„Rudá Sára“ hýbe Německem. Talentovaná rebelka zdvihá prapor levicové revoluce

Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW) je ve své podstatě odštěpenec levicové partaje Die Linke, jejíž frakci ve Spolkovém sněmu Wagenknechtová po čtyři roky vedla. 

Založení „aliance“ bylo oficiálně oznámeno 8. ledna na tiskové konferenci v Berlíně a do boje o voliče vyráží s dvouhlavým předsednictvím – vedle Wagenknechtové je v čele také poslankyně Spolkového sněmu Amira Mohamed Ali.

V průzkumu INSA z 13. ledna se po explicitní zmínce možnosti volit zcela novou stranu BSW vyslovilo 14 procent dotazovaných. Podpora v mladších spolkových zemích je ještě vyšší. 

Sahra Wagenknechtová stabilně patří k nejoblíbenějším politikům v zemi a 17 procent obyvatel Německa by si přálo vidět ji v kancléřském křesle. Vedle tradičních fanoušků má potenciál oslovit také další skupiny jak protestních voličů, tak i trucujících nevoličů.

Má se v tuto chvíli demokrat radovat, že rostoucí oblíbenosti populistické AfD někdo konečně zatne tipec? Nebo se má přidat k těm, kdo Wagenknechtovou obviňují z brnkání na struny identitárního hnutí, homofobie, xenofobie, ukrajinofobie a antiamerikanismu? Je hrozbou pro demokracii? Kdo vlastně je Sahra Wagenknechtová? A o co jí jde?

Její rodiče se potkali v roce 1968. Máma z NDR, otec Íránec studující v Západním Berlíně. Ještě než jsou jejich dceři tři roky, musí se vrátit do Íránu – a tam beze stopy mizí. Jako aktivní kritik Páhlavího se nejspíš stal obětí šáhovy policie. 

O Sahru se starají prarodiče v Jeně. Mandlové oči a snědá kůže jsou v homogenní východoněmecké společnosti natolik neobvyklé, že je Sahra již v mateřské školce terčem šikany a dětský kolektiv nesnáší. Ve čtyřech letech se naučí číst a od té doby věnuje četbě každičkou volnou chvilku. Čte vše, co se jí dostane do rukou – výjimečnou měrou ji při tom poznamenají tři autoři: Goethe, Hegel a Marx.

Zásadním charakterovým rysem malé Sahry je vzdorovitost. Vyvěrá z role šikanované outsiderky, touhy po zmizelém tátovi a z intenzivní nenávisti, kterou cítí vůči Páhlavímu (a všem, kdo jej podporují). Když má šáh v roce 1978 navštívit NDR, spřádá plány na atentát – je jí devět let.

V patnácti se „pročte“ k socialistickému přesvědčení a pustí se do kritiky komunistického státu, tolik odtrženého od Marxovy filosofie a ideálů Rosy Luxemburgové. Málem se kvůli tomu nedostane na střední školu.

Po maturitě musí absolvovat dvoutýdenní branné cvičení. Jenže pobyt v táboře a bezduchý dril ji deptají natolik, že přestane jíst, což si soudruzi vysvětlí jako protestní hladovku a absenci kolektivního ducha, a nedoporučí ji pro studium na univerzitě. Kdo by čekal, že se po tom všem socialistickém příkoří přidá k řadám disidentů, čekal by marně. V létě roku 1989 totiž vstoupí do potápějící se Honeckerovy SED (Sjednocená socialistická strana Německa).

V roce 1990 konečně začne studovat filosofii a německou literaturu a o rok později je zvolena do předsednictva PDS, která je nástupnicí SED. Reprezentuje radikální křídlo, tzv. Komunistickou platformu (KPF), v jejíž vedení působí až do roku 2010.

Své spolustraníky šokuje výzvami ke komplexnímu pohledu na dobu stalinismu a jeho pozitiva (ano čtenáři, slyším tvé úpění…) a radikálním požadavkem na zachování „komunistické DNA“ socialistické strany. KPF je jako levicově extremistický subjekt sledována Spolkovým úřadem na ochranu ústavy. A rebelka (bez uvozovek) se těší nejen obdivu, ale i krystalické nenávisti.

O to víc, že její kultivované vystupování, schopnost pregnantně a srozumitelně formulovat a jistě i fyzická atraktivita jí otevírají dveře do televizních pořadů a diskusních panelů. A ona je tak tváří německé levice.

