KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Od třídenní návštěvy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Německu se čekalo víc. Spolu s kancléřem Olafem Scholzem sice zveřejnili deklaraci nazvanou „Nový program pro zvyšování konkurenceschopnosti a růstu v EU“, jenže neobsahuje nic převratně nového. Francie a Německo mají prostě odlišné názory na řadu klíčových součástí budoucí evropské politicko-ekonomické strategie. Prostor jejich shody lze tudíž popsat jako „nejmenší společný jmenovatel“.
Macron navštívil Německo oficiálně jako hlava státu poprvé za 24 let. V Drážďanech řečnil převážně pro mládež: zopakoval při té příležitosti své nedávné výroky ze „sorbonnského projevu“, zejména o evropské „strategické autonomii“. A vyhlásil, že EU by měla v příštím rozpočtovém období (2028–34) hospodařit s dvojnásobným rozpočtem ve srovnání s dneškem.
To je zajisté ambiciózní návrh, ale ve zmíněném prohlášení sepsaném o dva dny později, ani ve společném článku, který Macron a Scholz uveřejnili v listu Financial Times, se nic takového neobjevilo.
Zavázali se sice k „evropskému rozpočtu pro budoucnost“, aniž však uvedli konkrétní mety. Chtějí, aby takový rozpočet čerpal „z nových vlastních zdrojů“, tedy nenavrhují navýšení příspěvků členských států. Přejí si podnítit průmyslové strategie, ale také Zelenou dohodu pro Evropu.
Domnívají se, že EU by měla zejména oslabit pravidla pro poskytování státní pomoci podnikům a nebránit slučování velkých firem. Že by měla rozvolnit antimonopolní legislativu a usnadnit tak vznik megapodniků, „evropských šampionů“, schopných konkurovat nadnárodním společnostem z USA. Tedy nic nového pod sluncem. Ale hlavně – ani slovo o konkrétních finančních prostředcích, případně o nové společné půjčce podobné „fondu obnovy“, k níž se EU odhodlala po covidové pandemii.
Evropský průmysl zaostává – potřeboval by investice, jaké svým tuzemským podnikům zajišťuje americká nebo čínská vláda
Rozpočet Evropské unie má k dispozici něco málo přes bilion eur na sedm let; rovná se zhruba jednomu procentu hrubého domácího produktu (HDP), tedy ekonomického výkonu „sedmadvacítky“. Je tvořen převážně příspěvky z rozpočtu členských států, dále pak z cel vybíraných na vnějších hranicích EU a z malého odvodu z vybrané DPH. Ve srovnání s tím, čím disponují pro podporu svých ekonomik Spojené státy nebo Čína, je rozpočet Unie zanedbatelný.
Pokud by do budoucna měl navýšit „vlastní zdroje“, znamenalo by to vlastně zvýšení stávajících nebo zavedení nových daní; nelze předpokládat, že by se z takových zdrojů povedlo rozpočet zdvojnásobit, jak si přeje Macron. Jeho hostitel Scholz tedy uhájil svou tradiční „spořivou“ linii – Německo, spolu s Nizozemskem, Dánskem, Švédskem, ba i Českem dlouhodobě odmítá velkorysejší evropské „utrácení“ a snaží se, aby EU stála státní kasu co nejméně.
Vzhledem k výzvám, které před EU stojí, povede tento úzkoprsý postoj ke stále větším rozporům a pnutím uvnitř bloku. Evropský průmysl zaostává za světovou konkurencí. Potřeboval by investice, které by aspoň částečně kopírovaly obrovské částky nebo úlevy poskytované čínskou či americkou vládou.
Pokud se tyto investice budou ovšem odehrávat převážně na národní úrovni, protože EU sama na ně nebude mít, budou stále více narušovat pravidla fungování jednotného vnitřního trhu EU, jeho rovnováhu a rovné podmínky na něm.
Bohaté země na tom budou prostě lépe, nůžky mezi chudšími a bohatými se budou opět rozevírat, což povede k růstu napětí v rámci Unie. Tedy opak toho, co bychom si měli přát.
Scholz s Macronem se sice hlásí ke katastrofické tezi francouzského prezidenta, že „naše Evropa je smrtelná“, takže „musíme tuto výzvu zvednout“, ale dále v podstatě opakují známé recepty a návody, které nejsou odpovědí na obavy ze smrtelného nebezpečí.
Chtějí „nový elán“ pro zvyšování konkurenceschopnosti. Tedy inovace, investice, méně byrokracie, lepší podmínky pro podniky. Logicky si přejí, aby se Evropa zbavila svých „kritických závislostí“ a lépe se „svrchovaně“ prosazovala. Chtějí, aby EU investovala do umělé inteligence a do zelených technologií, protože má sice unikátní legislavu, ale průmyslový vlak jí ujíždí. Jenže tvrdí, že se to dá provést „s existujícími nástroji EU“.
