KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Stane se Německo po dvaceti letech opět „nemocným mužem Evropy“? Velké německé koncerny radši investují jinde, zahraniční investoři se Německu vyhýbají obloukem, páteřní automobilový průmysl marně lapá po dechu a běžný občan i zástupci firem mají pocit, že vláda není schopná, a především ochotná podniknout kroky, kterými by bylo možné zvrátit hrozící hospodářský úpadek.
„It's the economy, stupid!“ řekl James Carville, volební stratég, který se výrazně podepsal na Clintonově úspěšné prezidentské kandidatuře v roce 1992.
Jistě netušil, že se jeho výrok zapíše do historie jako ultimátní návod na výhru ve volbách i udržení moci v demokratických systémech, kde je zvolení závislé na přízni voličů. Když funguje hospodářství a všem se daří poměrně dobře, jsou „ti nahoře“ vnímáni pozitivně. A i ten nejmenší pokles životní úrovně, či jen jeho hrozba, je dřív než později ventilován rozčarováním nad vládou a její politikou.
Šestnáct let podpory pro Merkelovou
Angela Merkelová Carvillův bonmot znala. Šestnáct let jejího vládnutí bylo vnímáno pozitivně – i v době největších krizí a pochybností se těšilo více než 50procentní podpoře obyvatel – především kvůli tomu, že je charakterizováno slušnou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností, exportními úspěchy, fiskální disciplínou a růstem mezd.
Lidé s hlubším pochopením problematiky německého hospodářství sice věděli, že řada reforem, které konjunktuře dávaly punc určité stability, jsou plody politiky předchozího kancléře, sociálního demokrata Schrödera, že průmysl šlape bez vládních intervencí a po finanční krizi v roce 2008 profituje z eura, které je kvůli oslabujícímu efektu jižních ekonomik eurozóny slabší, než by byla německá marka.
A věděli také, že mnoho zásadních infrastrukturních i jiných problémů se jednoduše neřeší. Avšak klidný, civilní styl kancléřky v uniformě tvořené barevným blejzrem, černými kalhotami a babičkovskými lodičkami bez podpatku působil na všechny – uklízecím personálem počínaje a zahraničními investory konče – jako záruka dlouhodobého kurzu, nad nímž bdí lodivodka s pevnou rukou.
A ze všeho nejvíc se silnou intuicí, díky níž vždy ví, co v danou chvíli říct, co se očekává, co bude přijato jako gesto velkého státníka a respektováno doma i za hranicemi spolkové republiky. Pro investory i trhy je totiž zdání stability kombinované s ústavně zakotvenou dluhovou brzdou a monetární politikou ECB zajišťující laciné peníze, navíc v prostředí s vysokou produktivitou a kvalifikovanou pracovní silou, povětšinou postačující.
Pokud jde vše dobře a nedějí se žádná dramata, která by vystavila domeček z karet potištěných symbolickými politickými frázemi opravdovým zátěžovým zkouškám a která by se nedala přečkat – přemerkelovat – s rukama spojenýma v klíně, neviditelná ruka trhu i hustě uvázaná sociální síť se postarají o zbytek. Díky tomu měla i koronakrize na německé hospodářství méně negativních dopadů než v řadě ostatních zemí Evropy.
A pak přišla semaforová vláda. Ta pokračuje v nastoleném směru, nyní ovšem „obohaceném“ o fantasmagorickou zelenou agendu zbavenou merkelovské ochoty hledat kompromisy.
Ovšem, když si kancléř Scholz čas od času veřejně postěžuje, že to či ono zdědil po své předchůdkyni (aniž by zmínil, že jeho strana seděla v posledních dvou koaličních vládách), má naprostou pravdu.
