v Neapoli během každého pobytu viděl a zažil na ulicích spoustu, často dost divokých, ale vždycky krátkých a nejednou končících smíchem.
„Vidět Neapol a zemřít…“
To, co teď píšu, prosím, není dáno okouzlením náhodného, jednorázového turisty – byl jsem v Neapoli nesčetněkrát, dohromady jsem tu strávil docela dlouhou dobu, takže znám nejen historické centrum, kopce nad městem, zejména půvabnou čtvrť Vomero, kde jsem bydlel v kuse skoro měsíc, a přístav, což je zase úplně jiný, nesrovnatelně drsnější svět, ale i smutná, depresivní předměstí, na nichž se opravdu nežije dobře a kde se „rodí“ čísla, kvůli nimž je Neapol označovaná za město s poměrně vysokou kriminalitou.
„Vidět Neapol a zemřít“ nicméně stále platí, možná že víc než kdykoli dříve. Jakkoli je totiž místní život hektický někdy až nesnesitelně, ve skutečnosti je pobýt tady alespoň pár dní nesmírně osvobozující.
Již zmíněná nenapodobitelná mediteránní atmosféra a nálada, teplo (minulý týden opravdu velké vedro), všudypřítomná historie, od antiky až do současnosti, vůně moře, nedaleké ostrovy Capri a Ischia, všechno to jídlo a pití i místní kultura – divadla, hudba, galerie… – to všechno vám dá, i kdyby to mělo být jen na chvilku, zapomenout na každodenní pražské starosti a stresy, což má velikou cenu.
Až vám zkrátka bude v chladné Praze, kde se svým způsobem, s nadsázkou řečeno, stále žije tak trochu podle starého Rakouska, ouvej, sbalte si pár věcí a vyrazte do Itálie, do Neapole.
A pokud zrovna teď nemůžete, přečtěte si alespoň jeden či více svazků skvělé série Geniální přítelkyně od autorky či autora, publikující/ho pod jménem Elena Ferrante. Její/jeho Neapol je totiž i dnes stále jako živá.
