Sokolské slety mají dnes stejný smysl jako v letech 1938 a 48. Čistší demonstrace vlastenectví není

Více než 20 tisíc cvičenek a cvičenců oslavovalo společné dílo, které se vám může zdát směšné, v důsledcích má ale větší smysl než většina věcí, se kterými se běžný člověk denně lopotí. Je totiž krystalicky čisté a jednoduché, což jsem pochopil při dvoudenním zabřednutí do sokolského mumraje.

Začalo to vlastně už cestou do Edenu v tramvaji číslo 22. Zatímco v časech fotbalových zápasů domácí Slavie je souprava MHD pravidelně okupována vulgárně hýkajícími zpitými rowdies všeho druhu, v tramvaji mířící na Slet si vlídně sdělují zážitky cvičenky z Bystřice nad Perštýnem s krajankami z americké Oklahomy.

Skupinky sokolů byly ve sletovém týdnu k vidění v celé Praze a některé, klidně si ohrnujte nos, si na ulicích společně zpívaly lidové písničky. Tolik jiné, až dojemné. Mimochodem, to poslední slovo budu muset níže ještě aspoň jednou opakovat.

O čem je vlastně ten „jejich Slet“? Jde o pražský týden v ceně 160 milionů korun plný výstav, koncertů, divadelních představení, průvodů a dalších společenských událostí, který v jeho závěru vrcholí masovými cvičeními. Těží z něj město, obchodníci i společnost. To všechno navazuje na menší župní „předslety“, které se konaly po republice už v průběhu jara.

V roce 1938 se Sletu demonstrujícího odhodlání bránit republiku před Hitlerem účastnilo neuvěřitelných 348 086 cvičenců, o deset let později hlavu od děsivě kynoucího Gottwalda odvracelo jen o pár tisíc lidí méně. Do hlediště velkého strahovského stadionu si v prvním případě postupně našlo cestu dnes stěží uvěřitelných 2,3 milionu diváků!

„Uvědomme si, že v letech 1938 a 1948  šlo o obrovskou veřejnou nepolitickou manifestaci, což je na tom výjimečné. Sokol je od 19. století vnímán jako národní organizace, ale vždycky si dával pozor, aby nebyl přímo spojován s konkrétní politickou stranou,“ přibližuje historik Michal Stehlík v Českém rozhlase s tím, že „je fascinující, jak se tradici podařilo udržet až do dnešních dní.“

Když řeknu, že letos na plochu edenské arény vyběhlo celkem přes 20 tisíc cvičenců, může se to zdát málo, podle mě je ale shromáždění takového množství lidí, zaměstnaných často déle než rok tímto jediným cílem, impozantní počin. Podle oficiálních informací se přípravy XVII. všesokolského sletu účastnilo celkem skoro 100 tisíc lidí. Opět neskutečné číslo.

Myšlenka spojit duchovno s tělesnem ve smyslu antické kalokagathie je zkrátka geniální a stále funkční.

Trochu jsem odběhl od průběhu samotného vyvrcholení sletového týdne. Jedné večerní a jedné denní masové přehlídky cvičebních skladeb. Ve čtvrtek večer se jich na ploše stadionu v Edenu před očima prezidenta Pavla odehrálo čtrnáct, v pátek dvanáct. Atmosféra v hledišti i na cvičišti byla zejména ve čtvrtek „pod světly“ doslova elektrizující – a nejen proto, že hustě pršelo. 

Po úvodním ceremoniálu se sletovými fanfárami a národní hymnou se na ploše rozvinulo velkolepé divadlo, jehož lidský rozměr předčí bombastické spektákly na úvod olympiád. Choreografie, při kterých se na výchozích značkách tísní i 1600 cvičenek či cvičenců najednou, nejsou vždy dokonalé, často ale vtipné a v podání malých dětí a seniorů i krajně dojemné (opět to slovo). 

Líbil se mi i zdravý patriotismus, který byl vidět po celou dobu v jednotlivých skladbách. Hlediště skandovaně aplauduje, vzájemně si fandí i sportovci střídající se na ploše, široké úsměvy, kam oko dohlédne.

Ještě intenzivnější je sestoupit z tiskového střediska dolů, do dlouhých chodeb pod stadionem, kde se před svými vystoupeními řadí skupiny sokolů, kteří sem přišli z nedalekých seřadišť. Už to samo je logistická operace non plus ultra. 

