Pětatřicet let poté: Co zbývá z ideálů „sametovky“? Zpověď věčně mladého boomera

Změnilo se mnohé. Žijeme v jiném státě než tehdy. Stali jsme se součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie. Naše děti mají k pádu komunismu stejně daleko, jako my k pádu nacismu. Žijí odlišnými problémy než my před třiceti lety. Přesto, kdo říká, že naše polis je tak vzdálená té po roce 1989, že už je obě nelze brát jako jeden svět, nepochopil, že právě změna, právo na změnu, svoboda účastnit se změny a tvořit ji, je primárním odkazem revoluce.

Společnosti, státy, impéria, civilizace přežívají jen tak dlouho, dokud se drží hodnot, z nichž vyrostly. Ani ne tak kvůli tomu, že pro ně právě jsou příhodné podmínky, ale že jim lidé věří, že je dodržují, upevňují, že si je nechtějí nechat vzít. Náš první moderní stát rozdrtily vnější okolnosti. Ale nakonec jsme o jeho pádu i znovuvzkříšení rozhodli my sami. Kulturu máme v hlavách a v srdcích – daleko spíš než v institucích.

Krátce si porovnejme osudy první (Masarykovy) a páté (Havlovy) republiky. Třicet pět let po založení Československa jsme se nacházeli uprostřed hrozné, kruté a krvavé totality 50. let. Mezitím jsme zažili ostudnou druhou republiku, okupaci, omezenou demokracii třetí republiky, kterou v únoru 1948 vystřídala komunistická diktatura čtvrté republiky. Zato od listopadu 1989 si kontinuálně užíváme více než tři dekády svobody, demokracie a práva…

No řekněte, není naše doba skvělá a báječná? Avšak ptejme se: nežijeme si až příliš snadno, příliš dobře, příliš bezpečně, abychom měli na paměti, co je důležité a z čeho všechna ta svoboda, prosperita a svoboda pocházejí? Ve srovnání s našimi předky máme přímo ideální podmínky k tomu rozvíjet přednosti otevřené společnosti. Dobré časy ale mohou plodit slabé lidi… „Kdo v demokracii spí, probudí se v diktatuře,“ řekl Johann Wolfgang Goethe.

Po roce 1918 jsme neměli moc štěstí, světová politika šla proti nám. Přesto však masarykovský ideál státu přežil v oněch „hlavách a srdcích“ a v roce 1989, jakmile to podmínky dovolily, byl obnoven i fakticky. A na druhé straně – přes obě strašné globální totality to nakonec byli „naši lidé“, kteří páchali zvěrstva na svých spoluobčanech, a to už od roku 1945, ne až po čtyřicátém osmém. „Naši lidé“ se vzdali Moskvě v roce 1968, „naši lidé“ řídili normalizaci.

A zase to byli „naši lidé“, kteří mlátili demonstranty při výročích srpna 1968, 28. října či během „Palachova týdne“. Paradoxně 17. listopad, který slavíme jako „Den boje za svobodu a demokracii" započal jako režimem povolená svazácká demonstrace. Bez rozhánění, bez obušků. Jen se to nakonec úplně zvrtlo… Nicméně symbolika propojení generací studentů vystupujících proti nacistické a komunistické totalitě už se stala součástí národního mýtu.

Nechme to tak, některé legendy je lepší nebourat. Tuhle naopak můžeme použít coby jakousi metriku. Je-li 17. listopad (ať už právem, či neprávem) brán jako svátek bojujících studentů, položme si otázku: Jsou ti dnešní zcela odlišní než my tenkrát? Proměnila se doba až tak moc, že nastala jiná éra? Co zbylo z tehdejších ideálů? Platí pořád, že naše společnost se drží hodnot, které ji v roce 1989 stvořily, či spíše ji obnovily?

Letmým pohledem bychom mohli říci, že s étosem „sametovky“ je konec. Opět nás místo důstojných oslav ukazujících jednotu národa v touze po svobodě, respektu k demokracii a víře v právo, čeká řada vystoupení extremistů. Ale jak řečeno, právě tato rozmanitost, právě tato proměnlivost je tím, co jsme si v roce 1989 vybojovali. Ať si každý dělá, co chce, pokud tím neubližuje druhým. A pro milovníky patosu tu stále je „sametovka revival“.

Přiznám se, že patřím k té poslední skupině. Ani nemohu jinak. Pořád jsem pyšný, že mohu říkat dětem: to i já jsem tenkrát stal na té barikádě, stávkoval na fakultě, rozvážel letáky a účastnil se debat s dělníky v závodech. Pro mě je to stále jako včera a stále si připadám jako (věčný) student. Ovšemže ale nemohu nikomu upírat právo slavit zcela jinak. Nebo vůbec. Protože právě i v tomto je ona svoboda.

