KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Prezident Emmanuel Macron se jmenováním nového premiéra nespěchal. Ačkoli bezvládí ve Francii svým květnovým rozhodnutím rozpustit parlament a vypsat nové volby sám způsobil, nenechal se zaskočit nečekaným výsledkem a nepodlehl tlaku levice, aby jmenoval některého z jí navrhovaných kandidátů.
Využil patové situace, kdy v Národním shromáždění nemá většinu ani levice (včetně té extrémní), ani krajní pravice, a po dlouhé přestávce, zdůvodněné potřebou soustředit se na zvládnutí olympiády, vytáhl z klobouku nečekaného králíka v podobě Michela Barniera.
Za dané šlamastyky to je skoro dokonalá volba. Těžko na francouzské politické scéně najít politika, který by byl přijatelnější víceméně pro všechny. Barnier ve svých 73 letech patří jaksi k „rodinnému stříbru“ francouzského establishmentu.
Za půlstoletí v politice se v podstatě nedopustil chyby. Nikdo na něj nic nemá. Jeho kariéra běží od skvělého výkonu při přípravě zimní olympiády v Albertville v roce 1992, kdy stál v čele departementu Savojsko, až po neméně brilantní bilanci vyjednávání podmínek vystoupení Británie z Evropské unie.
Mezi těmito dvěma póly byl čtyřikrát ministrem (životního prostředí, zahraničí, zemědělství, evropských záležitostí) ve vládách prezidentů Jacquese Chiraka a Nicolase Sarkozyho. Má za sebou dvě funkční období v Evropské komisi – pět let se staral o regionální politiku, dalších pět let o vnitřní trh a finanční služby.
Nepovedlo se mu se stát v roce 2014 předsedou Evropské komise, údajně proto, že ho „nemusela“ německá kancléřka Angela Merkelová. Přednost dostal lucemburský expremiér Jean-Claude Juncker; ten pak svého soka záhy povolal zpět do evropských služeb a pověřil ho zejména vyjednáváním podmínek „brexitu“, v němž vynikly Barnierova obratnost a umění dosahovat kompromisů.
Demonstrace proti Barnierovi se v Paříži účastnilo 26 tisíc lidí. To je na místní poměry žalostně málo.
Za tři a půl roku bezprecedentního jednání dokázal Barnier svou neúnavnou prací, svou málomluvností, seriózním vystupováním, přímočarostí a typickou noblesou vyjednat dobré podmínky pro EU a vlastně i pro Británii. Za tu dobu na opačné straně „padli“ dva ministři a dva premiéři; Barniera však nikdo nevinil z politických manévrů. Jeho výkon byl považován za bezchybný.
O Elysejský palác se pokusil před posledními volbami, nedostal však mandát své vlastní strany Republikánů, která vyslala do boje proti Macronovi Valérii Pécressovou. Znovuzvolený prezident tak vlastně povolal do čela vlády svého někdejšího rivala, což také není bez zajímavosti.
Udělal to zejména proto, že ačkoli Barnier strávil celou politickou kariéru v řadách gaullistických stran, je jako jeden z mála pravicových politiků víceméně přijatelný také pro umírněnou levici. Demonstrace proti jeho jmenování, kterou svolala levicová koalice Lidová fronta na tuto neděli, ostatně přilákala v Paříži pouze 26 tisíc lidí, což je na místní poměry žalostně málo.
Sestavit vládu a předložit rozpočet
Levice samozřejmě vnímá, že Barnier počítá se jmenováním několika jejích představitelů do svého kabinetu. Někteří politikové to předem odmítají, zajisté šéf Nepoddajné Francie Jean-Luc Mélenchon či exprezident François Hollande. Poukazují na to, že při současném složení Národního shromáždění, ve kterém levice Barniera většinově nepodpoří, bude osud jeho vlády záviset na blahovůli krajně pravicového Národního sdružení – a mají pravdu.
Naopak jiní levicoví politikové, například někdejší socialistická kandidátka na prezidenta Ségolène Royaleová, tuto skepsi nesdílejí a jsou očividně ochotni o účasti ve vládě uvažovat.
Ve Francii volili lidé mezi morem a cholerou: Jak Evropa přichází o iluze a stabilní středové strany
Národní sdružení má v dolní komoře parlamentu nejsilnější klub, a pokud levice splní své hrozby, bude osud Barnierova kabinetu do značné míry v jeho rukách. Jeho šéfka Marine Le Penová si novou situaci zjevně užívá. „Budeme na něj dohlížet,“ utrousila o víkendu. Na což Barnier reagoval slovy, že jako premiér bude samozřejmě „pod dohledem všech Francouzů“.
Národní sdružení se odmítá podílet na Barnierově kabinetu, zatím se však tváří spíše shovívavě. Z rozhovorů, které nastupující premiér poskytl o víkendu, se zdá, že by neměl krajní pravici a priori zásadně popudit. Jeho postoj k imigraci je dosti restriktivní, nebrání se ani diskuzi o zvýšení některých sociálních dávek, které požadují jak Národní sdružení, tak levicový blok.
Kabinet tak bude pravděpodobně sestaven převážně z „macronistů“ a republikánů, s několika možnými zástupci levice, případně pár technokraty. Řada stávajících ministrů z Attalovy vlády doufá, že svá křesla nebudou muset ani opustit.
První velkou zkouškou bude hlasování o rozpočtu. Schodek nesmí příští rok překročit 3 % HDP, jinak hrozí sankce EU; loni byl 5,5 %.
Příští dny ukáží, nakolik bude mít Barnier volnou ruku, tedy jakou svobodu mu při výběru týmu poskytne sám Macron. Ten se sice nechal slyšet, že Barnier bude mít značný manévrovací prostor; on sám si hodlá ponechat pouze dohled nad obrannou, zahraniční a evropskou politikou.
Ví se však, jak rád Macron zasahuje z titulu své funkce ve Francii téměř do všeho. V Barnierovi však bude přece jen mít ostříleného a statného sparring partnera, jinou váhu než byl mladičký Gabriel Attal.
Vedle sestavování kabinetu čeká novopečeného „nájemníka Matignonského paláce“ především příprava rozpočtu na rok 2025, který musí být předložen poslancům do 1. října. Hlasování o rozpočtu bude prvním velkým testem nového premiéra a jeho vlády – ukáže, zda je schopen v roztříštěném Národním shromáždění vygenerovat většinu.
Nebude to snadné už proto, že rozpočet na příští rok by měl zohlednit požadavek EU, aby jeho negativní schodek nepřesahoval tři procenta HDP. Přičemž ten loňský činil 5,5 procenta, a pokud ten letošní nebude nižší, bude Francii hrozit sankční procedura ze strany Evropské komise.
Kdo jiný by měl pak jménem Paříže o takové patálii vyjednávat než právě zkušený evropský harcovník Michel Barnier?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
