V průběhu tohoto týdne jsme prakticky všichni zaregistrovali zprávu, že francouzská prokuratura žádá pro někdejší šéfku Národního sdružení Marine Le Penovou pětileté vězení a zákaz veřejného působení za zneužití prostředků Evropské unie, konkrétně za údajné zřízení falešných pracovních míst v Evropském parlamentu. Le Penová obvinění odmítá s tím, že se jedná o politicky motivovaný proces s cílem zničit ji osobně i její stranu. Jak případ dopadne, lze v současné době jen těžko předvídat. V každém případě se v něm hraje o budoucnost Francie i – ne, nepřeháním – tak trochu o budoucnost „naší staré dobré Evropy“.
Složitá „rodinná pouta“
Příběh Marion Anne Perrine „Marine“ Le Pennové (* 1968), v letech 2004–2017 poslankyně Evropského parlamentu, dlouholeté šéfky (2011–2022) již zmíněného Národního sdružení (Rassemblement national; RN), fungujícího do roku 2018 pod názvem Národní fronta (Front national; FN) a ženy, která se v letech 2017 a 2022 probojovala do druhého kola prezidentských voleb, ve kterých ale pokaždé prohrála s úřadující hlavou státu, Emmanuelem Macronem (2017 a 2022; poprvé ji ve druhém kole volilo 33,90 %, podruhé 41,45 % Francouzů), je v mnoha ohledech pozoruhodný.
Na počátku politické kariéry Marine stál její otec, Jean-Marie Le Pen (* 1928), účastník koloniálních válek v Indočíně a v Alžírsku i veterán tažení na Suezu v době tzv. Suezské krize (1956), zakladatel a předseda krajně pravicové (v jeho případě je toto označení, s nímž jinak zahraniční i čeští politikové a novináři zacházejí poněkud svévolně, naprosto na místě) Národní fronty (viz výše) v letech 1972–2011, mnohonásobný účastník francouzských prezidentských klání (1974, 1988, 1995, 2002 a 2007).
V roce 2002 Le Pen doslova šokoval Francii, když v prvním kole těchto voleb porazil socialistického premiéra Lionela Jospina a postoupil do druhého kola. V něm jej pak nicméně drtivě porazila úřadující, krajně neoblíbená hlava státu, Jacques Chirac (1932–2019; v čele země 1995–2007), kterou šli s heslem „Raději darebáka/zloděje atd. než fašistu“ volit i příslušníci a sympatizanti politické levice, jen aby zabránili Le Penovi v ovládnutí Elysejského paláce.
V prezidentských volbách v roce 2007 ještě Jean-Marie Le Pen – čistě mimochodem a spíše pro zajímavost, v letech 1984–2003 a znovu v letech 2004–2019 poslanec Evropského parlamentu – skončil na důstojném čtvrtém místě, Francie se ale rychle měnila a jeho čas v čele Národní fronty zjevně dozrával.
Muž, označovaný po právu za pravicového extremistu a antisemitu, jenž, mimo jiné, odpudivě zlehčoval tragédii holokaustu za druhé světové války, fanatický odpůrce přistěhovalectví do země i do Evropy obecně, proto v roce 2011 předal vedení strany své dceři, která mu ale dělala v následujících letech jen málo radosti.
Šéfka Národní fronty a Národního sdružení
Když se v roce 2011 stala Marine Le Penová po svém otci (nejmladší z jeho tří dcer) předsedkyní strany, velmi dobře věděla, že má-li mít na francouzské i evropské politické scéně úspěch, musí ji změnit. S otevřeným rasismem a antisemitismem, jež byly tak či onak příznačné pro kariéru jejího otce, byl konec.
Le Penová dobře chápala také to, že pro většinu Francouzů je přinejmenším kontroverzní i samotná, pro otce „ikonická značka“ – Národní fronta. Právě proto v roce 2018 změnila její název na Národní sdružení, čímž se i co do jména distancovala od „otcovy éry“.
Vztahy mezi otcem a dcerou ale byly v té době již dávno silně narušené. Když totiž Marine v roce 2015 pozastavila Jeanu-Mariemu, jenž nebyl ochoten vzdát se svého rasismu, šovinismu a xenofobie, členství ve straně, došlo mezi nimi k fatální roztržce, která skončila tím, že se jí zřekl, vydědil ji a přerušil s ní veškeré kontakty. Z pohledu rodiny to bylo jistě smutné, z politického hlediska to byl ale základ úspěchu Marine.
Na Elysejský palác!
V roce 2017, ještě před změnou názvu strany, ale již relativně bezpečně „odstřižená“ od kontroverzního otce (úplně se jeho „stínu“ samozřejmě nezbaví nikdy), uspěla Marine Le Penová poprvé v prezidentských volbách.