Tma, ostré světlo bílých reflektorů a hustý déšť dodává celému hemžení na syrovosti. Holky, kluci, dámy i pánové všeho věku od 4,5 měsíců do 94 let se živě baví mezi sebou, trému z očekávání vyvrcholení mnoha měsíců nácviku se snaží ředit vřelým humorem. 

Jedné čtrnáctileté holce ustřeluje náušnice, za kterou si nervózně popotahovala. Prosí mě o pomoc, nacházím ji na hraně víka kanálu, děkuje.

Atmosféru toho, jak to asi vypadalo při nácvicích, zažívám na seřazovacím hřišti, kde se právě chystají ke svému entré ženy se skladbou Leporelo, a vedle nich muži chystající se předvést údernou „Rockovou symfonii“. Cvičenci stojí pod světly srovnání v útvarech po sokolských jednotách – každá přihlášená nacvičovala danou skladbu sama, až později se dává dohromady kompletní obrazec, což při více než patnástistovkovém počtu cvičících vážně není legrace.

„Cvičím na sletu potřetí a cvičí i moje dcera,“ říká mi Hana Kráslová st. z dobřichovického Sokola. Nevědomky také poukazuje na fakt, že senioři mezi sokoly rozhodně nepřevládají – 60 % členů je mladších 25 let. Mezitím se přilehlým koridorem vrací do zázemí náctiletí, kteří už mají dnes „odpracováno“. Setry a bratři ze seřazovací plochy jim nadšeně aplaudují, oni zase odpovídají masivním skandováním podpory teprve čekajících na svůj často životní výkon.

Být členem Sokola je jako, v dobrém smyslu slova, být členem rodiny, kmene či gangu, jehož společenství dává životu obsah, řád i bezpečí, jistotu na celý život. Kromě vztahů s někým blízkým, práce a dalších koníčků naprosto zásadní pozitivum pro životní rovnováhu.

„Sokol vnímám jako druhou rodinu, kde trávím mnohdy víc času než se svou vlastní rodinou. Znamená pro mě ale i příležitost někam se v životě posunout, prostor pro seberealizaci. Mám díky Sokolu, a nejen ve své vlastní jednotě, mnoho dobrých kamarádů,“ popisuje Jitka Nováčková.

Nad smyslem sokolského konání rezonuje jedno slovo – všestrannost. „Podle mě je pro děti super, že si zvyknou na režim zájmové sportovní činnosti, zvyknou si, že něco mohou a nesmí, a mají základy do sportu, který si vyberou, anebo třeba zůstanou u cvičení všestrannosti, pokud je baví,“ povídá mi vysportovaný muž mého věku, jehož jméno jsem si bohužel nezapsal. Jak vzdálené jsou tyto naplněné životy dezolátům a chcimírům s vlaječkami dštícími negativno na náměstích a sociálních sítích. Vlastně jim závidím.

O chvíli později potkávám na tribuně náhodou i kamaráda fotografa Ondru – jeho sedmiletý syn také cvičí, táta se přišel podívat a je na kluka pyšný, i když ho v davu na ploše není s to rozeznat. „Když ženský na ploše vytvářely vlajku, stály v pozoru a zpívaly Ach synku, synku, šel jsem do kolen,“ přiznáva bez vytáček drsoň s tetováním úplně všude.

Psal jsem před nedávnem články pitvající kauzu vyvádění peněz z České obce sokolské (ČOS), které na celou organizaci nesvítí zrovna příznivým světlem a po sletovém zážitku se vůbec nedivím rozhořčení řadových sokolů ze všech těch zapadlých jednot napříč českým a moravským venkovem – sokolská organizace je hned po fotbalové se 163 tisíci členy druhým nejpočetnějším sportovním hnutím u nás. O sporech ani penězích ale Slet není.

Jeden francouzský návštěvník kdysi popsal svůj zážitek z Všesokolského Sletu z roku 1938 slovy „bohoslužba svobody“ a „mystérium demokracie“. Nebyly to prázdné pojmy a přese všechnu společenskou skepsi a zpovykanost jimi nejsou ani dnes. Tužme se, má to smysl pro jednotlivce i pro společnost!