Ve Francii volí lidé mezi morem a cholerou: Jak Evropa přichází o iluze a stabilní středové strany

Nebe nad Štrasburkem je šedé a na turisty obdivující krásu hrázděných domů na ostrově mezi rameny řeky Ill padá příjemná chladivá sprška, co chvíli střídaná silnějším deštěm. Je po desáté a po koncertu zvonic menších místních kostelů zaplní štrasburské staré město ohlušující hlahol zvonů z hlavní katedrály – pod rozetou na západním portálu Notre Dame stojí v tu dobu procesí místních vinařů v pestrobarevných historických pláštích. 

Mezi dánskými a americkými důchodci a neodmyslitelnými čínskými turisty kráčejí křivolakými uličkami Grande Île (Velkého ostrova) po zuby ozbrojení francouzští vojáci. Těch pár větších supermarketů v centru, které mívají otevřeno i v neděli, náhle zavírá – policie prý dostala echo na hrozící pumový atentát. 

Hrozba teroristického útoku ovšem nepřetržitě visí nad Francií již léta. Nevybavuji si snad jedinou návštěvu většího francouzského města, při které bych nepotkala hlídkující vojáky.

Za zdmi domů, stranou mumraje tvořeného pronikavými tóny dechovky provázející procesí, nadšenými výkřiky turistů a decentními rozhovory elegantně nenucených domorodců směřujících z kostela ke svátečnímu stolu nebo pokuřujících pod markýzami bister, ale probíhá událost, kterou „drama queen“ Francie zpravidla prožívá daleko intenzivněji než její evropské sestry. 

Nyní, během prvního kola předčasných voleb do Národního shromáždění, kdy „jde o osud země“, hraničí tato intenzita s hysterií. Ve starobylých uličkách města, které je symbolem Evropské unie, o ní však během deštivé volební neděle téměř nevíte.

Když se pak setmí a důmyslné osvětlení zbarví kamenné krajky katedrály „Naší paní“ jako extravagantní róbu od Saint-Laurenta, zadrží celá Francie krátce dech, a pak vykřikne. Nadšením, zděšením, úlekem, rozhořčením, opojením z vítězství.

Večerní zprávy přinášejí předběžné výsledky prvního kola volby s téměř 67% účastí, nejvyšší od roku 1997, a dle očekávání – asi ne Macronova, ale všech, kdo se na politiku dívají realisticky – má nejsilnější mandát pravicově-populistické Národní sdružení (Rassemblement National, dále RN). 

Náměstí největších francouzských měst zaplavují protestující – především přívrženci levice – skandující „No Pasarán“ pod záplavou vlajek: palestinských, jihoafrických, se symboly Antifa nebo řeckým písmenem φ, které je logem Nepoddajné Francie (La France insoumise, dále LFI). Ojediněle se nad hlavami davu mihne drobná francouzská trikolóra… 

Na hlídkující policisty v ulicích dopadají hořící petardy, oheň hoří i na památníku Republiky počmáraném hesly – především těmi propalestinskými.

Těžko říct, co přesně si prezident Emmanuel Macron sliboval od rozpuštění parlamentu a vyhlášení předčasných voleb před třemi týdny, kdy jeho strana utrpěla v evropských volbách potupnou porážku. Snad doufal v zázrak, možná taktizoval, nebo jako pokerový hráč vsadil na to, že lidé přeci nedopustí další vítězství RN (a levicové fronty) a budou volit strategicky.

„… [Rozpuštění Národního shromáždění] bylo jedinou možnou volbou, jak vzít na vědomí vaše hlasování v evropských volbách, jak reagovat na stávající a v budoucnu ještě větší chaos. …Vím, že mnohé [toto rozhodnutí] překvapilo a vyvolalo ve vás obavy, odpor, a dokonce hněv vůči mé osobě. … Je však jediné, které naší zemi umožní posunout se kupředu a sjednotit se,“ napsal prezident v otevřeném dopise, který otiskla všechna lokální média.

Navzdory Macronovu varování před levicí, jejímž motorem je LFI, uzavřeli macronovci v noci na pondělí s představiteli Nouveau Front populaire (Nové lidové fronty) dohodu: Protože do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří získají alespoň 12,5 procenta od všech registrovaných voličů, a k vítězství v druhém kole stačí více hlasů, nikoli nadpoloviční většina, vyzvaly takzvané „demokratické síly“ své kandidáty, kteří se umístili na třetím, respektive čtvrtém místě, aby se vzdali kandidatury ve prospěch toho kandidáta Macronovy koalice Společně za republiku (Ensemble pour la République), resp. kandidáta levicového bloku, který má šanci RN porazit.

