Právě započatý rok 2024 bude pro Evropskou unii v mnoha směrech neobvyklý, možná i zlomový. Její členské státy a instituce se budou muset vypořádat s nebývalou řadou výzev a nástrah, nedopustit další oslabování evropského „bloku“ a upevňovat svoji jednotu a akceschopnost tváří v tvář stále více nepřátelskému globálnímu prostředí. Jenomže rok 2024 bude také rokem voleb do Evropského parlamentu, což na řadu měsíců ochromí normální fungování unijních mechanismů. Bude vznikat nová Evropská komise a lídři členských zemí se budou dohadovat, kdo jí bude předsedat, kdo se stane novým šéfem Evropské rady a příštím nejvyšším představitelem pro zahraniční politiku.
Kdo dlouhodobě sleduje evropské dění, ví, že tyto otřesy každých pět let v podstatě zastaví nebo přinejlepším výrazně zbrzdí běžný chod Unie. Letos tuto paralýzu může umocnit i řada národních voleb, které obvykle tu kterou zemi na čas vyřazují z aktivní evropské politiky.
Nové parlamenty budou volit Portugalsko, Litva, Belgie, Rakousko a Chorvatsko. Ve Finsku, Litvě, na Slovensku a v Rumunsku se budou konat volby prezidentské. A navíc celá „sedmadvacítka“ bude s napětím sledovat, jak dopadne naprosto stěžejní volební klání v listopadu ve Spojených státech.
Další handicapující okolností je nepochybně předsednictví Maďarska ve druhém pololetí letošního roku. Viktor Orbán si dokázal vybudovat slušný kapitál nedůvěry, ba odporu, a na působení členů jeho vlády v čele Rady EU se už dnes pohlíží jako na zatěžkávací zkoušku evropské demokracie.
Právě oni totiž budou například řídit Radu pro evropské záležitosti, kde se budou přetřásat kandidatury na vysoké posty v institucích EU, než o nich rozhodnou šéfové států a vlád. Budou také jménem členských zemí vyjednávat o těchto funkcích s nově zvoleným Evropským parlamentem.
Mrazení v zádech vyvolávají průzkumy veřejného mínění v řadě zemí Unie. Ty napovídají, že by ve volbách 6. června mohly slavit úspěch krajně pravicové euroskeptické formace. Nehrozí sice, že by europarlament ovládly – podle všech scénářů si udrží většinu poslanecké kluby pravého a levého středu. Výrazné posílení odpůrců evropské integrace by však nepochybně ovlivnilo tvář i rozhodování budoucího europarlamentu, a tudíž zkomplikovalo akceschopnost unie jako celku.
Ukrajina stále na prvním místě?
Postoj vůči Ukrajině bude v letošním roce pro EU prubířským kamenem. Zatím se zdá, že všechny vlády – vyjma té maďarské – mají v úmyslu pokračovat ve vojenské i hospodářské podpoře Kyjeva, ba dokonce „zaskočit“ za Spojené státy v případě, že by vítězný Donald Trump americkou pomoc omezil nebo zastavil.
Na druhé straně do hry možná vstoupí nový, jinak naladěný Evropský parlament. Vlády evropských zemí mohou být citlivější na posuny veřejného mínění, které je v některých z nich (včetně Česka) stále méně nakloněno dalšímu evropskému financování ukrajinské armády.
„Ruská agrese proti Ukrajině (pro nás) byla vystřízlivěním. Je naší povinností pokračovat v podpoře Ukrajiny a také reformovat unii, abychom byli schopni čelit výzvám budoucnosti a byli připraveni přivítat nové členy naší rodiny,“ řekl v novoročním poselství předseda Evropské rady Charles Michel.
Právě on bude předsedat summitu 1. února, na kterém se uvidí, zda Viktor Orbán bude nadále blokovat jednomyslné rozhodnutí o uvolnění 50 miliard eur (33 miliard úvěrů a 17 miliard dotací) na příští čtyři roky pro ukrajinskou vládu. Pokud opět uplatní své veto, zbývajícím 26 vládám nezbude než volit alternativní cesty, které jsou všechny krkolomnější a pro Ukrajinu nepříznivější.
Představa, že by si zmíněnou částku rozdělily členské státy mezi sebou a každý by v národním parlamentu schvaloval „svůj“ díl a pak si ho půjčoval na mezinárodním trhu, je vskutku děsivá. Ukrajina přitom potřebuje finanční vzpruhu velmi rychle – podle premiéra Denyse Šmyhala má peníze na chod státu nejdéle do února.
Orbánovi kolegové v Evropské radě budou zřejmě opět postaveni před zapeklitou volbu – buď přistoupí na jeho vydírání a politickým rozhodnutím uvolní miliardy upírané Maďarsku kvůli jeho nedodržování pravidel vlády práva, nebo podrazí ukrajinské vedení v okamžiku, kdy vstupuje do třetího roku vyčerpávající války vyvolané mocným sousedem.
