I psycholog potřebuje psychologa: Supervizoři pečují o ty, kdo pečují o druhé

O procesech a možnostech supervize poskytl INFO.CZ rozhovor Mgr. Luboš Majzlík, člen České asociace pro psychoterapii, rodinný terapeut, supervizor a kouč.

Jaký dopad může mít tragédie, jako je sebevražda elitního psychologa, na komunitu odborníků v psychologii?

Musím na úvod upozornit, že policie případ stále neuzavřela. Zda se jednalo o sebevraždu, je stále v rovině spekulací. I pokud se ale tato verze potvrdí, v žádném případě bych si netroufal promlouvat za jakoukoliv skupinu lidí. Koneckonců nemám k tomu žádné pověření. 

Ale abych i tak odpověděl – vliv bude velmi individuální. Pokud bych měl mluvit sám za sebe, je to smutek nad odchodem někoho, kdo byl bezesporu inspirativní osobností i pro nás, kteří jsme ho osobně neznali. 

Může být i psycholog či psychoterapeut ohrožen rizikem sebevraždy? Jakou roli zde může hrát supervize?

Stejně jako lékař není odolný vůči nemocem, ani psychologům a terapeutům se nevyhýbají psychické problémy, partnerské konflikty, silné emoce při ztrátě blízké osoby apod. Já jsem rodinný terapeut a supervizor, takže budu chvíli mluvit za proces terapie. 

Jeden z důležitých faktorů v terapii je pro mě to, že vstupuji jako nezaujatý pozorovatel do životů lidí a nejsem v jejich situaci citově angažován (s výjimkou profesní empatie samozřejmě). To mi umožňuje soustředit se na proces samotného sezení, jeho efektivitu, rozvíjení řešení a další věci.

Z toho logicky vyplývá, že ve chvíli, kdy se nějaké téma začne dotýkat přímo mé osoby, snadno přestane fungovat moje role odborníka a odněkud z hlubiny mého já se zase zpátky vynořuje role „člověka“, kterou jsem si na chvíli odložil v šatně. A jako každému jinému člověku mi v této situaci může pomoct jiná nezaujatá osoba – terapeut nebo supervizor.

A jakou roli může sehrát? Může vidět, může upozorňovat, může nabízet, může podporovat nebo doprovázet. Ale nic z toho neznamená, že může každého zachránit.

Jaký vliv může mít kvalitní supervize na prevenci syndromu vyhoření nebo dokonce na prevenci sebevražd mezi psychology?

Reakce supervidovaných lidí jsou různé – od prostého srovnání myšlenek a uvolnění momentálních emocí až po naplánování nejbližších kroků nebo přehlídky nápadů na jiná alternativní řešení probírané situace. Taky záleží na tom, jestli je supervize týmová, nebo individuální.

Čili vliv může být velmi široký – od zbavení se nechtěného nákladu, přes krátké opření se o druhého před příkrým kopcem, až po pojmenování si toho, že na tento kopec dneska opravdu stoupat nepotřebuji.

Zkusím to ale vyjádřit ještě i trochu jinými slovy: Když pečujete o druhé lidi, je hezké dopřát si nějaký ten moment, kdy víte, že teď chvíli pečuje někdo jiný o vás. A právě to je pro mě nejpřesnější popis toho, jak může vypadat dobrá supervize.

Co je to vlastně supervize v kontextu psychologické praxe?

Asi to, co jsem říkal před tím – péče o někoho, kdo se většinu času stará o druhé. Ale za mě je to taky nutnost, kontakt s jiným odborníkem, možnost rozvíjení vlastního přístupu anebo prostor věnovat nějaký čas jenom sám sobě.

Jak funguje proces supervize a jak je obvykle strukturován? Jak často ji pomáhající profese využívají?

Mohu opět mluvit jenom sám za sebe, protože je mnoho různých přístupů k supervizi. Základem mého přístupu je domluva. První kolo je o tom, jakou supervizi člověk nebo tým potřebuje, jestli individuální, nebo skupinovou. Potom se domlouváme, co se vlastně bude řešit – osobní témata, situace v týmu, náročné případy nebo něco jiného. A pak také, jak často ji lidé potřebují (nejčastěji 4x až 5x do roka).

Pak už probíhají konkrétní sezení. V domluveném čase se na nich věnujeme tomu, co lidé potřebují, a využíváme k tomu různé techniky – od zdánlivě obyčejného, ale různě strukturovaného povídání až po hravější formy – třeba divadelní přehrávání situací.

Komu konkrétně je supervize určena?

