Pády komunistických režimů ve východní Evropě na konci osmdesátých let minulého století nám kromě svobody přinesly i unikátní možnost studia dokumentů totalitních tajných služeb. Tajné policie komunistických režimů se sice ve své agonii snažily o zničení dokumentů, které by je mohly kompromitovat, ale žádné se to nepodařilo zcela.
Po srpnové okupaci v roce 1968 se Státní bezpečnost ocitla v hluboké krizi. Její nejlepší lidé museli odejít, protože se většinou zapojili do demokratizačního procesu jara 68, případně jim emigroval nějaký příbuzný a jejich kariéra v tajné policii skončila. Nejvíce ochromena byla rozvědka, neboť do exilu odešlo přes deset jejích příslušníků, kteří informovali západní služby o operacích, na nichž se sami podíleli nebo o kterých měli informace.
Poněkud jednodušší byla situace na území Československa, neboť Státní bezpečnost tu disponovala rozsáhlou sítí tajných agentů, kterou doplňovali spolupracovníci Veřejné bezpečnosti a celá škála různých podpůrných sítí – aktivy KSČ, členové Výborů lidové kontroly, Pomocná stráž VB...
Postup získání tajného spolupracovníka upravovala směrnice A-OPER-I-1. Na vyhlédnutého potenciálního spolupracovníka založila Státní bezpečnost spis vedený v kategorii Kandidát tajné spolupráce a do něj shromáždila veškeré dostupné informace, kterými režim disponoval, personální dokumenty ze zaměstnání, školy, fotografie, jména jeho sourozenců, příbuzných a přátel. Pokud se podařilo zjistit kontakt s již získaným tajným spolupracovníkem, mohl být k prověřované osobě zaúkolován.
Ivan Martin Jirous jednou napsal, že se Státní bezpečností nelze hrát šachy, protože má neznámý počet figur na neznámém počtu polí. Lépe to snad ani vyjádřit nelze. Mnoho lidí, kteří se domnívali, že se jim podaří sehrát s komunistickou tajnou policií nějaké divadlo, velmi rychle vystřízlivělo, a pokud se jim nepodařilo trvat na svém a estébáků se zbavit, většinou se postupně zapletli do jejich sítí a lží.
Jedním z mála, kterým se podařilo Státní bezpečnost obelstít, byl režisér a pracovník Krátkého filmu Praha Bohuslav Musil. V červenci 1972 zjistila Státní bezpečnost, že britský novinář William Shawcross kontaktoval z Maďarska tři československé občany, kterým avizoval svůj příjezd. Telefon v hotelu, kde bydlel, byl odposloucháván a maďarská kontrarozvědka předala do Prahy zprávu o jeho telefonátu Jiřímu Ledererovi, Luboši Dobrovskému a Bohuslavu Musilovi.
Monitoring veškerých informací o Shawcrossovi, kterého považovala za pracovníka britské tajné služby, prováděla Státní bezpečnost ve spise s krycím názvem Oldenburg.
Prakticky všichni novináři ze západní Evropy působící v komunistických zemích byli tajnou policí považováni za špiony. Pravděpodobně ji k tomu vedla praxe, kterou sama používala: všichni českoslovenští novináři působící ve svobodném světě totiž nějakým způsobem spolupracovali s komunistickou rozvědkou.
