Hrozilo, že sametovou revoluci rozdrtí tanky? „Byly v pohotovosti, ale na krvavý scénář z mnoha důvodů nedošlo,“ říká historik

„Osobně si pamatuji, že jsme byli v ulicích a čekali jsme, že se to stane, že armáda skutečně zasáhne. Bylo to ve vzduchu. Jednu chvíli se rozšířila fáma, že tanky jedou,” popisuje historik Prokop Tomek s tím, že nic z toho se nakonec nepotvrdilo. Pravdou je, že armáda byla připravena a instruovaná, měla vyčleněné jednotky, vojáky i techniku na výjezd. Čekalo se jen na rozhodnutí shora.

K největším jestřábům patřil tehdejší ministr národní obrany Milán Václavík, který ještě 24. listopadu 1989, tedy týden po událostech na Národní třídě, vystoupil ve Vokovicích a řekl, že armáda je připravena poskytnout pomoc na obranu socialismu. On sám za sebe to ale udělat nemohl, protože by čelil trestnému činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Armáda v minulosti nebyla nositelem politiky, nevytvářila ji, jen jí sloužila. Rozkaz by musel dát Ústřední výbor KSČ, který byl „nositelem vedoucí úlohy“.

„Možný postup byl definován zákonem vydaným v období po roce 1969, tedy zhruba rok po prvním výročí po vstupu Varšavských vojsk do Československa a potlačení Pražského jara,” popisuje historik VHÚ. Průběžně novelizovaný předpis hodnotil možná rizika hrozící normalizačnímu režimu na sedmistupňové škále. Úměrně ohrožení se zvyšovala i míra použité síly.

Zatímco nižší stupně ohrožení by se řešily na úrovni sil podléhajícím ministerstvu vnitra, od čtvrtého stupně dál se počítalo s nasazením armády. V zákoně byly popsány chráněné objekty, jako například rozhlas nebo televize, a stanovila se opatření od základních, jako byly vojenské hlídky v ulicích, až po potlačení násilných demonstrací a mimořádných protispolečenských vystoupení.

Na útvarech byly obálky s průběžně aktualizovanými rozkazy, kde bylo stanoveno, kolik techniky, automobilů a vojáků by se v takové situaci nasadilo. Na pokyn ministra národní obrany Milána Václavíka a náčelníka generálního štábu Miroslava Vacka byl tento systém v roce 1989 prověřen, aby bylo zřejmé, že funguje.

Co se týkalo nasazení těžké techniky, v úvahy přicházela první tanková divize v Rakovníku s velením ve Slaném vyzbrojená tehdy nejmodernějšími tanky T-72. Divize podléhala podplukovníkovi Zdeňku Zbytkovi, budoucímu příteli Miloše Zemana a spoluzakladateli strany Zemanovců. O jeho postoji k revoluci vypovídá jeho vystoupení na sjezdu rolníků v pražském Paláci kultury 1. prosince 1989. 

V době, kdy se zakládaly místní organizace Občanského fóra a vyjednávalo o pluralitní vládě se zástupci disentu, podplukovník Zbytek veřejně opakoval, že příslušníci armády přísahali věrnost dělnické třídě. O použití síly ani tancích se sice explicitně nezmínil, ale o jeho odhodlání zasáhnout mluvil první nekomunistický ministr obrany Luboš Dobrovský v rozhovoru pro server Aktuálně v roce 2009. 

Dobrovský Zbytka z armády vyhodil, za což mu komunistický důstojník později poděkoval v Armádních novinách, kde řekl, že by jinak nenašel odvahu odejít a začít podnikat. Úvahy o nasazení tanků zde jednoznačně odmítl.

Armáda se v listopadu 1989 děsila, že na vedoucí pozice nastoupí civilisté a následná čistka zatočí s komunisty i těmi, kdo je podporovali. O Havlovi se v armádních kruzích mluvilo jako o potomkovi kapitalistické rodiny, který je ve spojení se Západem a usiluje o návrat socialistického majetku do soukromých rukou. 

Uvědomělí důstojníci vylepovali propagandistické plakáty varující před kroky, které povedou k nezaměstnanosti, chudobě a dalším „strašákům“ připisovaným Západu. Útvary se snažili izolovat, vydali zákazy vycházek, dovolených a tisku a přerušili telefonické spojení.

Nálada v armádě kolísala od jedinců ochotných bránit socialismus se zbraní v ruce až po příslušníky, kteří podepisovali petice za svobodu a zakládali „Vojenské fórum“ – armádní obdobu civilního Občanského fóra. Na jednu stranu by se mnoho vojáků zdráhalo použít zbraně proti vlastním lidem, na druhou si byli všichni vědomi, že kdyby odmítli splnit rozkaz, čekal by je vojenský prokurátor. Tato skutečnost byla na útvarech připomínána i během listopadových dní.

