Odkaz profesora Ptáčka, který by měl žít dál: Čím svým dětem ubližujeme

Respektovaný dětský psycholog Radek Ptáček dlouhodobě a konzistentně kritizoval používání fyzických trestů ve výchově. 

Koneckonců i svůj poslední naléhavý status na sociální síti, který na vás v posledních dnech možná „vybafl i z lednice“, zakončil replikou, která by neměla zapadnout, až se do popředí zájmu dostane jiné téma. Tenhle odkaz profesora Ptáčka by měl žít dál.

Podle Radka Ptáčka jsou fyzické tresty ve výchově osobním selháním rodičů. Při opakované expozici rodičovskému násilí mohou děti trpět traumatem, které mění jejich mozek. Kromě problematických vztahů do budoucna inklinují k duševním onemocněním a zneužívání návykových látek. 

„Násilí v jakékoliv podobě do společnosti 21. století nepatří,“ myslel si nejen profesor Ptáček. Koneckonců, fyzicky netrestáme ani nejtěžší zločince. Ale k vlastním dětem si to dovolíme a považujeme to za společenskou normu.

Za svůj článek „Mlácením slušného člověka nevychováte“ jsem byla v komentářích označena za mladou woke slepici. Beru to jako kompliment. Přestat bít vlastní děti (k cizím byste si to nikdy netroufli) ale nepovažuji za woke, nýbrž lidské. A pokud je to v něčích očích progresivistická manýra, buďme tedy woke. Fyzické tresty jsou nebezpečný přežitek. 

Nevím, jestli jsem woke, nebo konzervativní, asi od každého trochu. Nepřijde mi například správné legitimizovat nebinaritu. Mladí lidé se potřebují hledat. Fluidnost pohlaví jim však kromě pseudosvobody přináší jen zmatek a ztrátu opěrných bodů. Totéž mají na svědomí fyzické tresty. Probuďme se konečně a buďme dospělí se vším všudy, kteří své děti v jejich křehkosti podrží, místo aby jim podráželi nohy.

Netrestat děti fyzicky není žádná převratná novinka, nýbrž praktika, která je zakořeněna v mnohých západních kulturách. Příkladem budiž Norsko, kde se děti nemlátí a přitom je tamní společnost zdravá a funkční. 

Norsko sice vykazuje vysoký počet sebevražd, ale příčinou kromě nedostatku slunečního svitu může být i „pravdomluvnost“ Norů. V mnoha zemích je míra sebevražd podhodnocena kvůli sociálnímu stigmatu, kulturním nebo právním obavám. V žebříčku z roku 2019 patří Norsku 71. příčka, předstihlo ho například Maďarsko i Rakousko, Česko je na tom jen o kousek lépe. 

Norové si nemyslí, že je dítě majetkem rodičů. V jejich pojetí patří společnosti. Stát, prostřednictvím Barnevernetu, který u nás požívá spíše špatné pověsti, chrání děti a mladé dospělé před neurvalými zásahy rodičů. Země střední a východní Evropy jsou přitom jedněmi z nejhlasitějších kritiků instituce. To, co je pro Nory nepředstavitelné, je pro nás totiž normou. 

Plácnout dítě nebo mu dát facku je v Norsku zakázané. „Neznamená to, že když se něco takového stane, dítě je automaticky rodičům odebráno. To je důležité vědět. Orgány péče o dítě budou nejdřív pracovat s rodinou a snažit se jí poskytnout pomoc a rodičům doporučit jiný výchovný přístup,“ podotýká v rozhovoru pro iRozhlas ředitelka Barnevernetu. 

Ať už zaujmeme jakýkoli postoj, měli bychom si uvědomit, že dítě je samostatná osobnost, nikoli majetek kohokoli. Poeticky popsal tuto skutečnost básník Chalíl Džibrán v básni „O dětech“ ze sbírky Prorok, která prvně vyšla v roce 1923 a byla přeložena již do více než sta jazyků.

Dnešní rodiče mají nervy napnuté jako tětivu luku téměř k prasknutí i bez dětí. Zvládání občasného stresu bývá často jedním z požadavků pracovních inzerátů, většinou je ale trvalý a chronický. Několik generací zpět fungovaly velké nukleární rodiny, s prarodiči, tetami a strýci, bratranci a sestřenicemi pod jednou střechou, nebo alespoň ve stejné vesnici. Podobně dodnes žijí Arabové i Italové. 

Starost o děti nevisela jen na rodičích, děti navíc půl dne trávily venku. Dnes jim rodiče musí věnovat většinu času, včetně například vození na kroužky. Zvládnout skloubit všechny nároky je neskutečný nápor na nervy. Přesto by rodiče neměli podléhat afektům. 

