KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Raději hrůzný konec než hrůzu bez konce – to je vzkaz Christiana Lindnera, šéfa německých středo-pravých Svobodných Demokratů a nyní již bývalého ministra financí. Tlaku svých levicových koaličních partnerů ustupoval tak dlouho, až už nebylo kam. A když se jim postavil čelem, vyrazili s ním dveře.
Důrazné „výstražné signály“, že je nejvyšší čas přestat fantazírovat a vrátit se k pragmatismu, zaznívají na německé politické půdě již mnoho let. Ignorovali je však jak kancléřka Merkelová, tak i její nástupce Scholz. Finální konfrontace s realitou a rozpad „semaforové koalice“ může působit jako šok v kombinaci s Trumpovým triumfem, jehož soupeřce přálo vítězství dle průzkumů 72 % Němců.
Ve skutečnosti jde ale o důraznou připomínku neodkladnosti agendy, jejímž úplně prvním bodem je přehodnocení priorit nejpočetnější země Unie: obnovit svoji konkurenceschopnost, místo klimatických cílů vyzbrojit svoji armádu, místo záchrany celého světa zachránit svůj sociální smír, svoji budoucnost i svoji demokracii. „It‘s time to make Germany great again!“ Christian Lindner vejde do historie jako chlap, kterému to došlo pět minut před dvanáctou. A Olaf Scholz jako ten, který toho chlapa vyhodil z práce.
Den jako korálek
Středa 6. listopadu 2024. Vyděšené Německo se probouzí do „Trumpova světa“. To pro exportně zaměřené hospodářství, již tak sužované recesí, nejsou dobré vyhlídky: s Trumpem přichází ztráta významu transatlantických vztahů, ekonomický protekcionismus a s ním spojená cla, i nevyzpytatelná zahraniční politika.
Místní komentátoři, kteří počítali s vítězstvím Harrisové, působí smutně. A politické špičky si v povolební kocovině uvědomují, že budou nuceny jednat s člověkem, o němž se ještě včera večer vyjadřovaly s despektem.
Bezútěšné jsou i zprávy z domova: tisícům zaměstnanců automobilového průmyslu hrozí propuštění. Depresivní náladě nepřidá ani počasí: v důsledku Dunkelflaute (období mezi podzimní a jarní rovnodenností s krátkou dobou slunečního svitu a inverzemi zabraňujícími proudění vzduchu) celkem 31 tisíc německých větrníků pracuje jen na necelá 1,5 procenta své kapacity a soláry na šest procent.
Tržní cena elektrické energie se šplhá nad 1,2 euro a „klimatický obtisk“ téměř k 600 gramů CO₂, obojí na vyprodukovanou kilowatthodinu – pro srovnání, ve stejné době je uhlíková stopa energetického mixu sousední, převážně „jaderné“ Francie, desetkrát menší.
V šest večer se v budově kancléřství na berlínské Willy-Brandt-Straße 1 scházejí hlavní zástupci semaforové koalice, aby jednali o cestě z hluboké krize, v níž se země nachází.
Krátce po osmé navrhuje šéf FDP a spolkový ministr financí Christian Lindner svým koaličním partnerům řešení v podobě předčasných voleb. O půl deváté dostane od sociálně-demokratického kancléře Scholze padáka.
Na semaforu nikdy nesvítí všechny tři barvy najednou
Koalice ideově neslučitelných stran se v základech otřásala již před rokem. Stejně jako nyní, i tehdy byla ústředním tématem neshod tzv. „dluhová brzda“ – ústavně zakotvený závazek k rozpočtové odpovědnosti, který je reflexí evropského Paktu o stabilitě a růstu.
Z dlouhodobé perspektivy je dluhová brzda jedním z nejvýznamnějších vnitropolitických počinů za šestnáct let vládnutí Angely Merkelové a pro Lindnerovu FDP znamená „rodinné stříbro“.
Během loňských jednání o rozpočtu se Lindner nechal udolat ministrem hospodářství Habeckem (Zelení) a kancléřem Scholzem (soc. demokraté) a původní návrh s rozšafným financováním projektů na záchranu klimatu sestavil bez ohledu na dluhovou brzdu – počítal s nevyčerpanými covidovými fondy z předchozích let.
Po políčku, který vládě uštědřil ústavní soud, musel být rozpočet upraven (rozumějte, seškrtán), což na přelomu roku vyvrcholilo protesty zemědělců, kteří měli přijít o dotace na naftu.
Už tehdy byl Lindner částí médií vykreslován jako nelida sloužící jen nejbohatším. Na to, jaké priority se do rozpočtu promítly, a kde naopak peníze chyběly, měl přitom jen malý vliv.
