Angela Merkelová nikdy nebyla oslnivou, uhrančivou ani jinak charismatickou osobností, ale do našeho seriálu o výrazných osobnostech formujících evropské dějiny i současnost bezesporu patří. A to přestože její působení na domácí i zahraniční scéně nebylo a dodnes není mnohým (a právem) příliš po chuti.
Jelikož seriál koncipuji víceméně chronologicky, předpokládal jsem původně, že dnešní 32. díl bude pokračovat portrétem nástupce Michaila S. Gorbačova v čele nikoli již Sovětského svazu, ale Ruské federace, jejího prvního prezidenta Borise Jelcina.
Ovšem sedmdesáté narozeniny, které v tomto týdnu oslavila bývalá německá kancléřka Angela Merkelová, nás společně s redakcí přivedly k tomu, že si dnes můžete přečíst právě její portrét.
Na další lídry pak samozřejmě dojde podle původního plánu.
Dítě z komunistického „východního Německa“
Životní osud Angely Merkelové je v každém případě jedním z nejpozoruhodnějších příběhů celého evropského 20. a 21. století, společně s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou vlastně jediný tohoto typu.
Kdyby někdo dceři luteránského pastora – s polskými kořeny, narozené v Hamburku, která prožila dětství a mládí v komunistické Německé demokratické republice (NDR), která na své dizertaci pracovala také v Československé akademii věd a která byla tiskovou mluvčí poslední vlády NDR (v čele s Lotharem de Maizièrem) – řekl, že bude kancléřkou Spolkové republiky Německo a přední evropskou političkou, pravděpodobně by mu nevěřila. I když…
Kohlovo „nadané děvče“
Angela Merkelová (roz. Kasnerová) byla, čímž můžeme můj dnešní text otevřít, neobyčejně ambiciózním, mimořádně ctižádostivým a na sebe soustředěným člověkem velké vnitřní síly a vůle.
Právě proto udělala po sjednocení Německa rychlou kariéru v Křesťanskodemokratické unii Německa (CDU) v éře kancléře Helmuta Kohla (v čele vlády v letech 1982–1998). Ten se stal jakýmsi jejím „učitelem“ a „průvodcem“ ve složitém světě vysoké politiky, ve kterém uspěla právě díky němu.
Merkelová nikdy nebyla oslnivou, uhrančivou osobností, jež by fascinovala veřejnost. Místo toho si politické stoupence a později německé voliče postupně získávala zdánlivou (ve skutečnosti však pečlivě a s velikým umem připravovanou i prezentovanou) skromností, solidností, seriózností a schopností přesvědčit je o své mimořádné empatii.
A k tomu ještě více zdánlivou politickou umírněností a uměřeností, kterou její kritikové nezřídka označovali – v mnoha ohledech mylně – za přílišné otálení a za snahu vyřešit problémy tím, že je „vysedí“, tzn. ignoruje je tak dlouho, než se buď vyřeší samy, nebo si při jejich řešení „spálí ruce“ někdo jiný.
Merkelové při tom nepochybně pomáhala i její přezdívka „Mutti“ (pro ženu, jež děti nikdy neměla, vlastně silně ironická), která je sice jednoduchá, avšak – vzhledem k jejímu vztahu k Němcům – poměrně výstižná.
Tak trochu „smutný“ začátek velké kariéry
První věc, jež měla křesťanské demokraty a Němce před Angelou Merkelovou varovat, byl způsob, jakým se zachovala ke svému mentorovi Helmutu Kohlovi po jeho odchodu z postu kancléře a šéfa CDU, mimo jiné kvůli nezákonnému financování CDU.
Zejména „bilanční“ článek Merkelové pro Frankurter Allgemeine Zeitung z prosince 1999 byl vůči padlému Kohlovi zbytečně brutální.
Můj dnešní text je osobní pohled a hodnocení bývalé kancléřky – a proto mohu napsat, že jsem nikdy neměl ani to nejmenší pochopení pro ty, kdo stavěli své politické kariéry na pomyslných mrtvolách lidí, kteří jim kdysi pomohli a „bez nichž by byli ničím“ – i když jim v tu chvíli lidé tleskali jako tehdy část CDU Angele Merkelové.
Šéfka CDU a kancléřka BRD
Poté, co v roce 2000 získala post šéfky CDU, a poté, co v září 2005 porazila ve volbách do Spolkového sněmu těsně sociální demokraty kancléře Gerharda Schrödera (v čele země v letech 1998–2005), nastoupila Merkelová do čela vlády.
Jak si na tomto postu vedla a jaké byly její priority? Na prvním místě to bylo dosažení a udržení ekonomické a politické stability, kterou Němci oceňují více než cokoli jiného, a to i v časech, které jsou všechno jenom ne poklidné, jako například v době finanční a hospodářské krize po roce 2008.
Při posuzování rizik se minimálně dvakrát zcela fatálně zmýlila: jádro přecenila, Putina podcenila.
Němci se postupně naučili Merkelové důvěřovat. Mimo jiné i proto, že k jejich prospěchu dokázala úspěšně (a velmi tvrdě, bylo-li třeba) „kormidlovat“ i Evropskou unii, jak se ukázalo třeba během řecké finanční krize (počínaje rokem 2009).
Právě tehdy se začal rodit „kult“ kancléřky, jež „si ví vždycky rady“, jež „nikdy nedělá ukvapené závěry“ a „už vůbec ne vážné chyby“.
Fukušima, Fukušima!
Skutečnost se ovšem od této představy často lišila. Jako příklad „velké chyby“, kterou Angela Merkelová udělala, bylo její náhlé strategické rozhodnutí o budoucnosti německé jaderné energetiky po katastrofě v japonské Fukušimě.
Představy kancléřky o klimaticky neutrální německé ekonomice a o bezuhlíkové budoucnosti země má a ještě může mít podobně vážné důsledky jako její fatální nepochopení toho, kým je ruský prezident Vladimir Putin, k čemuž se dostanu za chvilku – ale v obou případech za to nakonec zaplatí (nejen) v Německu všichni.
Fakt, že v současné spolkové vládě má významné místo politická strana Svaz 90/Zelení (včetně ministerstva hospodářství a zahraničí), pro niž je „zelená agenda“ alfou a omegou její politiky, je důsledkem katastrofální, historické porážky CDU-CSU v parlamentních volbách v roce 2021. Porážky, za kterou je primárně odpovědná právě Merkelová.
