Vzpoura traktorů: Co přesně se teď děje v Německu

Je chladný lednový podvečer. Na příjezdových cestách a písečné pláži v okolí rampy malého trajektového přístavu Schlüttsiel v Severním Frísku stojí desítky traktorů, jejich obrysová světla tvoří rozsvícený řetěz lemující mělčiny Severního moře. U nástupního mola stojí asi stohlavý dav místních sedláků a hrstka policistů: „uvítací výbor“ pro ministra hospodářství Roberta Habecka svolaný přes sociální sítě.

Čekání si lidé krátí povídáním a pitím grogu, pro děti někdo uvařil kakao. Kolem půl šesté se na obzoru objeví světla trajektu MS Hilligenlei, který zajišťuje spojení pevniny s ostrůvky Langeness a Hooge. Za výbuchů zábavné pyrotechniky přistane trajekt u mola a začíná zdlouhavé vyjednávání. Habeck, který se vrací ze soukromého výletu, projeví ochotu promluvit si s třemi zástupci zemědělců. To protestující odmítnou a z davu se ozvou ojedinělé výkřiky: „Vylez, zbabělče!“

Některým cestujícím se podaří trajekt opustit, jiní – kromě pohledného ministra navlečeného do vlněného svetru s norským vzorem také několik rodin s dětmi či smuteční společnost povětšinou starších lidí – zůstávají. Když se kapitán trajektu rozhodne v zájmu bezpečnosti svých cestujících opět vyplout, bouchnou v davu saze a pár desítek lidí se snaží dostat na palubu. Mezi policií a protestujícími dojde k přetahování, policie musí u několika výtržníků nasadit pepřový sprej. Výpovědi svědků se později liší.

Účastník protestů, místní farmář, hovoří o klidné a uvolněné atmosféře, rodina výletníků, které se podařilo vystoupit, naopak o strachu z rozvášněné masy lidí a transparentu se šibenicí. Záběry zachycující situaci na molu v momentu vyplutí oběhly celý svět a nepotřebují komentář, celou událost již ostatně vyšetřuje státní zastupitelství.

Od incidentu se distancují politici všech barev, prezident Německého svazu zemědělců (DBV) i zemědělci samotní. Postižený ministr Habeck i jeho stranický kolega, spolkový ministr výživy a zemědělství Cem Özdemir, varují před „fantazírováním o státním převratu“. DBV vyhlásil akční týden a ve všech spolkových zemích probíhají protestní akce.

Po zveřejnění rozsudku Spolkového ústavního soudu z 15. listopadu 2023 ve věci druhého dodatkového zákona o spolkovém rozpočtu 2021 nastaly pro „Semafor“ (současná německá vládní koalice) krušné chvíle. Přesun šedesáti miliard EUR z úvěrů, které si vláda vzala během nouzového stavu v roce 2021 na řešení pandemické krize, do jiné kasičky a jejich využití k jiným účelům je neústavní.

Soud v Karlsruhe dal vládě jasný signál, že dluhovou brzdu, která je od srpna 2009 zakotvená v německé obdobě ústavy (Grundgesetz), nelze obcházet, jak se jí to zrovna hodí. Vláda se rychle oklepala a – navzdory odhodlání „přes těžkou situaci čelit finančně-politické realitě a opět zatáhnout dluhovou brzdu“, o které ministr financí hovořil ještě začátkem července, bezpochyby přesvědčen, že má 60 miliard k dobru – získala 15. prosince souhlas Spolkového sněmu k další deaktivaci dluhové brzdy.

Nouzový stav, již čtvrtý v řadě, odůvodnila vláda především situací vyplývající z ruské okupace Ukrajiny. Navzdory posvěcení dalších úvěrů Spolkovým sněmem však byla donucena k řadě úsporných opatření – aby se díru v rozpočtu podařilo zalepit, musí někde ušetřit 17 miliard.

Když se jakákoli vláda rozhodne „šetřit“, znamená to (až na výjimky potvrzující toto pravidlo) vždy dvě věci: Rozpočtové škrty a vyšší daně. Nejen každá strana trojkoalice, ale také každé ministerstvo i každá spolková země má vlastní agendu a hledání konsenzu je zdlouhavým dohadováním se o tom, komu nechat a komu vzít. A kolik.