Oficiální linií nadále zůstává, že EU bude respektovat postoje ukrajinského vedení a nebude ho tlačit do jednání o míru s Ruskem. Na druhé straně sílí v mnoha státech EU názor, že by se místo pokračování vleklé, nerozhodné a hlavně nesmírně krvavé války mohlo začít uvažovat o jejím ukončení i za cenu, že Ukrajina nedobyde zpět zhruba pětinu svého území okupovaného Ruskem.
Výměnou za takový ústupek by pak byla rychlá konsolidace demokratické Ukrajiny, její přijetí do NATO a Evropské unie. Otázkou je načasování – převládá názor, že pokud Ukrajina dostane podstatnou západní pomoc, pokusí se na jaře o další ofenzívu.
Tyto perspektivy jednoznačně přesahují horizont roku 2024. Ale už letos, a to zejména v prvním pololetí za belgického předsednictví, bude zahájena příprava programových dokumentů pro příštích pět let. A také národní politické strany půjdou do červnových evropských voleb s dlouhodobými programy.
Jakmile se na podzim usadí „rozvířený prach“ po ustavení nové Evropské komise a jmenování vysokých činitelů EU na příští období, měla by mít EU již stanoveny jasné cíle, mezi nimiž by měly dominovat postoj k Rusku a ukrajinské válce, k příštímu rozšíření Evropské unie a k vnitřním reformám, které si toto rozšíření vyžádá.
A také ke globální konkurenci, posílení postavení evropských firem na světovém kolbišti, podněty pro investice do špičkových oborů, ale i zavedení některých ochranných opatření, vynucené stále méně otevřeným světovým trhem.
V neposlední řadě bude třeba reagovat na nepříznivý vývoj klimatických změn a naplánovat zavedení dodatečných kroků, které bude třeba učinit, pokud se má EU do roku 2050 stát „bezuhlíkovou ekonomikou“. Také pro ambiciózní Green Deal (Zelená dohoda pro Evropu), budou červnové eurovolby zatěžkávací zkouškou.
Ještě spousta legislativy
Je veřejným tajemstvím, že Španělsko, které Unii předsedalo ve druhé polovině minulého roku, neodvedlo úplně nejlepší práci. V závěru se mu sice povedlo dosáhnout politické dohody ohledně klíčového balíku migračních a azylových zákonů, i ten však bude třeba ještě dotáhnout do paragrafového znění a formálně schválit v Evropském parlamentu i v Radě EU.
Belgie, která se ujímá řízení Rady EU od 1. ledna, si obrazně „vykasala rukávy“ hned od prvních dnů – na stole má kolem 150 rozdělaných legislativních aktů a její čas je přesně vymezen. Od dubna bude parlament pohlcen předvolební kampaní, takže na dotažení rozpracovaných nařízení a směrnic mají belgičtí vyjednavači už jen maximálně tři měsíce.
Soustředí se na nejdůležitější návrhy, zejména pak na ty, které by nemusely uspět v příštím parlamentu v (možná) euroskeptičtějším složení. Mezi nimi vévodí Akt o průmyslu s nulovými čistými emisemi (Net Zero Industry Act), v podstatě poslední velká norma z balíku Fit for 55, jejímž cílem je navýšit výrobní kapacitu technologií, které podporují přechod na čistou energii a při svém provozu uvolňují nízké, nulové nebo záporné emise skleníkových plynů.
Pro Česko je zajímavé, že do konečné verze se jako čistý zdroj velmi pravděpodobně dostane také jaderná energetika, což zpočátku nebylo vůbec jisté.
Pozornost si zaslouží také normy týkající se revize přísných zákazů geneticky modifikovaných rostlin a organismů, pravidel fungování vnitřního trhu EU za mimořádných situací, jako byla pandemie covidu-19, nebo přísnější postihy sociálních sítí a platforem za šíření dětské pornografie.
Napětí panuje kolem schvalování nařízení o povolování a dohledu nad distribucí léčiv, které má docílit stavu, kdy nové léky budou uváděny na trh ve všech zemích EU současně. Dosavadní praxe je přitom taková, že určité nové léky jsou k dispozici daleko dříve v západoevropských zemích než například v Česku či Polsku.
Belgie coby zakládající člen Evropských společenství a jako sídelní země institucí EU má bohaté zkušenosti se správou evropských záležitostí. Předsedat bude ostatně již po třinácté. Její současný premiér Alexander De Croo patří k oporám Evropské rady. Přesto se belgický výkon více než kdy dřív stane rukojmím domácí politiky – Belgičané budou volit federální parlament i parlamenty svých regionů souběžně s evropskými volbami.
Podle průzkumů má na triumf ve Flandrech, bohatší a lidnatější části země, našlápnuto hnutí Vlámský zájem (Vlaamsbelang) – v podstatě xenofobní a euroskeptická formace, napojená na nedávného vítěze voleb v sousedním Nizozemsku Geerta Wilderse a jeho Strany pro svobodu. Jedním z programových cílů Vlaamsbelangu je samostatnost Flander a zánik federální Belgie. Ačkoli budou belgičtí ministři tvrdit, že jim jde jen a jen o EU, budou při každém kroku koutkem oka sledovat průzkumy domácího veřejného mínění.