Nenávist progresivní levice, které Wagenknechtová trefně nadává do „lifestylových levičáků“ či „levicových iliberálů“, vygraduje po vydání její poslední knihy Die Selbstgerechten (Bohorovní) v roce 2021. Její první část je diagnózou příčin slábnoucí podpory levicových stran, druhá jakýmsi skicářem politických vizí, které by měly důvěru občanů v levicový program obnovit. 

Lifestylovou levici, reprezentovanou především německými Zelenými a jejich voliči, viní z odtržení od problémů sociálně slabých či nižší střední třídy a dokonce z distancování se od této skupiny obyvatel jako zaostalé, nevzdělané, ideologicky dostatečně nepoučené.

Lifestylová levice – tvořená prestižně vzdělanými, dobře vydělávajícími profesionály z hipsterských čtvrtí a o něco méně dobře situovanými akademiky – vnímá sebe samu jako hnací sílu proměny světa v lepší místo. Spatra poučuje ty méně úspěšné, co mají jíst, co se jim má či nemá líbit, pro co by se měli bez námitek obětovat a nadchnout a co musí přijmout, jinak jim přidělí patřičnou nálepku.

Diktuje celé společnosti, jak správně mluvit – razí tzv. politiku identit, která „spočívá v soustředění se na stále menší a bizarnější menšiny, definující svoji podstatu na základě nějaké zvláštnosti, jíž se odlišují od většinové společnosti a z níž odvozují svůj nárok být obětí.“

Z kanceláří, připomínajících často mateřskou školku pro dospělé, velí k radikální klimatické akci, která pak na chudší vrstvy dopadá kladivem vysokých cen energií a pohonných hmot i ztrátou pracovních míst, protože řada tradičních průmyslových firem přesouvá výrobu jinam. 

Ve státem dotovaných Teslách vozí své potomky téměř až do tříd vynikajících škol, které jsou sluníčkově multikulturní, protože je navštěvují děti vzdělaných a bohatých expatů. Pod multikulturalismem rozumí lifestylová levice výlety do dalekých zemí, pestrou gastronomickou nabídku, festivaly etnické hudby a večírky se stejně naladěnými korporátními světoběžníky.

Pro chudé a zchudlé znamená multikulturalismus spíš zdlouhavé a bolestivé, často konflikty poznamenané prorůstání paralelních světů, jejichž společným jmenovatelem je hlavně materiální bída a nejistota. Soutěží spolu o omezenou nabídku špatně zaplacených pracovních míst či o sociální byty (v Německu jich chybí téměř milion). 

Jejich děti často chodí do škol, do nichž významný počet prvňáčků nastupuje bez základních znalostí němčiny a které by zoufale potřebovaly investice nejen do budov a vybavení, ale především do rozšíření kvalifikovaného personálu, aby mohly alespoň částečně zvládat integrační výzvy, kterým aktuálně čelí. Když chudí reptají, jsou automaticky vykázáni do rohu jako pravicoví extremisté, nebo (mají-li migrační původ) označeni jako oběti... ale to je vše.

Jedním z mnoha příkladů pokrytectví lifestylové levice, který Sahra Wagenknechtová uvádí, je skandál kolem „Cikánské omáčky“, kterou na nátlak woke veřejnosti přejmenoval koncern Knorr na „Paprikovou omáčku na maďarský způsob“. Že byla zaměstnancům tohoto koncernu ve stejné době vnucena tarifní smlouva se zhoršenými mzdovými podmínkami, nestálo tehdy levici ani za řeč.

Sahra Wagenknechtová se od tohoto proudu „levicového liberalismu“, který – jak píše – není ani levicový ani liberální, distancuje tak vehementně, že v jednom ze svých videoblogů označí Zelené za „nejnebezpečnější partaj ve Spolkovém sněmu“.

Druhá část knihy – věnovaná návrhům politických řešení problémů, s nimiž se země potýká – nezapře autorčiny ideové kořeny. Chce silný a velký stát, který jako laskavý tatínek zajišťuje zdravotní péči, vzdělávání, digitální služby i vědecký rozvoj. Díky němu si má Německo udržet pozici „technologického pionýra“. 

Stát-tatínek chrání své obyvatele před nekontrolovanou migrací a těm, kterým udělí azyl, věnuje adekvátní pozornost, aby je správně integroval. S výjimkou lidí nemocných či hendikepovaných má být čerpání sociálních dávek odvozeno od pracovního výkonu.

Sahra Wagenknechtová je proti globalizaci a pro protekcionismus. Odmítá dědické právo u velkých podniků – vedoucí pozice i vlastnictví musí přímo vyplývat z výkonu, který daný člověk či skupina lidí podává (starší si vzpomenou na socialistické „každému podle jeho zásluh“). Je navíc zastánkyní znárodnění strategické infrastruktury.