Jednou z oblastí, které zasáhla červená propiska vládních spořivců, je zemědělství. Na první pohled to vypadalo jako docela dobrý nápad. V posledních dvou letech se rezortu dařilo velice dobře: podle Spolkového informačního centra pro zemědělství se průměrný příjem pracovní síly v zemědělství zvýšil v roce 2021/2022 o 32,2 %, v následujícím roce dokonce o 45 %. Téměř polovinu příjmů v sektoru přitom tvoří dotace.

Není proto divu, že se vláda rozhodla škrtat právě zde. Navíc – zrušení výjimky ze silniční daně pro zemědělská vozidla i kompenzace části spotřební daně z tzv. „zemědělské nafty“ se zdálo být líbivým příspěvkem k dosažení klimatických cílů. O to větší bylo zděšení z odporu, s jakým se tato opatření setkala. A nejen u zemědělců.

Práce v zemědělství není procházka růžovou zahradou. Sedlák vstává před rozbřeskem, pracuje 365 dní v roce, někdy šedesát až sedmdesát hodin týdně. Bez ohledu na počasí, svátek či obyčejný den. Nejezdí na dovolené – ani na Sylt, ani na Mallorku. Němci to vědí a své zemědělce mají v úctě. „Bez zemědělství bys byl hladový, nahatý a střízlivý!“ hlásají transparenty na traktorech. A veřejnost jim dává za pravdu.

Zemědělce vnímá totiž nejen jako producenty potravin, ale také jako správce a tvůrce krajiny. A ta je přinejmenším v někdejším „Západním Německu“ rozčleněna díky malým zemědělským provozům jinak než krajina česká, nakrájená na obrovské lány nejprve JZD, pak velkými agrárními podniky. 

Lidé tráví volné chvíle během týdne i víkendy procházkami a běháním po nesčetných cestičkách protínajících pole a louky, pak na statku nakoupí mléko, vejce, zeleninu či jiné výrobky. Mnoho rodičů vyráží v sobotu nebo v neděli se svými malými dětmi okukovat čerstvě narozená telata místo obligátních nájezdů na nákupní galerie.

Mezi obyvateli měst a zemědělci, kteří vyrábějí jejich potraviny, nestojí neproniknutelná zeď supermarketů – Němci, jak ti z venkova, tak ti z velkoměst, si potrpí na nakupování přímo u sedláků, přestože regionální výrobky nabízejí ve svém sortimentu i obchodní řetězce (třeba REWE, EDEKA nebo TEGUT). 

Snad i proto většina z nich s touto „sedláckou vzpourou“ solidarizuje – a to navzdory nepříjemnostem v podobě zablokovaných silnic či skutečnosti, že zvýšení nákladů na pohonné hmoty dopadlo na celou společnost a že většina ostatních drobných a středních podnikatelů nemůže počítat s dotacemi, které by je kompenzovaly.

Blokáda obřích traktorů na dálničních výjezdech nebo v centrech měst vadí veřejnosti (zatím) výrazně méně než klimatičtí alarmisté přilepení k vozovce v Düsseldorfu nebo Hamburku. Zemědělci jsou si této podpory vědomi. A ačkoliv vláda už mezičasem zcela ustoupila od rozhodnutí začít s výběrem silniční daně a kompenzaci spotřební daně hodlá odstranit postupně do roku 2026, protestují dál a požadují návrat k původnímu stavu.

Návrat k původnímu stavu sice znamená, že vláda bude muset vyškrtat nejméně jednu miliardu EUR někde jinde (o čtyři pětiny již například snížila původně plánovaný objem náhrad pro rybáře za větrníky v Severním moři), sympatie veřejnosti ovšem dosud neochladly. Za zemědělce se postavili také premiéři zemských vlád a šéfka Komise von der Leyenová (od svého působení na ministerstvu obrany něžně přezdívaná „Panzer Uschi“).

Sedlák hospodařící s rodinou na vlastních či zpachtovaných polnostech je jedním typem protagonisty příběhu o zemědělských dotacích. Tím druhým jsou agrární podniky velkých investorů, kteří nejen pod tlakem nízkých úrokových sazeb v eurozóně hledají způsob, jak bezpečně zaparkovat své peníze. 