Socialista François Hollande (* 1954; v čele země v letech 2012–2017), s ohledem na prakticky nulovou popularitu u občanů již znovu nekandidoval, třebaže mu to ústava páté republiky umožňovala (původně byl prezidentský mandát sedmiletý, právě od druhého Chirakova období již „jen“ pětiletý), a pomyslný „trůn“ (o „monarchistických prvcích“ francouzské páté republiky toho bylo napsáno víc než dost) byl volný.
V prvním kole byl nakonec nejúspěšnější dnešní prezident Emmanuel Jean-Michel Fréderic Macron (* 1977), na druhém místě ale skončila překvapivě právě Marine Le Penová, která senzačně porazila až třetího kandidáta republikánů Françoise Fillona (podobně jako její otec socialistu Jospina v roce 2002).
Ve druhém kole Le Penová s Macronem sice jasně prohrála (viz výše), zároveň se ale stala jednou z hlavních postav na francouzské vnitropolitické scéně a je jí dosud. V roce 2022 byl již její postup do druhého kola prezidentských voleb, znovu proti Macronovi, očekávaný a zisk výše zmíněných 41,45 % hlasů „nečekaně“ dobrým výsledkem; do kýžených 50 % jí chybělo jen osm a půl procentního bodu.
Ve volbách do Národního shromáždění v letošním roce získalo Národní sdružení – do jehož čela Marine Le Penová obratně „naistalovala“ mladého charismatického a od jejího extremistického otce dramaticky se lišícího se Jordana Bardellu (* 1995), od roku 2019 poslance Evropského parlamentu a současného šéfa tamní frakce Patrioti pro Evropu (Patriots for Europe), jejímiž členy jsou mimo jiné i poslanci českého hnutí ANO expremiéra Andreje Babiše – v prvním kole poprvé vítězství.
Ve druhém kole ale bylo po masivní kampani prezidenta Macrona poraženo levicovým seskupením Nová levice a Bardella se novým francouzským premiérem nestal.
Le Penová ale nicméně dosáhla maxima možného: právě její a Bardellova strana svým „státotvorným postojem“ v zásadě umožnila vznik polo-úřednické vlády republikána Michela Barniera (* 1951), což jí může získat další sympatizanty, které nutně potřebuje k vítězství v prezidentských volbách v roce 2027, k nimž se upíná.
Naděje, kontroverze a nejistá budoucnost
Marine Le Penová dnes pro mnoho Francouzů představuje „jednu z mála nadějí do budoucna“. Její protiimigrační postoje, byť ne zdaleka tak vyhraněné, jako tomu bylo v případě jejího otce, zpřísnění podmínek pro udělení francouzského občanství, pochopení pro zastánce trestu smrti pro těžké zločince atd. jí získávají v zemi, která se potýká se spoustou velmi vážných problémů, četné sympatizanty.
Je tomu tak tím spíš, že Le Penová již dávno nemluví o vystoupení Francie z Evropské unie či z NATO, neodmítá euro a vůbec se poměrně značně posunula k politickému středu, čímž ztratila na kontroverznosti a získala na pomyslné solidnosti. O extrémní pravici dnes v jejím případě nelze mluvit, respektive dělají to jen ti, kteří jí chtějí dát za každou cenu tuto nálepku, nebo politice (nejen francouzské) nerozumějí.
Le Penovou a Bardellu dnes volí nemalá část středních vrstev, solidních měšťanských vrstev či, chcete-li, příslušníků „koupěschopných občanských tříd“, kteří mají pocit, že se jim Francie, již znali a již milují, ztrácí před očima. To je fakt, se kterým žádná propaganda a žádné nálepkování nic neudělá. Výsledky posledních voleb do EP i do Národního shromáždění to jasně potvrzují.
Marine Le Penová má samozřejmě také své poměrně vážné problémy. O obvinění ze strany francouzské prokuratury byla řeč hned v úvodu článku. Řadu Francouzů odpuzují rovněž vazby její a Bardellovy strany na putinovské Rusko, financování ruskými penězi, spojenectví s lidmi, jako je maďarský premiér Viktor Orbán, vnímaný v Evropě včetně Francie některými lidmi jako „ruská pátá kolona“ v Evropské unii atd.
Zda její politický příběh nakonec skončí v Elysejském paláci, jak si ona i její příznivci přejí, anebo ve vězení (či podmínečným uvězněním) za poškozování EU, samozřejmě nevíme.
Jedno je ale jisté. Zatímco ještě před několika lety by bylo odsouzení Marine Le Penové pro Národní sdružení „katastrofou k nepřežití“, dnes volí řada Francouzů sdružení nikoli kvůli ní, ale kvůli „mladému Bardellovi“. O nástupce má tedy Marine Le Penová postaráno, takže jde už „jen“ o naplnění jejího celoživotního snu. Počkejme si a uvidíme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
