KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Po prvním dílu, v němž se věnujeme obecným příčinám fiaska „semaforové trojkoalice“, se blíže podíváme na fenomén, který významně ovlivnil německé eurovolební výsledky – selhávání státu i komunit v otázce migrace a integrace.
Tajný plán proti Německu. Tak se jmenoval článek Correctivu shrnující rešerši o setkání ve vile Adlon na okraji Postupimi, jehož hlavním tématem měla být tzv. re-migrace – „vyhnání milionů lidí“ s migračním původem.
Po jeho uveřejnění 10. ledna 2024 a následném scénickém čtení fiktivní „rekonstrukce“ celé události o týden později na prknech divadla Berliner Ensemble se v Německu zvedla obrovská vlna občanského odporu.
Náměstí se pravidelně plnila protestujícími lidmi, v neděli 21. ledna jich napříč Německem bylo téměř milion. Demonstrace „proti pravici“ (ve skutečnosti proti pravicovému extremismu) pokračovaly po celé zemi až do 8. června.
Trojkoalice sociálních demokratů, Zelených a Svobodných se tetelila blahem. Její vládnutí nevyvolává přílišné nadšení už delší dobu. Krize důvěry vyvrcholila po rozhodnutí Ústavního soudu o neústavnosti využití pandemických 60 miliard EUR na klimatickou politiku – podle Politbarometru veřejnoprávní ZDF z poloviny prosince 2023 považovalo 68 procent dotázaných práci spolkové vlády za špatnou.
Po rozpočtových škrtech se vzbouřili zemědělci a dopravci. A veřejnost si ještě velice dobře pamatovala spory kolem Habeckova problematického (a obtížně financovatelného) zákona o vytápění.
A najednou zde byla aféra ohrožující demokracii: konference Wannsee 2.0, jak ji nazvala média, do níž byla zapletená nepříjemná populistická strana a také několik členů konzervativního křídla CDU. Davy protestujících žádaly zákaz AfD, někteří vyjadřovali také averzi proti křesťanským demokratům. Pro politické marketéry „semaforové vlády“ dar z nebes!
„Střed této země povstal, aby bránil demokratické zřízení,“ netajila se svým nadšením šéfka Zelených Ricarda Langová. „Povstání slušných,“ zněly hlasy z SPD. „Nás je víc,“ skandovala ulice.
Proč v Německu narůstá skepse vůči dosavadní migrační politice?
Při pohledu na všechno to manifestační odhodlání zažíval nestranný pozorovatel reminiscence na atmosféru německých nádraží z roku 2015. O to horší je nyní povolební vystřízlivění. „Proč jsme nedokázali využít toto demokratické hnutí?“ ptala se po volbách hlavní kandidátka sociálních demokratů Katarina Barleyová.
Inu, podlehli jste iluzi celonárodního povstání proti politické straně, jejímž hlavním programem je zastavení migrace, zní odpověď. A to jen několik měsíců poté, co reprezentativní studie politických nálad v Německu, kterou infratest dimap vypracoval pro veřejnoprávní ARD a časopis Die Welt, ukázala obrovskou míru skepse občanů vůči migrační politice země. Fatální chyba, milá paní Barleyová.
Čísla nelžou. Osm z deseti respondentů udělilo „špatné známky“ za selhání při vyhošťování odmítnutých žadatelů o azyl a společenskou a pracovní integraci uprchlíků. Téměř sedmdesát procent negativně hodnotí podmínky, v nichž jsou žadatelé o azyl ubytováni i jejich umisťování.
Vzhledem k viditelným deficitům v migrační politice roste celkové rozčarování – 64 procent dotazovaných spojuje s migrací především negativní aspekty. Sílí rovněž přání omezit počet přijatých migrantů (z 52 procent respondentů v květnu na 60 procent v říjnu 2023).
Německý volič je povahy trpělivé: Pokud vidí, že se na řešení usilovně pracuje, vyčká. Nevyrazí s řevem do ulic. Jenže ono se neděje nic!
Kancléřův říjnový příslib, že „musíme konečně ve velkém stylu deportovat ty, kteří nemají právo v Německu zůstat“ vyšuměl do ztracena – počet vyhoštěných se zvýšil jen bezvýznamně (v roce 2023 to bylo 16 430 osob) a tvoří nepatrný zlomek počtu tzv. prvních žádostí o azyl v témže roce (přes 329 tisíc).
Ministryně vnitra poslala na hraniční přechody s Českem, Polskem a Švýcarskem stovky policistů, jinak ale zůstalo vše při starém. Z více než 233 tisíc lidí bez práva pobytu je téměř 188 tisíc tzv. trpěných – to znamená, že z rodinných, zdravotních, bezpečnostních nebo jiných důvodů (nemají doklady a země, z níž pocházejí, je odmítá přijmout) je za stávajících podmínek nelze vyhostit.
Mluvit neznamená diskutovat
Německý volič je povahy trpělivé. Pokud vidí, že se na řešení usilovně pracuje, vyčká. Nevyrazí s řevem do ulic, nezapálí pneumatiky sousedovic Golfa, kdepak. Otevře si Hefeweizen, zapne politickou debatu v televizi a uvelebí se na gauči v obýváku.
Jenomže ono se neděje nic – ke konstruktivnímu a efektivnímu řešení se nikdo nemá. O problémech spojených s migrací se sice hovoří, ale nediskutuje. Politici, kteří se je snaží tematizovat, bývají velice rychle upozorněni, že přebírají rétoriku AFD a že volič bude radši rovnou volit originál. Nebo že svými připomínkami podporují pravicové extremisty.
Zelení brání stanovení limitů, sociální demokraté zpřísnění podmínek či snížení incentiv sociálního turismu zredukováním štědrých sociálních dávek na nutné minimum. Řešení v podobě přemístění azylového řízení do třetí země, jak to dělají některé státy, bylo až dosud pokaždé shozeno ze stolu.
Jenže vakuum není přirozený stav a je tedy nasnadě, že i diskusní prázdno někdo vyplní – v Německu je to „one-trick-pony“ AfD a nově také BSW, aliance charismatické stalinistky Sahry Wagenknechtové.
CDU/CSU, která k současnému stavu přispěla svým dílem (Wir schaffen das), sice mění kurs, děje se tak ovšem jen za velice opatrného našlapování a zkoumání terénu. Kdo by chtěl chodit po světě s hákovým křížem vyrytým do čela?
A zatímco ministryně vnitra rozpačitě naříká nad tím, jak je možné, že v zemi zůstávají násilní recidivisté, média čas od času přinesou zprávu o případech, kdy jsou nebo mají být vyhoštěni plně integrovaní lidé, kteří v Německu získali vzdělání nebo absolvovali odbornou přípravu, pracují a platí daně.