Kdo ale jsou ony „demokratické síly“? Macronovu koalici tvoří liberální Renaissance (RE), Horizons a Parti radical, centristické liberální hnutí Mouvement démocrate, zelená En commun, sociálně demokratická Fédération progressiste a gaullistická Refondation républicaine.

Přes názorovou heterogenitu spojuje Ensemble liberální nastavení a umírněná politika sahající od levého po pravý střed. A také odhodlání postavit „protipožární zeď“, která by extrémní pravici zabránila v získání moci. 

Při pohledu na věkové kohorty voličů uspěla koalice Ensemble jen u důchodců a voličů vysokého věku a celkem získala 20,76 procent hlasů. Bez pomoci menších stran by Macronova Renaissance dopadla ještě hůř: hlasovalo pro ni jen 14 procent voličů.

Polovinu hlasů mladých voličů do třiceti let získala Nová lidová fronta. Přestože je dnes – pod tlakem okolností – na téměř všech zpravodajských portálech celého světa zařazená k „demokratickým silám“, které mají Národnímu sdružení zabránit v získání většiny v dolní komoře parlamentu, je to ve skutečnosti skrumáž levicových stran a hnutí, sahajících od umírněného levého středu až po komunisty a populistickou LFI.

LFI, která levicové frontě získala zhruba třetinu hlasů a je její ústřední silou, charakterizuje nejen euroskepse, ale i neskrývaná nenávist vůči Židům (nejen vůči Izraeli, ale i vůči Židům!) a také závist – na rozdíl od tradičního levicového požadavku „zdanit bohaté“ se LFI vůbec netají tím, že chce více zdanit úplně každého, koho zdanit lze, nižší střední třídou počínaje. 

Kromě toho chce dle svého programu nazvaného L'Avenir en commun (Sdílená budoucnost) opustit Severoatlantickou alianci, zavést mzdový strop, znárodnit podniky a banky, zavřít jaderné elektrárny, a především od základů přepsat Ústavu a nastolit tzv. 6. republiku (po nynější degaullovské páté od roku 1958). 

Umírněnější levicové subjekty, například Parti socialiste (Socialistická strana), která dala Francii dva prezidenty – Mitteranda a Hollandea – sice vnímají LFI a její hlavu Jean-Luca Mélenchona jako kontroverzní, to jim však nebránilo spojit s nimi síly. Když jde o „dobro“, světí účel prostředky a bez taktizování by především menší strany neměly ve francouzském volebním systému pražádnou šanci na úspěch.

O Národním sdružení Marine Le Penové, které vede teprve 28letý europoslanec Jordan Bardella, jsou popsány stovky stran novinových článků i odborných analýz. Bardella je jeho novou, přístupnější a otevřenější tváří. 

Navíc zosobňuje tradiční hodnoty člověka, který se vlastními silami vypracoval: pochází z paneláku na problematickém pařížském předměstí, vychovávala ho samoživitelka a má migrační původ (máma je Italka, prapraděda z otcovy strany byl Alžířan). Je inteligentní a výřečný, ale přitom klidný, a působí sympaticky. 

Jistě neškodí ani to, že ke své propagaci velice šikovně využívá sociální sítě. Právě díky němu si třetina francouzských voličů dokáže představit RN jako systémovou stranu schopnou převzít vládu. A Bardella je připraven vládnout.

Chce prioritizovat Francii před Unií (požaduje snížení francouzského příspěvku do unijní kasy), avšak na rozdíl od dřívějšího programu strany netouží po frexitu. 

Je proti antisemitismu, v omezené míře pro podporu Ukrajiny, chce dosáhnout rozpočtové zodpovědnosti – což bude v perspektivě dalších programových bodů RN (třeba snížení DPH z pohonných hmot a energií) dost tvrdý, ne-li neřešitelný oříšek. 

Skeptikové ovšem tvrdí, že Bardella nezosobňuje přiblížení RN směrem k politickému středu, ale je jen jejím povrchním polidštěním, které má voliče ošálit a Francii vlákat do pasti fašistické diktatury. Nezapomnělo se ani na skandál s financováním strany ruskými penězi.

Ať už je to jakkoliv, RN se oproti posledním volbám do Národního shromáždění podařilo posílit svůj úspěch o 19 procentních bodů u důchodců (celkem 31 %), o 15 procentních bodů u žen (32 %) a o 14 procentních bodů u lidí mladších 35 let (32 %). 

Oproti roku 2022 tedy téměř ztrojnásobilo svoji voličskou základnu u seniorů a zdvojnásobilo ji u žen a mladých lidí. Ve voličské kohortě 30 až 55 let se stalo jednoznačně nejsilnější stranou a úspěšně oslovilo nové voliče mimo okruh svých tradičních podporovatelů.