Ohledně mezinárodního obchodu se lídři obou klíčových zemí EU shodnou pouze na obecných frázích, že chtějí „ambiciózní a solidní, otevřenou a trvalou obchodní politiku“. V energetice se pak vyhýbají veškeré polemice o jádru – přejí si „integrovaný a propojený trh při respektování národních energetických mixů“.
Macron a Scholz si od počátku nerozuměli, kvalita vztahu byla daleko vyšší s Merkelovou
Společná Macronova a Scholzova deklarace byla ohlašována jako základ pětileté strategie EU, na které se mají lídři „sedmadvacítky“ dohodnout na příští schůzi Evropské rady koncem června. Není však dostatečně ambiciózní, aby tuto úlohu naplnila. Francouzsko-německý tandem v tomto složení selhává.
Bude to po volbách z 6.–9. června o to viditelnější, pokud se splní odhady průzkumů a politické strany vedené oběma protagonisty, francouzská liberální Renaissance a německá sociální demokracie SPD, utrpí ponižující porážku.
Emmanuel Macron a Olaf Scholz si od počátku nerozuměli. Kvalita jejich vztahu byla mnohem slabší než v případě dvojice Macron-Merkelová.
Německý kancléř je pragmatický, přízemní politik bez vize, který jen obtížně řídí rozhádanou domácí koalici se zelenými a liberály. V politice postupuje po krůčcích, opatrně a na jistotu.
Francouzský prezident naopak patří v Evropě k dnes „vymírajícímu druhu“ politických stratégů a jeho představy o budoucnosti EU mají značný ohlas. Nicméně stojí v čele menšinové vlády, bez solidní opory v parlamentu, a jeho domácí popularita ochabuje.
Také se musí smířit se skutečností, že ekonomicky se Francie nemůže s Německem měřit, navzdory všem potížím německého hospodářství. Je jasné, že při formulaci programu EU na příštích pět let měly navrch Scholzova vrozená opatrnost a váhavost.
V jednom se lídři Francie a Německa shodli: nebudou Ukrajině bránit v použití proti vojenským cílům uvnitř ruského území. Posunuli tak zatím marnou debatu na toto téma uvnitř EU i NATO
Vedle velké neznámé – výsledku eurovoleb – bude mít na rozhodování lídrů EU o budoucnosti bloku vliv také zpráva, kterou má v příštích týdnech předložit bývalý prezident Evropské centrální banky, italský expremiér Mario Draghi.
On sám už oznámil, že navrhne Evropské radě „radikální změnu“ a že postaví šéfy států a vlád před „těžká rozhodnutí“. Možná Macron spoléhá právě na Draghiho, s nímž si tradičně rozumí, aby Němce přiměl k větší pružnosti ve vztahu k EU.
Původně se psalo, že zpráva bude zveřejněna před zmíněným summitem koncem června. Nyní se však spekuluje také o tom, že by při této příležitosti mohl Macron, s podporou dalších lídrů, navrhnout Draghiho do úřadu předsedy Evropské komise, případně Evropské rady.
Kontroverzní obsah dokumentu by mohl ohrozit jeho šance na takovou nominaci. Takže se uvidí.
V jednom se lídři Francie a Německa shodli – nebudou Ukrajině obránit, aby používala jimi dodané zbraně k zasahování vojenských cílů uvnitř ruského území. Posunuli tak zatím marnou debatu na toto téma uvnitř EU i NATO, jejichž členové se v této věcí neshodují. Podle šéfa evropské diplomacie Josepa Borrella jsou dokonce „hluboce rozděleni“.
Generální tajemník NATO Jen Stoltenberg od začátku týdne vyzýval vlády členských zemí, aby takové útoky ukrajinské armádě povolily; podotýkal, že zákaz vlastně znamená, že Ukrajinci „bojují jen jednou rukou“.
Právě ukrajinský konflikt, vztah k Rusku či posilování obranného průmyslu EU jsou témata, ohledně kterých si Scholz a Macron podle všeho momentálně poněkud rozumějí.
Množí se proto úvahy, že pokud by na ukrajinské frontě došlo k nějakému zvratu ve prospěch Ruska, mohlo by to přimět Scholze ke změně stanoviska, tedy k nějaké formě společných investic aspoň do evropské obrany, vojenským průmyslem počínajíc. Pro Macrona by se takový posun mohl stát podnětem k vyslání vojenských instruktorů.