Integrační tendence v rámci Unie považuje za překotné, protože nedokáží překlenout ekonomické a kulturní rozdíly. Poukazuje na demokratický deficit unijních institucí i korupci, kterou jsou postiženy v důsledku aktivní činnosti lobbistů. Řešení vidí v proměně Unie na konfederaci svrchovaných národních států.

Pozoruhodný je její návrh na vytvoření jakýchsi legislativních rad, které by byly losovány z řad občanů (podobně jako soudní poroty ve Spojených státech) a aktivně by připomínkovaly, popřípadě vetovaly zákony, které by pro „demos“ nebyly užitečné.

Wagenknechtová odmítá dodávky zbraní Ukrajině k obraně proti ruské agresi. Žádá diplomatické řešení, protože každá válka prý nakonec stejně skončí u jednacího stolu. Což je samozřejmě pravda – otázkou ale je, za jakých podmínek válčící strany ke kulatému stolu usednou. A pro české čtenáře je její sveřepé trvání na příměří o to odpudivější, že mnozí z nich si stále ještě dobře pamatují brutální sovětské „představy o míru“, v jejichž tradici Rusko pokračuje. 

Německá politička sice uznává, že Rusko svým vpádem na Ukrajinu porušilo mezinárodní smlouvy a že se dopouští válečných zločinů... za hlavního viníka konfliktu však označuje Spojené státy a jejich snahu rozšířit Severoatlantickou alianci do ruského předpolí. Může být, ale tahle ruská paranoia přece není dostatečným důvodem k napadení onoho „předpolí“, které je – jakmile opustíme rusocentrickou představu světa – ve skutečnosti svrchovanou zemí. 

A když je Wagenknechtové vyčítáno, že Rusko či Putina nekritizuje stejně vehementně jako třeba prezidenta Zelenského, odpovídá, že to dělají ostatní.

Podobně protivný je její postoj vůči Izraeli. I po útoku z loňského 7. října, který měl všechny rysy vyhlazovací operace, tvrdě kritizuje izraelské vedení za válku v Gaze. Podle ní tedy podobně jako Ukrajinci, kteří by se ve jménu míru zřejmě měli nechat zotročit ruským barbarstvím, by se i Izraelci měli „chytit za ruce“ a poslušně čekat, až další komanda hrdlořezů znásilní, umučí a povraždí je i jejich děti.

Postoj Sahry Wagenknechtové k Izraeli ilustruje následující anekdota. V roce 2010 vystoupil ve Spolkovém sněmu izraelský premiér Šimon Peres. Ve své řeči připomínající 65. výročí osvobození osvětimského lágru řekl: „Když nacisté napochodovali do Voložinu, nařídili všem Židům, aby se shromáždili v synagoze. Můj dědeček šel jako první, zahalený do stejného modlitebního pláště, do kterého jsem se jako malý chlapec tolikrát schoval. Rodina ho následovala. Nacisté pak zvenčí zavřeli dveře synagogy a dřevěnou budovu zapálili. Z celé obce zůstal jen popel a dým.“

Obraz zkázy byl natolik silný, že když Peres domluvil, zvedl se Spolkový sněm k potlesku. Sedět zůstala jen Wagenknechtová a její partajní kolegyně Buchholzová. Své rozhodnutí politička odůvodnila tak, že odmítá projevovat úctu člověku, který sám je spoluzodpovědný za válku.

Přes nesporné kvality, které Wagenknechtová nabízí – inteligenci, rozhled, schopnost vcítit se do problémů obyčejných lidí či odvahu pojmenovávat věci pravými jmény bez ohledu na pozdvižení, které tím vyvolá, nelze ignorovat její extremistické politické kořeny. 

Také si nelze nevšimnout, že její soucit s těmi, kdo si vytáhli „kratší sirku“, se především v zahraničně-politických otázkách projevuje značně diferencovaně a že i ona sama se čas od času dopouští toho, co vyčítá své politické konkurenci.

Pouhá dehonestace její osoby a politického programu místo poctivého argumentačního souboje by se však německé demokracii nemusela vyplatit úplně stejně, jak je tomu v případě AfD. Není totiž radno zapomínat, že BSW i AfD jsou prakticky dvě strany jedné mince – následky opomíjení významných problémů ve společnosti a neochoty politického mainstreamu k řešením, která nebudou ze strany převážně „lifestylově levicových“ německých médií přijímána s ovacemi. 

Chytří a prozíraví „správci věcí veřejných“ by se měli primárně soustředit na řešení příčin, až teprve pak jejich následků.