Supervizi bych doporučil většině profesí, ale nejčastěji ji u mě využívají psychologové a sociální pracovníci. Snažím se v současné době v rámci různých projektů nabídnout supervizi i do školství a zdravotnictví, a už i tam mám nějaké první úspěchy. Já sám ale nemám úplně zkušenost, že by byl větší rozdíl u délky zkušenosti pracovníka s tím, jestli a jak využívá supervize.

Ale už začínající psychologové a terapeuti mají často i jiné možnosti – například Česká asociace pro psychoterapii jim nabízí tzv. mentoring, který je trochu víc o rozvíjení nových dovedností.

Jaký je typický výstup ze supervize a jakým způsobem se z něj psychologové učí?

Tohle je hodně individuální. Kdybych to měl vzít podle sebe jako rodinného terapeuta, můj supervizor je Mgr. Pavel Vítek z Daletu, a pro mě je vždycky přínosem i to, když se spolu jenom potkáme. I kdybychom mluvili třeba o počasí, Pavel umí být inspirativní prostě v tom, jak o věcech přemýšlí. 

Kdybych to měl zobecnit – někdy je výsledek konkrétní myšlenka, technika nebo plán, někdy je to třeba pocit úlevy anebo potvrzení, že pracuji dobře.

Člověk si potvrdí, že dělá věci dobře anebo otevře nové možnosti, jak je dělat líp. Často může dojít třeba k uvolnění emocí, sdílení vlastních myšlenek anebo alternativních nápadů. Je to takový řízený rozhovor s kolegou, který přináší jiné pohledy a jiné zkušenosti.

Jaký je rozdíl mezi supervizí a osobní psychoterapií, pokud jde o podporu psychologů?

Tohle je hodně o terapeutickém nebo supervizním směru a přístupu. Některé supervizní školy jsou více „učící“ a zdůrazňují odbornou rovinu supervizora. Pro mě je základní rozdíl v tom, o co mě klient požádá. To znamená, že si na začátku sezení řekneme: bude to terapie, nebo supervize? 

A pak hledáme, jak má vypadat výsledek. Jsem hodně nakloněn důrazu na dobře dohodnutý rámec a cíl naší společné práce. 

Jak je zajištěno, aby supervize byla skutečně efektivní a odpovídala potřebám psychologů?

Bohužel se setkávám i se špatnými zkušenostmi lidí, kteří třeba zažili supervizi, která jim nevyhovovala. Za mě je důležité to, co už jsem říkal – dobrá dohoda na způsobech práce a jejím cíli. 

Snažím se také podporovat atmosféru otevřenosti, aby člověk sám mohl říct „tohle mi nesedí, zkusme něco jiného.“ Ale třeba naopak i to, že jim nesedím já a chtějí zkusit jiného supervizora. I to k dobré supervizi podle mě patří.

Jak se supervize vyvíjela v průběhu let a jaké nové trendy nebo přístupy se objevují?

Tohle by asi bylo na dlouho a nejsem si jistý, jestli jsem v oboru historie supervize dostatečně kompetentní. Obecně se ale dá říct, že každý směr a způsob práce se vyvíjí a přináší nové trendy. Já sám jsem zastáncem toho, že „cool trendy“ jsou dneska v supervizi spíš ty s přídomkem postmoderní nebo kolaborativní, ale mnozí kolegové by nesouhlasili. A měli by pravdu. 

Za mě je i tohle hodně individuální cesta. Já jsem si vybral Solution-Focused Supervision – Supervizi orientovanou na řešení – a jsem s tím nadmíru spokojený.

Jak se vlastně člověk (psycholog či psychoterapeut) stane supervizorem?

To je zdánlivě jednoduchá otázka, ale i tady jsou dva přístupy. Jeden říká, že člověk musí být nejdřív terapeut. Budu-li vycházet ze stávajících pravidel České asociace pro psychoterapii, znamená to mít příslušné vysokoškolské vzdělání a pětiletý psychoterapeutický výcvik. Potom si může udělat výcvik zaměřený na supervizi. 

Ale druhý přístup říká, že stačí pouze ten supervizní výcvik, protože jsou to dvě odlišné disciplíny. Já jsem šel cestou obou výcviků. Pravidla daného supervizního výcviku, včetně toho, koho do něj přijme, si ovšem určuje vždy daný vzdělávací institut. Ale určitě bývá supervizní výcvik víceletý. 

Čili supervizor nemusí být psycholog, ale musí mít specializované vzdělání pro výkon profese „supervizor“, které spočívá ve specializovaném supervizorském výcviku. Nicméně pokud vím, v současné době vzniká i supervizní asociace, která – pokud půjde stejnou cestou jako asociace psychoterapeutická – dá možná všemu ještě další profesní rámec.