Láká je jak stoprocentní jistota zachování či dokonce zvyšování hodnoty zemědělské půdy (lidí je čím dál víc a je třeba je nějak nakrmit), tak jistota výdělku v podobě zemědělských subvencí – zvláště tam, kde se hospodaří ne na desítkách či nízkých stovkách, ale na tisících hektarů.

První typ zemědělce zvládá v lepším případě včas platit odvody za zdravotní a sociální pojištění, zálohy na daně, úvěry na mechanizaci, přestavbu provozů tak, aby vyhovovaly stále přísnějším normám a požadavkům, například na ustájení hospodářských zvířat, nebo nákup či pronájem půdy, jejíž cena v důsledku vysokého zájmu druhého typu zemědělského podnikatele neustále roste. Na demonstracích potkáte především zástupce prvního typu.

Typ druhý své zájmy nehájí na ulici, nýbrž v kuloárech či dokonce v poslaneckých lavicích Evropského parlamentu. Zatímco první typ kydá hnůj, druhý typ se k hnoji dostane, leda když omylem šlápne do koňských koblih cestou na golf.

Když se sejde několik nepříznivých okolností, může být zavedení silniční daně ve výši tisíci EUR za vozidlo i plná výše spotřební daně za naftu pro první typ likvidační, u toho druhého jen nepatrně sníží každoroční výnos z jedné složky umně diverzifikovaného investičního portfolia.

Protože jsme v Německu, které doslova žije a dýchá „bojem proti klimatickým změnám“, zní v debatě o oprávněnosti sedláckých protestů také námitky, že dotace na naftu podporují spotřebu fosilních paliv. Proto jsou a priori špatné a čím dřív budou zrušeny, tím lépe. „Vyšší cena nafty motivuje k hospodárné spotřebě a k vývoji inovativních technologií zemědělských strojů, které snižují emise skleníkových plynů,“ nechal se slyšet Matthias Lambrecht, expert organizace Greenpeace pro otázky zemědělství.

Jako klimaticky škodlivou vyhodnotil dotaci na zemědělskou naftu také Spolkový úřad pro životní prostředí (UBA), který je hlavním poradním orgánem spolkové vlády pro ekologické otázky – a navrhl několik jiných, klimaticky prospěšných dotací.

Představa, že zemědělci v krátkém časovém horizontu vymění svůj vozový park za traktory a kombajny s elektrickým nebo vodíkovým pohonem, přitom připomíná slavnou větu francouzské královny, která „ztratila hlavu“. Nejenže je to ekonomicky nemožné (zemědělské stroje v menších hospodářstvích slouží desítky let), ale tato vize naráží také na meze techniky.

Baterie, které by dokázaly zajistit ekvivalent výkonu současných vznětových motorů používaných u těžkých zemědělských strojů, totiž váží přes deset tun a jejich rozměry odpovídají železničnímu vagónu. A to zdaleka není vše. Během orby nebo sklizně by jejich neustálé nabíjení způsobovalo nepřípustné prostoje.

Jistě, také se dají „jíst koláče“ = udržovat vozový park, ve kterém je vše dvakrát. K závěru, že je nafta v současné době v zemědělství prakticky nenahraditelná, naopak dospělo darmstadtské sdružení Kuratorium pro techniku a stavitelství v zemědělství, jehož odborníci se problematikou pohonů využívaných v zemědělství a lesnictví a zkoumáním jejich udržitelnějších variant dlouhodobě zabývají z perspektivy inženýrů a techniků.

Nicméně protesty budou pokračovat nejméně celý tento týden. Stejně jako debaty o tom, zda mají či nemají smysl, zda bezskrupulózní zemědělci hájí své peněženky a z hlediska celkových subvencí zanedbatelné položky, místo aby přispěli svým dílem ke klimaticky neutrálním světlým zítřkům. 

Svoji polívčičku si určitě zkusí přihřát opozice: křesťanští demokraté (prezident Německého svazu zemědělců Joachim Rukwied je ostatně členem CDU) i AfD, která sice ve svém základním programu volá po odstranění evropských dotací, ale již v září 2022 navrhla ve Spolkovém sněmu zdvojnásobit kompenzace za zemědělskou naftu.

Zdá se, že je čas udělat si popcorn. Z bio kukuřice, to je samo sebou.