KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Člověk, který zažil 17. listopad 1989, má pocit, že se to stalo včera. Avšak uplynulo od něj již dlouhých třicet čtyři let. Což znamená, že zažíváme nejdéle trvající období suverénní demokratické existence v našich dějinách. Přímých účastníků tehdejších událostí ubývá a přibývají ti, kteří se narodili již do svobodné země a nemají osobní zkušenost s totalitou. Co zůstalo z odkazu sametové revoluce?
Nejdůležitější sdělení zní, že více než tři dekády rozhodujeme sami o sobě. Ano, jde o banální konstatování. Avšak nikoli samozřejmé. Náš první moderní demokratický stát vydržel pouhých dvacet let. Pak už se dlouhou dobu nikdy docela neobnovil – a to právě až do roku 1989. Teprve Havlova republika se stala přímou nástupkyní Masarykovy 1. republiky. Ani 2. republika po Mnichovu, ani ta 3. poválečná nebyly plně demokratickými suverénními právními státy. O bolševické diktatuře nemluvě.
Můžeme si gratulovat, že nám svoboda vydržela tak dlouho. A zatím není důvod se obávat, že by s ní měl být konec. Pokud si někdo stěžuje na „bruselský diktát“, tak na to je prostá odpověď: záleží pouze na nás, zda v Evropské unii zůstaneme, nebo z ní vystoupíme. Jistě, členstvím v ní se vzdáváme části suverenity. Rovněž je pravdou, že můžeme být přehlasováni a můžeme mít oprávněný pocit, že některé unijní politiky jsou rozporu s našimi národními zájmy. Pořád však máme vlastní budoucnost ve svých rukách.
Ve skutečnosti nás nikdo do ničeho nenutí. Tak jako v dnešní době smí každý svobodně opustit republiku, pokud se mu více líbí jinde, tak naše země může kdykoli opustit EU. Dnes už si nemůžeme stěžovat na „velmoci“, na to, že jsme obětí zájmu jiných. Pouze my sami si musíme zvážit, jaké jsou náklady a výnosy členství a podle toho se rozhodnout. Jsme schopni a ochotni unést onu tíhu? Nebo umíme jen kverulovat? Svoboda znamená i odpovědnost. Plná svoboda znamená plnou odpovědnost.
Naše účast v Evropské unii i v Severoatlantické alianci je dobrovolná. Ze smutných historických zkušeností víme, jak jsou pro zemi s naší polohou důležité institucionální záruky svobody. Nikdy dříve jsme takové neměli. Pamatujme, že význam těch nejdůležitějších věcí si často uvědomíme, teprve až když je ztratíme. Pokud chceme uchovat odkaz 17. listopadu 1989, měli bychom odvrátit zrak od Bruselu a Washingtonu a zaměřit se na Prahu. Nikdo nám nedá, co si sami nedáme a nikdo nám nevezme, co si sami nevezmeme.
Jsme svobodní institucionálně a máme silné vnější záruky svobody. Jsme však svobodní také vnitřně? A jsme ochotni za svobodu bojovat a něco pro ni obětovat? Dnes již neriskujeme život ani vězení. Ale to neznamená, že neznáme strach. Právě tato silná negativní emoce je největším nepřítelem svobody. Nejhorší věci dělají lidé ze strachu. Dokonce i v dnešní době se můžete bát. Že nás druzí odsoudí, že přijdeme o místo, že se ocitneme v menšině. Ale skutečná svoboda znamená i ochotu podstupovat riziko.
Hromada špatných věcí, které se staly od roku 1989, má obvykle společného jmenovatele: strach. Strach jednat podle toho, co si myslím. Strach být zásadový. Strach zastat se těch, jimž se křivdí. Strach z konfliktu. Strach bojovat za správnou (byť možná ztracenou) věc. Strach učinit rozhodnutí. Strach stát proti veřejnému mínění. Strach z nepochopení… Opoziční smlouva, prokurátorský puč, podvolení se Bruselu v otázce Zeleného údělu. Nic z toho by se nestalo, kdybychom měli odvážnější politické vůdce.