Jediní, na které jsem alergický, jsou ti, kteří odmítají přijmout svobodu coby hodnotu, na níž stojí řád společnosti. Svobodu, opřenou o humanistickou morálku, rovnost před zákonem a kritické myšlení. Tyto pilíře svobody jsou součástí naší civilizace po dva tisíce let, zhmotnily se v první republice a tvoří základní kameny té dnešní, páté (označuji ji takto, a ne za šestou, protože odchod Slovenska nevnímám jako přerušení Havlovy republiky v Česku).

Svobody myšlení, svědomí a víry jsou nezcizitelné. Jak správně řekl Tomáš Garrigue Masaryk: „Vy jeden, každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi.“ Ale nemáme si bez odporu nechat líbit vše a neozvat se proti tomu. Nepřijímám a nikdy nepřijmu jako legitimní názory ty, jež směřují proti občanským svobodám a základním právům, vládě zákona či proti suverenitě, územní celistvosti a nezávislosti České republiky.

Ano, i takoví lidé s takovými postoji budou v neděli demonstrovat. Pokud přímo neporuší žádný zákon, mají i na extremistické, lživé a nenávistné názory právo. My ostatní ale mámo právo je za to kritizovat, neponechávat je ve veřejném prostoru působit bez oponentury. Často se setkávám s tím, že ti, kteří se nahlas ozvou proti popírání základních ideálů svobody, na nichž stojí naše společnost, obdrží ironickou odpověď, že dnešnímu světu „nerozumí“.

Stává se to především při střetu s apologety nejrůznějších válek, ať jde o ty kulturní, o válku s uhlíkem, nebo o ruskou válku na Ukrajině či válku teroristů proti Izraeli. Mnozí z nich mají ve svém nesvatém boji tendenci prosazovat se i za cenu toho, že se lidem vezmou občanské svobody, poruší se rovnost před zákonem, pošlape se právo na bezpečí, šíří se otevřený antisemitismus. Tak to tedy opravdu prr… kvůli tomu jsme revoluci nedělali.

Když se ozvete, kromě urážek se o sobě dozvíte, že „nerozumíte mladým“, „nerozumíte boji za klima“, „nerozumíte Rusku“, „nerozumíte Palestincům“. Za sebe (a ostatní se stejným postojem k 17. listopadu 1989) hlásím, že tomu naopak rozumím moc dobře. A právě proto to zde už nechci. Nechci opakovat historii, kdy nám nutili marxismus ve všech podobách. Také byl „mládím světa“, také byl „vědecký“, také miloval Moskvu a odmítal „sionismus“.

Uvedl jsem, že porovnáme postoje mojí a už třetí polistopadové generace? To byl trochu chyták. Ono jak se mluví o tom, že jde o „studentský“ svátek a také jak se v poslední době pořád omílá střet „mladých“ a „starých“ (dle mě vykonstruovaný), tak to mnohé svádí právě k tomuto šablonovitému hodnocení. Já ho odmítám. Na uvedených příkladech vidíme, že ve skutečnosti jde o střet hodnot a vůbec nezáleží na věku.

Pro mě je důležité konzervovat hodnoty, nikoli zachovat status quo. Změny mě neděsí. Děsí mě opuštění ideálů. Ty přece nestárnou, jsou stále mladé (tak jako já). Věk je opravdu jen číslo. Mnozí nadšení podporovatelé ruské agrese jsou fyzicky staří, ale mentálně působí jako mladí bolševici z dvacátých let minulého století. Mnozí hlasatelé zelené diktatury jsou fyzicky mladí, ale mentálně působí jako stará rudá nomenklatura z osmdesátých let.

Pro mě jsou ty tři a půl dekády jen mžik. Stále věřím v totéž, co tehdy. Věřím ve svobodu, v demokracii, v právo. Že se za tu dobu změnily kulisy, není důležité. Stále hrajeme stejnou hru, jen s jinými herci, kostýmy, pozměněnými dialogy. Je to epické drama o lidské morálce, lidském rozumu, lidské duši. Smyslem civilizace je držet se trvalých hodnot a ty stále znovu interpretovat v měnícím se světě. Čiňme to a naše polistopadová společnost přetrvá.

Můžeme se dělit dle názorů či věku. Avšak tohle „horizontální štěpení“ není nosné, ba je dokonce škodlivé. To důležité se odehrává na vertikále hodnot. Jistě existuje svět před listopadem 1989 a svět po něm, svět mojí generace a generace narozené v novém století. Ale svět SVOBODY je jen jeden. A pouze ten je opravdu náš, ten, v němž má cenu žít, bojovat za něj, chránit ho. Možná jsem boomer, ale v tomto jsem pořád mladý idealista.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.