KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Počet lidí přesvědčených o tom, že mohou svobodně vyjadřovat své politické názory, je v Německu nejnižší za posledních sedmdesát let. Vláda se však místo konkrétních kroků, které by vedly k posílení důvěry obyvatel v demokracii, věnuje potírání nepohodlných kritiků. Kam vede odmítání a zlehčování nepříjemných témat, ukázaly výsledky voleb do Evropského parlamentu, zejména hlasování mladých voličů.
Plíživé omezování názorové svobody
Jednou z obav, které dle výsledků průzkumu infratest dimap ze začátku června 2024 sužují většinu respondentů, je strach z pronásledování kvůli politickým názorům.
Názorová svoboda je sice dosud pevně zakotvená v paragrafu 5 německého Základního zákona, který je obdobou ústavy, současná vláda však usilovně pracuje na způsobech, jak pod záminkou boje s pravicovým extremismem trestat nepohodlné kritiky.
Samozřejmě, oficiálně jde o extremismus per se, subjektivně je však asymetrie přístupů k různým typům extremistických proudů do nebe volající.
Počet lidí přesvědčených o tom, že mohou svobodně vyjadřovat své politické názory, je v Německu rok od roku menší. Vyplývá to z průzkumů Institutu für Demoskopie Allensbach a společnosti Media Tenor. Podle průzkumu dosáhla vnímaná svoboda názorů mezi obyvatelstvem nejnižší úrovně od 50. let 20. století.
„Od pádu Berlínské zdi, kdy v roce 1990 odpovědělo na tuto otázku s důvěrou 78 procent Němců, hodnoty neustále klesaly, nejprve za Schröderovy vlády, poté za vlády Merkelové a nyní v polovině vlády semaforu dosáhly historického minima,“ píší autoři studie. Z tohoto stavu viní především mediální klima.
Nikdy nevíš, kdo tě poslouchá…
44 % respondentů, kteří odpovídali na různé otázky v rámci osobních rozhovorů s výzkumníky, je přesvědčeno, že při vyjadřování svých názorů musí být opatrní.
Veřejný prostor je přitom vnímán jako méně svobodný než soukromý: zatímco 59 procent dotazovaných věří, že mohou v kruhu přátel svobodně vyjadřovat své názory, je o stejné svobodě na veřejnosti přesvědčeno jen 18 procent.
Šedesát tři procent si přeje, aby je reprezentovali politikové, kteří pojmenovávají věci pravými jmény, a 57 procent vnímá neustálou společenskou kontrolu témat, o nichž se může hovořit, jako obtěžující (56 procent ve starých spolkových zemích, 61 procent v zemích někdejší NDR).
Z průzkumu je také zřejmé, že témata, o kterých se lidé bojí mluvit nejvíce, jsou uprchlíci (71 %), muslimové, islám (66 %) a Židé (63 %).
Státem sponzorovaná cancel culture
Místo konkrétních kroků k posílení důvěry obyvatel ve funkčnost demokracie a ústavně zakotvené občanské svobody, díky nimž lze o demokracii vůbec hovořit, představila semaforová vláda ve Spolkovém sněmu Zákon na podporu demokracie, jehož cílem je zajistit státní financování nevládním organizacím – „občanské společnosti“ – a podpořit tak jejich boj s nežádoucími fenomény v rámci občanského diskurzu.
Předkladatelkami jsou zelená ministryně pro rodinu Lisa Pausová a sociálnědemokratická ministryně vnitra Nancy Faeserová. Protože trestání názorů, které nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, je v rozporu s právy zaručenými Základním zákonem, hodlá vláda zajistit trvalý přísun finančních prostředků organizacím a spolkům, které se o posly špatných zpráv postarají.
Napadá-li vás charakteristika „erárem financovaná cancel culture“, chápete podstatu tohoto zákona správně.
Odborníci na ústavní právo jsou znepokojeni. Volker Bohme-Neßler v rozhovoru pro ZDFheute kritizoval Faeserovou za popírání svobody názoru a vyslovil obavy o demokracii. „Člověk má pocit, že paní Faeserová je na válečné stezce… A smete vše, co jí stojí v cestě.“
Když se budeš posmívat státu, dostaneš přes prsty
Zákon na podporu demokracie přitom není jediným nástrojem, který si trojkoalice chystá na potírání nepohodlných. Na tiskové konferenci, kde ministryně vnitra informovala veřejnost o opatřeních proti pravicovým extremistům, zaznělo, že „ti, kteří se státu posmívají, musí být konfrontováni s jeho silou“, přičemž z ostatních jejích vyjádření je zřejmé, že „státem“ rozumí především sebe sama (vládu).
Toto odhodlání, které u starších ročníků vyvolává reminiscence na „demokratickou republiku“ za železnou oponou, zní o to absurdněji, že je řeč o stejném státě, který je natolik slabý, že své občany nedokáže ochránit ani před několikanásobnými násilnými recidivisty.