Historicky bezprecedentní je role, kterou v těchto volbách hraje téma půlmilionové židovské komunity (třetí největší na světě) a Izraele: Po loňském 7. říjnu se počet antisemitských činů v zemi zvýšil o více než tisíc procent(!). Na pařížském předměstí Courbevoie došlo 15. června ke znásilnění a mučení dvanáctileté židovské dívky třemi stejně starými chlapci – důvodem brutálního útoku mělo být, že „tajila svůj židovský původ“.

Všemi obávaní „náckové“ z RN se po 7. říjnu přidali k projevům solidarity s Izraelem a včetně Le Penové se pravidelně účastní akcí na podporu židovského státu i židovské diaspory ve Francii. Papá (Jean-Marie) Le Pen, bezmála stoletý vichista a notorický popírač holokaustu, skřípe zubními náhradami. 

Na opačné straně stojí LFI a její šéf Jean-Luc Mélenchon – ten se od tvrzení, že antisemitismus (snad až na jakási nepodstatná rezidua) neexistuje, propracoval až k výrokům, ze kterých by měl Jean-Marie Le Pen naopak velikou radost.

O návratu antisemitské levice píše ve svém komentáři k výsledkům prvního kola francouzský filosof Bernard-Henri Lévy. Komentátoři mainstreamových médií prý antisemitismus LFI bagatelizují a tvrdí, že je pouze machiavelismem a kampaní pro předměstí.

„Od jednoho slyším, že předsedající Národního shromáždění bude během své cesty do Izraele ‚tábořit v Tel Avivu‘*; další nazval židovského poslaneckého kolegu ‚sviní‘; jiný se nechal slyšet, že ‚nepatří ke stejné lidské rase‘ jako Židé... Další podezírá ministra zahraničí, že je loutkou ústřední rady CRIF; a existuje mnoho dalších příkladů. Jejich řeč je jednoznačná a vede k jedinému závěru: La France insoumise je antisemitskou stranou.“

Lévy je znechucen rozdělováním antisemitismu na omluvitelný „kontextuální“ a nepřijatelný „ontologický“. Dle něj jde o návrat věčné debaty, zda lze nenávist k Židům tolerovat, protože přichází zleva. Ve světle antisemitismem motivovaného znásilnění v Courbevoie to považuje za obscénní.

Evidentně se to vyplatí: z přibližně šesti milionů francouzských muslimů daly dle povolebních průzkumů téměř dvě třetiny svůj hlas LFI, RN získala v této voličské skupině jen 6 procent. V prezidentské volbě v roce 2022 získal Mélenchon od muslimů 69 procent hlasů.

Shirli Sitbon, pařížská dopisovatelka izraelského deníku Haaretz, cituje Yonathana Arfiho, předsedu CRIF – zastřešující organizace Židů ve Francii: „Národní sdružení již před několika lety prohlásilo boj proti antisemitismu za své strategické téma a soustředilo kolem něj svoji de-démonizační kampaň. 

Také poslanci LFI uvádějí, že jsou proti antisemitismu, ale ve skutečnosti rozdmýchávají nenávist a zároveň prohlašují, že žádný problém nevidí. To vše brutálně dopadá na francouzské Židy, kteří se cítí strašlivě izolováni … Antisemitismus je skloňován ve všech pádech: politici jej využívají ke vzájemným útokům nebo tvrdí, že proti němu bojují.“

Po odstoupení třetích a čtvrtých kandidátů se budou voliči v některých okrscích rozhodovat právě mezi kandidáty LFI, resp. jiných extremistických levicových uskupení a RN. Jestliže je volba mezi morem a cholerou důvodem k migréně pro většinu příznivců centristických stran, mnozí francouzští Židé budou postaveni před volbu mezi kandidátem hnutí provolávajícího na náměstích smrt Židům a stranou, kterou založil popírač holokaustu. 

Pro některé z nich je volba jasná. Manželé Serge a Beate Klarsfeldovi, legendární lovci nacistických zločinců, se postarali o pozdvižení v samotné CRIF, ve Francii i ve světě, když veřejnosti sdělili, jak toto dilema vyřešili.

Francie stojí na rozcestí. Zdá se, že třicet let strašení pravicovým extremismem se vyčerpalo a pravicoví populisté chtějí vládnout. Na levé straně politického spektra zatím vyrostlo monstrum, které rovnou požaduje změnit republiku od základů a za vzor si zvolilo Putina, Cháveze a Hamás. 

Umírněný střed a umírněná levice budou v souboji dvou populismů jen „kolaterálními ztrátami“. Pokud RN nezíská většinu a nezačne (ve spolupráci s prezidentem) vládnout, bude Národní shromáždění přinejmenším na jeden rok (až po jeho uplynutí lze vyhlásit nové volby) bojištěm neschopným usnášení. 

A na to vše se až do roku 2027 bude z oken Elysejského paláce dívat prezident, který si ve své samolibosti spletl slib sloužit svému lidu s partií pokeru.