Určitým vodítkem, jak by mohlo vypadat zapojení armády do případné kontrarevoluce, byly zkušenosti ze srpna 1969. Tehdy bylo proti nepokojům v souvislosti s prvním výročním okupace povoláno do ulic dvacet tisíc vojáků, tři sta tanků, dvě stě obrněných vozů a čtyřicet tisíc milicionářů. Situace se vyhrotila na více místech republiky s tím, že většina lidských obětí šla na vrub příslušníků Lidových milicí.

Jak by armáda reagovala v roce 1989, by záleželo především na vývoji situace. Klid zbraní by pravděpodobně trval do „první krve“. Na druhou stranu se československý „listopad“ neodehrával ve vakuu. Již pobíhající procesy v Německu a v Polsku dávaly naději, že k velké společenské změně může dojít pokojnými prostředky.

Kolik útvarů dostalo pověstnou bílou obálku obálku s instrukcemi a jak blízko k nějaké reálné akci chybělo, se už asi nikdy nedozvíme. Novým ministrem obrany se stal generál Miroslav Vacek, který v sametové revoluci sehrál protichůdné role. Jako náčelník generálního štábu to byl právě on, kdo Havlovi poskytl záruku, že Československá lidová armáda nezasáhne proti probíhající revoluci. 

Ochota spolupracovat Vackovi přinesla křeslo ministra obrany v první porevoluční vládě Ladislava Adamce a poté i v obou vládách Mariána Čalfy. Pořád to byl ale člověk úzce spojený s předchozím režimem. „Když se v květnu 1990 naskytla vhodná příležitost, vydal rozhodnutí o tiché likvidaci tajných armádních dokumentů včetně těch, které by mohly vnést více světla do plánů, jak vojsko zapojit do případné kontrarevoluce,“ říká vojenský historik Prokop Tomek.

Vedle armády tu byla silná skupina příslušníků Lidových milicí. Milicionáři byli dostatečně uvědomělí i vyzbrojení, aby se pustili do ozbrojeného střetu. „Pamatuji si jednu diskusi v Liberci, kde jeden bývalý milicionář popisoval, že tehdejší budova městského komunistického výboru v Liberci byla plná – a použiji jeho slova – strašně nasraných milicionářů připravených zakročit proti všem, kteří začali s tímhle bordelem,“ přibližuje Tomek slovník i náladu tehdejších „dělnických bojových jednotek“.

Milouš Jakeš milicionáře skutečně povolal. V týdnu po 17. listopadu vydal příkaz přivézt milicionáře ze závodů autobusy do Prahy. Milicionáři přijeli, přenocovali v autobusech a byli připraveni, že ráno projdou ulicemi a budou demonstrovat sílu vládnoucí strany. Zbraně i odhodlání měli, ale ráno byli odvoláni a zase odjeli. Nic z toho nebylo.

Málo se ví, že na Ruzyni byla dislokována asi stočlenná jednotka armádních specialistů k nasazení v rámci Akce Vlna. Šlo o procedurálně naplánovanou operaci s cílem převzít pod kontrolu veřejná masmédia v případě, že by se dostala do rukou „nepřítele“. 

Modelovým případem byl scénář, kdy by se například studio Československé televize na Kavčích horách nebo budova Československého rozhlasu na Vinohradské třídě dostaly do rukou teroristů, kteří vezmou hlasatelku jako rukojmí a budou jí držet „kudlu u krku“. Situace v listopadu 1989 byla ale úplně jiná, protože média byla přebírána zevnitř samotnými zaměstnanci. S takovou možností Akce Vlna vůbec nepočítala.

Komunistická strana se nemohla spolehnout ani na podporu sovětských okupačních vojsk. Ta byla zcela odříznutá od místních informací. Sovětští vojáci sledovali sovětskou televizi a četli sovětský tisk, takže o dění v Praze prakticky nevěděli, a tehdejší vrcholná politika Michaila Gorbačova směřovala k uvolňování vztahů se Západem. Na zásah proti revoluci v Československu tedy nebyl důvod ani zájem.

Můžeme se jen dohadovat, co všechno by se mohlo stát, kdyby revoluce nabrala jiný směr a místo sametového převzetí moci by si o změnu režimu řekla méně vlídnými prostředky. Mohli jsme zažít masakr jako na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu? Byl československý komunistický režim připravený bránit pozice i za cenu lidských obětí jako rumunský stalinista Nicolae Ceaușescu jen o měsíc později? „Nejsme v Číně a nakonec ani v Rumunsku. Já jsem přesvědčený, že čínský ani rumunský scénář by u nás z řady důvodů nenastal,“ vysvětluje Tomek Prokop.