Své děti „neopravují“, ale „rozbíjí“. „Na fyzický trest reaguje organismus jako na formu ohrožení a jakýkoliv zvýšený stres ve výchově, který se opakuje, vede k tomu, že se naše chování a vývoj mozku mění. Dítě je třeba celoživotně zvýšeně úzkostné a depresivní,“ upozorňoval profesor Ptáček.

„Jak jinak to pochopí?“ zní často z úst a klávesnic těch, kteří fyzické tresty používají. Nebo také: „Lepší jedna dobře mířená než tisíc slov.“ Tahle zkratka vede jen ke strachu z chyby, nikoli ke zlepšení. 

Argument, že fyzickými tresty vychováváme děti, neobstojí. Ty se totiž nevychovávají trestem, ale příkladem. A pokud jim budeme dávat příklad, že násilí je v pořádku, těžko z tohoto bludného kruhu vystoupíme. Všichni, kterým se to daří, i když někdy klopýtnou, si zasluhují respekt.

Příkladem svá mláďata vychovávají i zvířata. I ty sice občas sáhnou k fyzickým trestům, ale jsou to především tresty pudové, sebezáchovné, případně užité k okamžité potřebě kooperace v ohrožení. Stejně se chovají lidé – například když dítě má tendenci vběhnout do ulice, čapneme ho lehce neurvale za flígr místo toho, abychom mu pak v sanitce vysvětlovali, že to nebyl dobrý nápad. Tady je fyzický zásah akceptovatelný. 

Ovšem trestat zvíře nebo dítě několik hodin po prohřešku, když už ani neví, co spáchalo, je nejen kontraproduktivní, ale i kruté. Nejhorší jsou pak „útoky ze zálohy“, kdy rodiči prasknou nervy se zpožděním, když ho k afektu dovede soubor jiných frustrací a v nejhorším případě alkohol. 

Nevypočitatelný a nepředvídatelný rodič je pro dítě pohromou. Receptory stresu má pak zapnuté prakticky nepřetržitě. Je chybou, i pokud rodiče nefungují v konsenzu. Když je jeden hodným a druhý zlým policajtem, dítě se bezděčně učí manipulaci. Mělo by pochopit, že trest vychází z jeho činů, nikoli z otce nebo matky.

Já osobně své děti ze zásady nebiju. Přesto mi v minulosti „ujela ruka“, respektive spíše sebeovládání. Souhlasím s Radkem Ptáčkem, že fyzický trest není nic jiného než selhání rodiče, který nedokáže a neumí svou frustraci řešit jinak. Jeho rodiče ho to nenaučili, považuje to za normu. 

Zatím značně selhávám u jiné formy agrese – verbální. Na své děti křičím, protože je nechci bít. Vím ale, že i to je bolí. Jednak mi to samy řekly, jednak je to podloženo vědeckými studiemi. Křik je vnímán jako „neškodnější“ forma trestu, protože nezanechává šrámy. 

Dopady ale může mít podobně zničující jako fyzické tresty: stres, narušení sebevědomí (dítě má pocit, že je špatné, neschopné, cítí se méněcenné a má pocit, že nic nedělá dobře), narušení důvěry a vytvoření bariéry strachu, rostoucí tendence ke lhaní, vzdoru a agresivitě. 

V neposlední řadě ovlivňuje křik i vývoj dětského mozku, zejména oblastí spojených s emocemi a regulací stresu. Děti jsou citlivé na tón hlasu, slova a způsob, jakým s nimi komunikujeme. Stejně jako dospělí vůči puberťákům. 

Možná ještě horší než křik je ale uražené ticho, které může trvat i několik dní. Tato pasivní agrese způsobuje chronický stres a psychickou bolest. Bezmoc dítěte je téměř hmatatelná, občas ani netuší, co vlastně provedlo. „Jen“ se cítí špatné a nemilované.

Slibuji sobě i svým dětem, že budu laskavější nejen k nim, ale i k sobě. Pokud totiž snížím přehnané nároky sama vůči sobě, ze kterých často nízký práh frustrace pramení, nebudu je promítat do nich. Nechci jim ale brát pocit zodpovědnosti za vlastní činy a moc, kterou vládnou sami nad sebou. 

Dítě potřebuje hranice i upozornění, když je překročí. Případný trest by pak měl být vědomý, smysluplný a vést k rozvoji. Děti nejsou boxovací pytle, ale naše zrcadla.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.