Osmý prezident francouzské páté republiky Emmanuel Jean-Michel Frédéric Macron (* 1977) patří k nejambicióznějším vládcům Elysejského paláce, jakkoli lze mezi těmito muži (Charles de Gaulle, Georges Pompidou, Valéry Giscard d’Estaing, François Mitterrand, Jacques Chirac, Nicolas Sarkozy a François Hollande) někoho bez velkých ambicí a bez mimořádného ega najít jen stěží. Vzhledem k tomu, co všechno má jako prezident od května 2017 za sebou a s ohledem na to, že mu bude stále rychleji utíkat jeho „prezidentský čas“, je možné začít pomalu, možná maličko předčasně (dva půl roku z deseti do konce mandátu ještě není úplně málo), jeho éru a jeho vliv na politický a ekonomický vývoj ve Francii a v Evropě rekapitulovat.
Talentovaný mladý muž, jenž touží po úspěchu
Touha Emmanuela Macrona po politickém úspěchu a, po nástupu do prezidentské funkce, po zápisu do „velké historie“ je patrná na první pohled. V zásadě se není co divit, Macron je mimořádný politický talent.
Již pouhý způsob, jakým během svého tažení do prezidentského úřadu v roce 2017 (v pouhých čtyřiceti letech; tak mladého prezidenta ještě pátá republika neměla a nejspíš mít hned tak nebude) dokázal přesvědčit voliče, že není příslušníkem politických a společenských elit, které ostře kritizoval, třebaže patřil k významným investičním bankéřům, a navíc v letech 2014–2016 zastával post ministra hospodářství ve vládě Manuela Vallse, mluví za vše.
Francie jako světová a evropská mocnost
Jako prezident si Macron vede, jak to jen říct, se střídavými úspěchy. Pokud jde o zahraniční politiku, nad vším, úplně nad vším, stojí jeho touha po posílení role Francie v Evropě a ve světě, což ostatně plně odpovídá tradici vládců této země v dlouhém historickém časovém horizontu, nejen pokud jde o pátou republiku.
Od Spojených států amerických si Macron drží přesně takový odstup, aby nebyl pro politiky ve Washingtonu urážlivý a aby jej stále mohli pokládat za blízkého spojence, „žádná láska“ to ale, řečeno s Jeanem-Claudem Junckerem (který tato slova použil pro vztah mezi Velkou Británií a Evropskou unií), není.
V tomto ohledu není Macron mezi prezidenty páté republiky, snad s výjimkou Nicolase Sarkozyho, žádnou výjimkou. Macron se snaží o rovnoprávnou hru také ve vztazích s Čínou a s Indií a velmi vážně bere i vztah s putinovským Ruskem, válce na Ukrajině navzdory, byť to jiní evropští politikové někdy neradi vidí.
Evropa hraje v Macronově zahraniční politice rovněž velmi důležitou, možná dokonce klíčovou roli, a to tím spíš, že po odchodu spolkové kancléřky Angely Merkelové z úřadu v roce 2021 je to právě on, kdo je, naprosto oprávněně, vnímán jako „evropský politik číslo jedna“.
Jeho nedávný projev o tom, že se Evropská unie může rozpadnout, nebo, chcete-li, že není daleka od rozpadu, nedojde-li k jejím zásadním reformám, především k zefektivnění jejího fungování a k vytvoření prostředí, které umožní nastartování či obnovení její konkurenceschopnosti ve světě, jasně vypovídá o jeho schopnosti leadershipu i o tom, že si ohledně budoucnosti EU nedělá žádné iluze.
To ostatně platí i o Francii – žádný jiný prezident páté republiky se nepokusil realizovat tolik racionálních reforem jako právě Emmanuel Macron.
